Přejít na obsah






Fotka
- - - - -

Jedem do Afriky, jedeme do ... Botswany

Příspěvek od MikiHamza , 01 únor 2019 · 2 152 Zobrazení

reportáž
Jedem do Afriky, jedeme do ... Botswany

Botswana je vnitrozemský stát ve středu jižní Afriky, sousedící na jihu s JAR, na východě se Zimbabwe, a na severu a západě s Namibií. Jeho dřívějším názvem bylo Bečuánsko podle etnika, které vytlačilo původní kmeny Sanů, které známe jako Křováky, a Khoi, kterým se zase říkalo Hotentoti, kvůli nesrozumitelnému mlaskavému jazyku. V 19. století sem přišli britští misionáři. Po snaze Burů o ovládnutí území místní vládci raději požádali o pomoc Velkou Británii, která zde zřídila protektorát. Samostatnost získala do té doby chudá země v roce 1966. Brzy zde ale byla objevena ložiska diamantů, a z Botswany se stala nejrychleji se rozvíjející subsaharská země, v současnosti nezávislá na jakékoliv mezinárodní pomoci, a se stabilní měnou. Hlavní město Gaborone leží v blízkosti jihovýchodní hranice s JAR na strategické železniční trati z Kapského města do Harare, hlavního města Zimbabwe.
Většinu rozlohy státu tvoří v rovinaté krajině poušť Kalahari. Země je řídce osídlena, bělochů tu žije velmi málo, jen asi 1%. Kromě těžby diamantů je ekonomika zaměřena na zemědělství a turistiku. A právě díky rozvinuté ekonomice, bezpečnosti a slušné turistické infrastruktuře je vyhledávanou oblastí pro zahraniční návštěvníky.
Do Botswany jsme přejeli hned druhý den našeho pobytu přes přechod Groblersbrug, kde na nás konečně dýchl duch pravé Afriky, protože dosavadní cesta po dálnicích v JAR zatím připomínala jízdu po silnicích někde v jižní Evropě. Hranici mezi JAR a Botswanou zde tvoří řeka Limpopo, pramenící v Botswaně a vlévající se v Mozambiku do Indického oceánu.
Řeka Limpopo

I když se kvalita silnic nezměnila, provoz byl minimální, a tak jsme rychle pokračovali na sever do Francistownu, druhého největšího města, o kterém se říká, že je nejnebezpečnějším v Botswaně. Zřejmě je to kvůli blízkosti hranic se Zimbabwe, odkud sem proudí imigranti. My jsme zde potřebovali směnit v bance peníze a dokoupit nějaké potraviny, protože z veterinárních důvodů není povoleno převážet přes hranice ovoce, zeleninu, maso či vejce. Dalším důvodem bylo, že se z ploché krajiny vypíná nad městem kopec s vyhlídkou, kde je tradiční keška, kam se nám podařilo po rozbité cestě vyjet. Bohužel jsem dostal na hledání tak málo času, že jsem musel zaznamenat své první africké DNF po krkolomném prolézání skal porostlých trnitými křovisky akácií. Tady jsem, stejně jako později i mnohde jinde, vzpomínal s nostalgií na pohodové keře našich trnek, šípků či ostružiníku. Trny akácií jsou totiž nejen ostré, ale i velice pevné, takže dokáží roztrhnout i hodně silnou tkaninu. Na zemi ležící větvičky s trny pak hravě projedou i silnou podrážkou, je tedy se potřeba dívat, kam člověk šlape.
Francistown - pohled do krajiny

Z Francistownu jsme pokračovali na severovýchod k městu Nata, které leží na okraji solných plání v pánvi Makgadikgadi. V této oblasti se nachází pár kešek, ale na tak odlehlých místech, že by cesta k nim zabrala mnoho hodin, takže jsem je musel oželet. Po noci strávené v kempu jsme pokračovali na západ do národního parku Nxai Pan, ležícího v severní části Makgadikgadi. Asfaltová silnice vede málo obydlenou krajinou, kde jsme se potkali s prvními volně žijícími zvířaty - pštrosy. Při zastávce na odpočívadle u mohutného baobabu u silnice jsem se konečně dočkal po jednodenním půstu své první botswanské kešky - GC58JF9 Picknick at the baobab. Překvapivě to byla standardní plastová krabička ukrytá pod kameny u paty stromu.
Baobab

Jen o pár kilometrů dál na mne čekala nejvytouženější místní keška, stará virtuálka GCGYHZ Aardvark. Socha hrabáče v nadživotní velikosti zde slouží jako jedna z reklam na nedaleký kemp, který je pro turisty východiskem pro poznávání solných plání. Přestože je hrabáč kapský rozšířený v celé subsaharské Africe a není nijak vzácný, tak jsme se s ním kvůli jeho noční aktivitě nikde nesetkali. V inzerovaném kempu je hned další keška, tentokrát tradiční GC1T8Y3 Planet Baobab. Pro její odlov je ale potřeba vjet dovnitř oploceného areálu přes střeženou bránu a zaregistrovat se, ale když jsme strážci řekli, že chceme kemp jen na chvilku omrknout, pustil nás bez problémů dovnitř. Keška byla ukrytá u jednoho z mnoha baobabů v rozlehlém kempu se stylovými chatičkami pro turisty.
Aardvark aneb hrabáč kapský

Planet Baobab

Planet Baobab - chatka

Po dalších pár desítkách kilometrů jízdy jsme konečně dorazili ke vstupu do parku Nxai Pan. Je poměrně nový, a tak zde není ještě dobudovaná infrastruktura pro turisty.
Silnice A3 Nata - Maun

Nxai Pan - brána

Cesta do Nxai Pan

Nxai Pan - recepce

Dříve se sem jezdilo jen přespat v divočině, teď je zde nedaleko od střediska strážců první skutečný kemp, kde se dá vcelku standardně strávit i více nocí, přestože vybavení je velice prosté. Zatímco v jiných zemích jsou kempy v národních parcích oplocené, v Botswaně většinou ploty chybí. Zvířata se tak mohou volně pohybovat mezi stany těch pár odvážlivců, kteří je nemají na střechách aut. Podle vyšlapaných pěšin a trusu bylo vidět, že zvláště sloni jsou běžnými návštěvníky kempu, o čemž jsme se mohli přesvědčit hned při příjezdu. Jde jim ale hlavně o vodu, takže jejich snahou bylo dostat se k umývárnám, které jako jediné budovy v kempu byly proti nim zabezpečeny. Sloni jsou aktivní kdykoliv během dne či noci, takže jeden samec postával nedaleko našeho kempového místa i za tmy. Preventivně jsme stany postavili mezi zaparkovaná auta a udělali bariéru ze stolků, ale nevím, jestli by to mělo nějaký obranný význam. Když pak chtěl za tmy někdo s čelovkou do umývárny, tak instrukce zněla: po pěšince mezi keři a před slonem doleva. Naštěstí byl slon kliďas a nebyl dotěrný.
Slon - Nxai Pan

Kemp Nxai Pan - umývárny

Kemp Nxai Pan - umývárny - zabezpečení

Nejobtížnějšími zvířaty tady nakonec byli šakali, kteří lovili přímo mezi námi obrovské cikády nalétávající po soumraku na světlo z našich svítilen, protože v kempu zatím nebyla elektřina, a tím pádem žádné osvětlení. Odpoledne po příjezdu a ráno druhého dne jsme věnovali projížďce po parku s pozorováním zvířat, která se stahovala k poslednímu napajedlu s vodou. Zajímavé bylo srovnávání vztahů mezi jednotlivými druhy. Zatímco kopytníci byli snášenliví k sobě navzájem, jakmile dorazili sloni, většina z nich se rychle odklidila. Šakalům a ptactvu bylo jedno, kdo se s nimi napájí. Když nakonec přišli lvi, tak jen sloni zůstali u napajedla, vědomi si své síly.
Sloni a Lvi - Nxai Pan

V období dešťů jsou pláně zalité vodou a jsou zde rozlehlá mělká jezera a bažiny s bujnou vegetací. V období sucha vše vyschne a odhalí se pláně pokryté bělostnou solí. Jedinou nevýhodou jinak velmi zajímavého parku je jeho relativní nedostupnost. Jediný přístup od silnice k středisku strážců je po cestě s hlubokým pískem, kde byl problém projet i s terénním autem, takže jsme plně otestovali jeho možnosti včetně uzamykání diferenciálu. V samotném parku už jsou cesty pevnější, ale běžným autem těžko sjízdné. Jediným místem v Nxai Pan, kde se dá mimo kemp vystoupit z auta, je skupinka starých baobabů nazvaných podle svého objevitele Baines Baobabs. Zde by mohlo být potencionálně místo pro umístění kešky, která zatím tomuto parku chybí. Alespoň earthcache věnovaná solným pláním by se zde pěkně vyjímala.
Nxai Pan - solná pláň

Baines baobabs

Odpoledne jsme opustili Nxai Pan a přesunuli se o kousek dál na západ do města Maun. Je to důležité turistické centrum, protože slouží jako výchozí místo pro cesty do delty řeky Okavango, ležící severně od něj, kde je i národní park Moremi. Dá se odtud jet i na severovýchod do jihozápadní části národního parku Chobe. Delta Okavanga je rozlehlé území s kolísající výškou vody v různých ročních obdobích. Je v ní hodně míst s ubytováním pro turisty, ale přístup do nich je možný pouze letecky na malá polní letiště, což není zrovna levná záležitost. Stejně tak i s ubytováním je počítáno pouze s movitější klientelou. Na místě pak slouží pro výlety kromě letadel či vrtulníků různé lodě. Tradiční jsou monoxyly zvané mokoro, které jsou ale v dnešní době vyráběny většinou z laminátu. V deltě je pár kešek na místech, kam se mohou turisté dostat, ale návštěvnost není velká, např. keška GC6E3YJ Kwando Little Kwara čeká stále déle jak dva roky na FTF, a to je přitom v kempu u baru. Naštěstí je pár kešek přímo v Maun. Na zajímavém místě je třeba GC5BW0J Matlapaneng Bridge, a to přímo na starém historickém kamenném mostě přes řeku Thamalakane. Jeho okolí je vyhledávaným místem místních pro odpočinek, takže v době odlovu v sobotu navečer zde bylo pořádně veselo. Skupinky převážně mladých lidí zde pořádali hlučné pikniky, někteří i s hudbou a tancem.
Řeka Thamalakane

Deltě Okavanga jsou pak věnovány dvě earthcache. První z nich, GC4P93T Okavango, je určená všem, kteří se do oblasti delty dostanou, protože je potřeba zodpovědět jen pár obecných otázek a podělit se případně o své zážitky a fotky. Druhá, GC5N9Q6 Okavango Fault Lines, vyžaduje pro správné zodpovězení některých otázek návštěvu poměrně těžko dostupného kempu u laguny Guma, kam vede pouze písečná mnohakilometrová polní cesta. Nám se tam ale cestou na sever podél okraje delty podařilo i díky výkonnému autu dostat, a byli jsme navíc odměněni možností dát si kávu s výhledem na křišťálově čistou lagunu, kde se voda drží i v tom největším suchu. Obě earthcache popisují jak současný stav delty, tak i její vznik v průběhu miliónů let.
Guma kemp

Laguna Guma

Naše cesta pokračovala dále na severozápad k hraničnímu přechodu Mohembo do Namibie. Zpět do Botswany jsme se vrátili o dva týdny později a o asi 300 km východněji přes přechod Ngoma Bridge. Hranici mezi oběma státy zde tvoří řeka Chobe, která dala název i třetímu největšímu národnímu parku v Botswaně. Rozkládá se na severovýchodě země a zahrnuje oblast o velikosti asi 12000 km2, přičemž celé území, na kterém je v této části země zvěř chráněná, je skoro 3x větší. Park se skládá z několika oblastí. Na jihozápadě jsou močály Savuti, kam se dá dostat i z Maun, na severozápadě bažiny Linyanti u pohraniční řeky Kwando, a na severovýchodě území v blízkosti řeky Chobe zvané Serondela. Zbytek parku mimo menší pahorky mezi oblastmi Savuti a Linyanti tvoří plochá, horká a suchá savana. Chobe má největší počet slonů v Africe, kteří jsou zároveň i největší. Má i jednu z nejvyšších koncentrací zvířat ze všech parků. Ta se v období sucha stahují hlavně na sever k řekám Kwando a Chobe na hranici s Namibií. Proto jsme si právě poměrně malou oblast mezi Ngoma Bridge a městem Kasane vybrali pro pozorování zvířat. Silnice za hraničním přechodem směrem na východ prochází přímo národním parkem. Pokud chce auto pouze projet, stačí se zaregistrovat při vjezdu a při výjezdu. Pokud chce ale z asfaltové silnice odbočit do chráněného území, je potřeba si vyřídit povolení a zaplatit poplatek u stanovišť strážců parku. Hned za vstupem do parku jsme tedy zahnuli po písečné cestě směrem k řece Chobe, a s menšími odbočkami jsme pokračovali podél řeky až k soumraku, kdy jsme se museli rychle vrátit na hlavní silnici, abychom opustili před setměním park a ubytovali se za jeho hranicí v kempu na okraji městečka Kasane u řeky Chobe. Park Chobe, podobně jako další parky v Botswaně, není na rozdíl od parků v JAR či jinde oplocen, a zvířata tak mohou volně migrovat. V období dešťů se tak mohou přesunout třeba na jih do oblasti solných plání, které se mění na jezera s močály, nebo na jihozápad směrem k deltě Okavanga. Také se mohou přes hraniční řeky a území pruhu Caprivi, patřícího Namibii, přesouvat až do Zambie.
V oblasti Serondela je pouze jeden spartánský kemp Ihaha bez oplocení určený pro běžné turisty, vedle soukromé lodge s chatičkami pro movitější klientelu. Proto jsme raději zvolili ubytování mimo park v oploceném kempu, což jsme později ocenili, když jsme hned kousek od našich stanů za elektrickým plotem mohli pozorovat, a hlavně slyšet, divoké honičky paviánů.
V parku Chobe je volnější režim než v parcích v JAR. V oblasti Serondela zatím není žádný vybavený kemp, kde by se návštěvníci mohli během dne zastavit, občerstvit a odpočinout si, ale je zde poměrně velké množství tzv. Stretch Point. To jsou sice neoplocená místa, ale může se zde na vlastní nebezpečí vystoupit z auta a protáhnout se. Většinou to bývají vyvýšená místa, kde je přehled po okolí, aby se každý mohl přesvědčit, že někde nablízku třeba neodpočívá pod keřem skupinka lvů, kterých je zde též velké množství.
Chobe - Stretch Point

A právě na těchto místech jsou umístěny kešky. Zakládá je zde pár postarších zkušených bělošských kešerů z nedalekého Victoria Falls v Zimbabwe, a tak jsou na kvalitní úrovni. Kromě jedné se mi všechny ostatní podařilo najít. Hned první z nich, GC6PNA4 Ngoma Stretch Point, která byla u řeky jen kousek od vjezdu do parku, mi dala docela zabrat. No, kdo by čekal v Africe pod stromem šikovně schovaný malý falešný kámen z geoobchodu. Aspoň že všechny další byly už klasické skrýše, většinou mikrovky ve formě PETek pod kameny, v pařezem či stromech.
V řece bylo poměrně málo vody, ale v jejím okolí byla stále zelená pastva, čehož zvířata využívala, a v podstatě bylo stále se na co cestou koukat. Na druhé straně řeky v Namibii není chráněné území, jsou tam vesnice a pasou zde dobytek, takže bylo občas zajímavé pozorovat, jak se spolu pasou krávy s antilopami, které přešly na opačný břeh. Přejít krávu do parku jsme ale neviděli, asi tuší, že by se mohla stát snadnou kořistí lvů, kterých je právě v blízkosti řeky poměrně hodně.
Řeka Chobe mezi Botswanou a Namibií

Řeka Chobe - vodní ptáci

Pomalu jsme tak jeli směrem na východ, zastavovali na odpočívadlech, která naštěstí nebyla obsazena odpočívajícími lvy či slony, takže kromě odskočení si za nějaký keřík jsem si mohl najít kešku, která měla v názvu "Stretch Point". Za odpoledne jsme projeli západní polovinu oblasti a do kempu dorazili až za tmy.
Chobe - pozorování zvěře

Druhý den ráno jsem si odlovil přímo v našem kempu v Kasane kešku GC21RHC Baobab, která má na místní poměry i díky délce své existence poměrně velký počet nálezů. Celý den jsme pak strávili v parku, tentokrát jsme jeli podél řeky od Kasane na západ. Pozorovali jsme zvířata, na odpočinkových zastávkách jsem kromě jedné našel všechny tradiční kešky, a na závěr se mi podařil pěkný úspěch, když jsem úspěšně odlovil svoji první africkou multicache GC7AXG2 Pop Lamont's Grave, dokonce jako TTF, a to víc jak rok po FTF. V listingu je popsán zajímavý příběh, kdy před zřízením národního parku tu byla pila na zpracování dřeva. Po ukončení jejího provozu koncem 50. let minulého století všichni lidé odešli, jen její vedoucí Pop Lamont, v té době těžce nemocný, si násilím vynutil, že tu zůstane. Zřejmě si mysleli, že brzy zemře, tak jej tu zanechali, ale on se zde dožil v roce 1974, kdy zemřel, 90 let. U dnes rozpadlé budovy, kde žil, má náhrobek, na kterém je potřeba zjistit údaje potřebné pro výpočet finálních souřadnic, které dovedou hledače na další odpočívadlo v místech bývalé osady Serondela. Toto bylo pěkné zakončení geocachingu v Botswaně, protože nás v této zemi čekal již jen dlouhý přejezd z Kasane do Nata, a dál už známou cestou přes Francistown na přechod Groblersbrug do JAR. Nepodařilo se mi tedy kvůli spěchu bohužel zastavit v pohraničním městečku Kazungula na earthcache GC6VADK Chobe & Zambezi: River Secrets, Botswana, která je věnována soutoku zmíněných řek. Zajímavostí je, že na soutoku se sbíhají hranice mezi čtyřmi státy - Botswanou, Namibií, Zambií a Zimbabwe. Je zde přívoz přes řeku mezi Botswanou a Zambií, a teď se tu buduje kvůli zvýšenému provozu most, který povede přímo nad čtyřmezím.

 

Geocaching x safari v Botswaně
V současnosti, tj. začátkem roku 2019, je v Botswaně necelých 100 kešek. To je africký průměr. Situace se ale zlepšuje, i když už dnes nemohou tak snadno zakládat nové kešky zahraniční turisté, tak zde působí kešeři ze sousedních států, a nové tak neustále přibývají. Jejich výskyt je samozřejmě nerovnoměrný, většinou jsou zakládány na místech přístupných pro turisty a nějak zajímavých. Pokud by sem chtěl jet někdo jen kvůli keškám, tak by to význam nemělo. Jsou totiž převážně na místech, kam je nutno mít povolení vstupu a zaplatit za ně, což se týká kešek umístěných v rezervacích. Navíc bývají na místech, kam je komplikovaný přístup a vyžaduje to mít terénní auto. A i tak je možno se někam dostat jen v určitém ročním období. Většinu území Botswany tvoří nehostinná poušť Kalahari, kde ani žádné kešky nejsou. Spojení pozorování zvířat s lovem kešek zde ale funguje dobře, a obě činnosti se doplňují. Kešky jsou ve všech parcích, kromě zmíněného Nxai Pan. To se týká všech oblastí národního parku Chobe, delty Okavanga, solných plání Makgadikgadi Pan či jižní části druhého největšího národního parku pro zvířata na světě - Central Kalahari. Jinak je v Botswaně jen pár kešek při silničních tazích a v hlavním městě Gaborone. Do Botswany pořádají zájezdy cestovní kanceláře, které mají na programu místa, kde kešky jsou, takže je šance na odlov i v tomto případě. Při individuální cestě je to samozřejmě mnohem lepší. Pokud započítám i DNF tak jsem se seznámil zhruba s pětinou kešek v Botswaně, takže mohu říct, že byly na zajímavých místech, kde se dalo v pohodě hledat, a až na pár výjimek to byly slušné standardní kešky. Stejně tak se dají pochválit místní parky, které nejsou přeplněny turisty, i příjemní místní lidé.

 

... pokračování příště

 

A na závěr pár zvířat z národního parku Nxai Pan
Žirafa jižní

Antilopa skákavá

Šakal čabrakový

Perlička kropenatá

Zoborožec jihoafrický

a ještě pár z národního parku Chobe
Chobe - sloni

Chobe - buvoli

Chobe - hroši

Mangusta žíhaná

Mangusta liščí

Sup africký

Marabu africký

Jeřáb královský

Zejozob africký

Mandelík fialovoprsý

Mabuja páskovaná - samec

a nakonec z kempu v Nata
Komba jižní



  • 0



Duben 2019

P Ú S Č P S N
1234567
891011121314
15161718192021
222324 25 262728
2930     

Poslední komentáře

Reklama