Přejít na obsah






Doporučeno
Fotka
* * * * - 3 hlasy

Skotskem pěšky od východu na západ

Příspěvek od septah , 12 červenec 2016 · 3 968 Zobrazení

Skotskem pěšky od východu na západ

Napadlo mne, že bych se mohl podělit o zážitky ze svého přechodu Skotska a třeba tím pomoci dalším zájemcům o poznání krás této země.
Již několik let jsem snil o pěší cestě napříč Skotskem, stejně jako davy lidí přede mnou, z jihu na sever.
Když mě dcera překvapila o vánocích letenkou do a z Edinburghu, byl jsem zaskočen, překvapen i potěšen zároveň. V té chvíli začalo mé plánování optimálního využití deseti dnů do následného odletu. Nakonec z toho jako vítězná vyšla představa přechodu Skotska z východu na západ, přechodu, který není nikde v turistických průvodcích, přechodu, kde si mohu být jistý, že nepotkám ony davy turistů směřujících z jihu na sever.
Postupně jsem se seznamoval s okolím plánované trasy, s případnými variantami postupu a vlastně jsem si i tím celou trasu uložil do paměti. Jak se začal blížit čas odletu, trochu jsem znervózněl, jednak díky předpovědi počasí, zima a déšť, potom i s ohledem na sólo cestu i na minimální výbavu, kterou jsem s sebou plánoval vzít.
Až nastal očekávaný 20.květen a cesta na letiště s batohem 40l, včetně spacáku a provizorní plachty, navíc s dárkem na cestu, kterým byly trekingové hole. Vzhledem k tomu, že jsem byl již dopředu odbaven jen s příručním zavazadlem, obával jsem se vlastního odbavení. Naštěstí se na mě usmálo štěstí díky vstřícné obsluze na letišti a batoh včetně trčících hůlek nakonec cestoval zdarma jako nadměrné příruční zavazadlo. Vlastní let proběhl v pořádku, pominu-li malého asi pětiletého anglického chlapce, který při zakolísání letadla demonstroval se svým malým modelem letadla jeho nekonečný pád do hlubin prostoru.
Z Edinburghu jsem přejel vlakem do Aberdeenu a následně autobusem do výchozího místa mé cesty Braemaru. S vystoupením z autobusu v 21:40 se spustil drobný déšť, změnil jsem tedy původní plán odlovu několika místních keší, a vydal se přímo na cestu s úmyslem najít v krátké době místo na přespání. Konec května, skoro žádná tma, nakonec jsem to vzdal, nemohouc objevit jediný zatravněný úsek podél cesty, prolezl poškozeným plotem u cesty a přespal na malém kousku rovné země. Plachta 2x3m pomohla a ve 3:30 s ukončením deště vzhůru na Grampian mountains. Pohoří subarktického charakteru, co chvíli přeháňka, ale zajímavá cesta a tak 20km bylo za chvíli za mnou.
Zázemí jsem nalezl v jedné ze tří zdejších Bothies, jediných stavbách na horách, které slouží jako místo pro načerpání sil kolemjdoucích. Během dvou hodin, kdy vytrvale pršelo, se zde vystřídalo několik skupinek i jednotlivců. Všichni jednotně mi vyvraceli mé odhodlání odpoledne vystoupat na druhou nejvyšší horu Anglie Ben Macdui, počasí prý bude proti mému přání. Ale pršet přestalo a vyklubalo se slunce, nahoře jsem byl motivován ne zrovna snadnou earth keší překonajíc 600 výškových metrů během hodiny a půl, nádherný pocit i výhledy. Pak ale cestou zpátky jsem nevědomky sešel z málo znatelné cesty a dvě a půl hodiny jsem se marně snažil opustit tuto vysokohorskou plošinu ještě pod silnou vrstvou sněhu ohraničenou strmými spády a jezery v hloubce pod ní. Navíc se začínalo nebezpečně zatahovat a přicházela určitá beznaděj uvědomujíc si nezměrnou sílu přírody proti bezvýznamnosti člověka. Nakonec jsem musel znovu najít cestu vzhůru na horu a tam se mi podařilo na jediném místě zachytit signál a pomocí navigace jsem našel cestu zpět.
V chatě pro tři až čtyři nocležníky již byla skupina čtyř skotů a během dalších hodin se chata postupně zaplnila dalšími nocležníky. Nocleh ve Skotsku se kolemjdoucím neodmítá, i když jsou pozváni na úkor vlastního pohodlí. Velkou výhodou počtu lidí bylo, že teplota v chatě se rázem zvedla z 12 stupňů na devatenáct J.
Přiložené obrázky Přiložené obrázky Přiložené obrázky

 

Ráno druhého dne, kdy obloha nevěštila nic dobrého, jsem změnil svůj plán vystoupat na třetí nejvyšší horu Anglie Breariach a zvolil raději únikovou dlouhou cestu přes pohoří na sever do významného lyžařského střediska Glenmore . Časté přechody potoků a říček živených tajícím sněhem, následný prudký sestup k asi nejkrásnějšímu jezeru pohoří, znovu nutnost překonat po svých širokou dravou ledovou říčku, následně těžký postup podél jezera způsobený velikou terénní nerovností nevýrazné pěšiny s následným stoupáním a přechodu hřebenu. Potom asi 8 kilometrů bažinatým klesajícím údolím, s nutností neustále hlídat své kroky a zvažovat kudy dále. V těchto místech velice pomohly turistické hůlky, které dokázaly zabránit propadům do bahna. Nakonec se mi ale podařilo opustit horský masív a dohledat další z trochu zastrčených Bothies. Očekávajíc možnost relaxace sil jsem chatu obsadil, ale už během pár minut se dovnitř nahrnulo snad třicet mladých skotů se svým vedoucím, který jim na názorném příkladu, jímž jsem se stal já, vysvětlovat fungování Bothies. Když si mě všichni postupně prohlédli, tak místnost opustili. Za pár minut byla uvnitř francouzská návštěva , později italové a nakonec amatérský fotograf, který si potřeboval nafotit interiér a já jsem se mu do hledáčku příliš nehodil. Ale nakonec jsme si dobře popovídali, on mě udělal pár profesionálních fotografií, které jsem i po svém návratu domů obdržel na e-mail. Naštěstí se následně spustil déšť, který byl celý den na spadnutí, a ten ukončil příliv dalších návštěv.
Přiložené obrázky

 

Třetí den brzy ráno, ještě před pátou hodinou, znovu na cestě. Čekala mě dlouhá etapa bez výraznějšího výškového převýšení. Ráz krajiny se změnil, borové lesy se starými ošlehanými mohutnými borovicemi, pohodlné široké cesty kolem jezera Loch Morlich, konečně zase civilizace. A když vylezlo slunce, stalo se putování zajímavějším a pohodovým. Prvním cílem byla druhá z již započaté sérii earthek. Nádherné místo, které jsem využil k delší relaxaci, dokonce jsem si mohl i umýt v dravé horské ledové říčce hlavu. Slunce mne zase ihned zahřálo. Pokračoval jsem k jezeru Loch an Eilen s úmyslem obejít ho dokola a prohlédnout si hrad na jezeře, především ale proto, že jsem chtěl odlovit zdejší multinku. Ale finálka byla směřována mimo cestu do porostů chráněných, a tak jsem raději od úmyslu ustoupil a rozhodl jsem se pokračovat dále napříč přírodní rezervací. Asi po hodině cesty jsem narazil na Inshriach Bothy, turistickou chatu uprostřed rezervace. Místo se mi natolik zalíbilo, že jsem se rozhodl zde strávit zbytek dne a přenocovat. Ale to jsem netušil, že cesty většiny poutníků směřují k těmto chatám. Stejně jako předchozí den jsem se stal středem zájmu procházejících skupinek. Navečer s příchodem drobného deště se chata zaplnila spoustou školní mládeže, jejíchž vedoucí, starší pán si opět neodpustil přednášku o Bothies ubytování, kdy já na palandě, mládež sedící všude kde možno, včetně mých nohou, ale nakonec si začali budovat rušné stanové městečko kolem chaty.
Přiložené obrázky Přiložené obrázky

 

Čtvrtý den brzy ráno jsem se probudil obklopen mnoha zmlklými stany a tak jsem v klidu sbalil a vydal se na další cestu. Bohužel jsem následně někde přešel odbočku na jediný funkční most přes řeku Feshi a vyšel až na pro mne neznámé silnici, navíc jako téměř všude bez signálu. Po delší cestě po silnici jel proti alespoň cyklista, tak jsem ho zastavil a spustil na něho připravenou dlouhou anglickou frázi On zastavil úplně, seskočil z kola, vyndal si sluchátka z uší a odzbrojil mě dotazem, jestli jsem něco říkal. Tak jsem se po chvíli zeptal na ten jediný most a bylo mi sděleno, že když půjdu dále pět mil, nemůžu ho minout. Původní nadšení následně vystřídalo vystřízlivění, když jsem si uvědomil jaká vzdálenost je oněch pět mil. Ale nakonec to docela uběhlo, mohl jsem přejít řeku a vydat se směrem na Kingussie. Lesy spíše neudržované, plné brusinek, žádné stavby v přírodě, které by umožnily ukrýt se před deštěm. Mírně zvlněnou krajinou jsem dorazil až do Kingussie, malého městečka. Byla to první možnost na doplnění zásob, které jsem okamžitě využil. Posilněn a zajištěn na další dva dny jsem vyrazil na další cestu do nedalekého Newtonmore, kde jsem ale zjistil, že jediná možná cesta je neprůchozí díky předchozímu dešti a protože po hlavní silnici se mi jít nechtělo, rozhodl jsem se udělat výjimku a na onu vzdálenost ca. 15km si stoupnout nějaké auto. Netrvalo ani deset minut a zastavila mi uzavřená dodávka se zcela zaplněným sedadlem, zprava od řidiče, přes jeho ženu, dceru a psa. Nabídli mi cestu vzadu v uzavřeném prostoru, neodmítl jsem. Řidič mě překvapil, protože nejprve zavezl rodinu domů a pak se mě zeptal, kam že to pojedeme. Velice ochotně mě zavezl na požadované místo a docela jsme si ještě i po zastavení popovídali. Překvapivě snadno a brzy jsem se dostal k dalšímu cíli své cesty- Creag Meagaidh, další z přírodních rerezervací. Tentokrát jsem se díky lepšímu počasí rozhodl přespat pod širákem, na nedávno posekaném trávníku. Sice jsem při přípravě bivaku měl návštěvu, kdy jeden manželský pár z nedalekého karavanu se přišel ujistit, že mám na spaní vše, co je potřeba. Později se ještě jednou dotázali, je-li vše OK.
Přiložené obrázky

 

Den pátý
Nedočkavý dnešního dne jsem vstával ještě před rozbřeskem, ale v tomto místě je asi nesmysl hovořit o rozbřesku, když vlastně noc není nocí. Zdejší keš Creag Meagaith neodpovídala mým představám takovéhoto luxusního místa, pouhá tradička u hlavní silnice. A tak jsem se rozhodl absolvovat celý náročný výstup. Pro tentokrát jsem zvolil variantu bez plné polní a bágl uschoval dole na zastrčeném místě. Čekal mě výstup přírodní rezervací s výrazným převýšením a nádhernou scenériíí. Zejména po dosažení horského jezera , kdy se nad ním tyčila skalní stěna vysoká téměř 450m a v jejím pravém rohu bylo viditelné tzv. Window, kterým se dalo vystoupat vzhůru, měl člověk chuť usednout k jezeru a vnímat všechnu tu krásu všemi smysly. Výstup byl velice náročný, ale zajímavý. Od nadmořské výšky ca 900m cestu opět trochu zkomplikovala sněhová pole a o něco výše mne pohltily husté mraky připomínající mlhu a vlastní cesta na vrchol byla spíše o náhodě. Po dosažení vrcholu Creag Meagaith, kdy se chvílemi roztrhaly mraky jsem se zašel podívat na místo, odkud by mohla být teoreticky dosažitelná jedna z nejtěžších místních keší. Ale nakonec jsem si netroufl i díky sněhu těch 200 nebo 300m k ní z vrchu sestoupit. Nezbývalo tedy než se vrátit znovu na výchozí souřadnice a potom znovu jinou cestou, jiným údolím vzhůru. Jeden z úseků, ten kolem vodopádů, byl natolik prudký, členitý a namáhavý, že jsem se zhruba 1,5km před cílem rozhodl misi ukončit. Nebyl bych asi potom schopný urazit další potřebnou část cesty na západ.
Ten den jsem ještě ušel asi dalších 15km a mohl v klidu uložit své unavené tělo, protože počasí se výrazně zlepšilo a déšť již nehrozil.
Přiložené obrázky Přiložené obrázky Přiložené obrázky

 

Den sedmý Mamores
Opět brzy ráno jsem vyšel z provizorního ubytování v Bothies, abych potřebných deset kilometrů překonal během dvou hodin, kdy již před sedmou hodinou ranní jsem stál na začátku pěšiny vzhůru na Mamores. Ale tak prudké a náročné stoupání jsem dosud neabsolvoval. Zhruba na jednom kilometru jsem vystoupal 900 výškových metrů. Výhledy byly ale až neskutečné, navíc přímo naproti se vypínal v celé své kráse Ben Nevis. Zcela jasná obloha a velice dobrá viditelnost znásobovaly ten fantastický pocit. Po sestupu jsem večer zamířil do Fort Williamu, cílu své cesty. V městském lesíku jsem si našel místo na přespání a v pohodě strávil noc pod širákem.
Přiložené obrázky Přiložené obrázky

 

Den osmý Ben Nevis
Cestu za nejvýše položenou skotskou ( anglickou) keší jsem zahájil kolem páté hodiny ranní. Prvý na cestě vzhůru, po chvíli předstihnut dvěma samostatnými běžci. Cesta vzhůru liduprázdná trvala zhruba tři a půl hodiny, keš na vrcholu byla zcela zasloužená, navíc v hustých mracích a sněhu. Cesta zpět byla již zcela jiná, v protisměru se vzhůru plazily davy vrcholku chtivých turistů, především Skotů, Němců a s podivem i Čechů. V Anglii je totiž slušností pozdravit každého proti jdoucího a musím přiznat, že v tomto případě to bylo pro ty časně jdoucí dolů téměř zoufalství. Během mého sestupu vybíhal jeden ze zmíněných běžců nahoru již podruhé a než jsem došel až dolů vypravil se vzhůru již po třetí. Stále v poměrně slušném běhu neberouc v potaz převýšení 1200m. A to pomíjím fakt, že měl kolem pasu připoutanou vestu se závažím odhadem až 10kg.
Přiložené obrázky

 

Den devátý
Protože jsem měl ještě den volna, a pocit nicnedělání mi mnoho neříkal, neváhal jsem a vydal se autobusem na jih do proslulého Glen Coe. A nelitoval jsem, snad jen toho, že během jednoho dne není možné prozkoumat všechna zajímavá místa ( a že jich je) této lokality.
Přiložené obrázky

 

Jako odpovídající zakončení mého přechodu Skotska zahrnutého v devíti dnech s nachozenými více než dvěma sty kilometry a absolvovaným nespočitatelným výškovým převýšením jsem si zakoupil zpáteční vlakovou jízdenku Port Wiliam- Edinburgh. Byla to pětihodinová jízda napříč skotskou hornatou přírodou.

 

Pár rad pro ty, kteří plánují cestu do Skotska
Jízdenky na vlak se vyplatí zajišťovat s dostatečným předstihem, ideální doba dva měsíce dopředu, možná sleva až 75%. Jinak jsou levnější autobusy.

 

Nutné vybavení do skotských hor- pevná a kvalitní obuv, časté výstupy a sestupy, voda, bahno, sníh

 

Nepromokavý, teplý oděv

 

Veškeré písemnosti včetně map mít v uzavřené fólii

 

Pitná, kvalitní voda je v horách všude snadno dosažitelná z horských potoků, pouze je potřeba se vyvarovat potoků tekoucích přes pastviny s ovcemi.

 

Velice pomohou turistické hůlky, jednak jako podpora při náročným výstupech a sestupech, ale především v bažinatém terénu nebo při častém překonávání vodních toků.

 

V horách, a nejenom tam, velice často není signál, namísto on-line navigace jsou lepší klasické mapy, navíc podrobná mapa je výhodou, cesty jsou často nevýrazné.

 

Cestu je dobré naplánovat tak, aby bylo možné využít některou z horských chat ( a nejenom horských) Bothies http://www.mountainb...locationmap.asp

 

Jídlo s sebou, v horách není žádná možnost občerstvení ani nákupu, jsou to většinou liduprázdné končiny

 

Občas je potřeba počítat s překonáním vodního toku, na jehož břehu cesta končí

 

Stopování je většinou bezproblémové, alespoň pro jednotlivce

 

Přespání v přírodě je tolerováno



  • 9



to je taková nádhera....TO JE TAKOVÁ NÁDHERA!

    • 0
Celé jsem to přečetl a .. moc fajnové. Děkuji za takový příjemný cestopis.

P.S. Já osobně bych nikdy nespoléhal na online služby a už vůbec ne někde v horách - když to neni město, tak jedině offline navigaci.
    • 0

Březen 2024

P Ú S Č P S N
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627 28 293031

Poslední příspěvky

Poslední komentáře

Reklama