1
Tento článek byl původně publikován na webu Geokladno.cz
Jako by to bylo včera. Začátek ledna, páteční podvečer, stmívalo se. Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Stále ještě horký vítr mi pod nos přinesl vůni tlejícího listí smíchanou s nějakým kořením a citrusovým aromatem, to vše říznuté solidním podílem výfukových plynů. Na letištní budově za mými zády se mihotal nápis AEROPORTO INTERNACIONAL DE SAO PAULO / GUARULHOS. Brazílie, léto na samém vrcholu. Jak jsem se tam ocitnul? Jednoduše: Jeden z našich zdejších projektů se dostal na scestí a můj chlebodárce usoudil, že má přítomnost by mohla příznivě ovlivnit jeho další směrování. Nebyl jsem tak optimistický, ale přesto jsem vcelku ochotně podstoupil martýrium 1+12ti hodinového letu. Krom pracovních cílů jsem si totiž stanovil i jeden zcela soukromý záměr: Odlovit poslední APE keš, která se skrývá pár set kilometrů odtud v hloubi brazilského pralesa.
Co je to APE keš: V roce 2001 bylo ve spolupráci s filmovou společností 20th Century Fox uloženo 14 geokeší. Cílem byla propagace filmu Planeta opic, který byl právě tehdy uváděn do kin. Každá z keší reprezentovala fiktivní příběh, v němž vědci představili alternativní možnost evoluce primátů. Jako schránky byly zvoleny speciální ammoboxy, které pocházely z rekvizit použitých při natáčení filmu. Od roku 2001 se do dnešního dne se zachovala už jen jedna jediná APE keš: Mission 4: Southern Bowl ukrytá v džungli jižní Brazílie. Za více než 10 let existence do konce roku 2011 ji našlo jen 36 šťastlivců. Patří mezi nejsledovanější keše na světě – na svém watchlistu ji má momentálně 413 lidí.
Takže zpátky k tomu lednovému podvečeru. Před letištní budovou jsem odchytil solidně vypadajícího taxíka a zamířil ke svému kolegovi a kamarádovi Guilhermemu (gsilberbestlife). V již černočerné tmě jsme se radostně shledali, uvítali se, zdolali jednu nálož picanhy, k tomu padla nějaká ta caipirinha a pár dalších dobrot. Příjemný večer, spal jsem jako miminko a ani celonoční rytmus samby a forró z nedalekého klubu mě nemohl vyrušit. Ráno se k nám připojil kolega Marian (otco), pro zahřátí jsme si odlovili dvě keše v okolí a pak už zamířili v Guilhermově, tedy spíš v rodinné Toyotě na jih. Cílem byl národní park Intervales, který skrýval naši cennou trofej. Je zajímavé, že ač park se nachází jen nějakých 300 km od Sao Paula, tak za celou dobu strávenou v Brazílii jsem nenarazil na jediného člověka, který by o jeho existenci věděl, natož aby tam byl. To se týkalo i výběrčího dálničních poplatků v poslední budce 60 km od parku. „Intervales? Ne, to jsem v životě neslyšel.“ Očividně se zájmy Brazilců soustředí na jiné věci než je zkoumání přírodních krás.
Cesta ze Sao Paula ubíhala v příjemné pohodě. Prvních 200 km komfortní dálnice, pak přechod na okresku kvalitativně odpovídající naší D1 a pravá exotika začala až 25 km před cílem, kdy jsme sjeli ze silnice na nezpevněnou cestu. Už tak zajímavá krajina nabyla na malebnosti, nechali jsme za sebou města i vesnice a kochali se výhledy – jež nám, pravda, poněkud kalil obzor pokrytý černočernými bouřkovými mraky. Průtrž se spustila asi 8 km od parku, nicméně díky dobrému provedení šotolinové cesty jsme bez nejmenších potíží dojeli na místo. Kolem třetí hodiny odpolední jsme se zapsali na recepci, nafasovali klíč od rezervovaného pokoje v místní ubytovně – lodgi. Odložili jsme bágly v jednoduchém, ale velmi čistém pokoji se sprchou a WC. Do tmy daleko, déšť trochu polevil, šumící prales kolem – ale hlavně dva body v GPSce! Jedním byla Mission 4, samozřejmě – a tím druhým keš Giant Antshrike, založená asi před týdnem jedním ze strážců parku (jak jsme se dozvěděli později). Ta nová byla o něco blíž – asi 760 m vzdušnou čarou – a hlavně, ještě ve čtvrtek, kdy jsem stahoval Pocket Query, byla stále bez nálezu! První cíl byl tedy jasný.
Vyrazili jsme do džungle. Národní park tu vybudoval několik cest sjízdných pro auta a ty určují hlavní směry výprav. Krom toho je zde udržovaná síť stezek, zaměstnanci je pravidelně prosekávají mačetami jinak by je džungle pohltila během pár týdnů. Krajina je tvořená příkrými homolovitými kopci, údolní dna jsou často bažinatá, s vodními toky nebo jezery. Metoda „za šipkou“ tady prostě nefunguje. Džungle je zcela neprostupná. Jediná možnost pohybu je po cestách a stezkách. Svízel je v tom, že neexistuje žádná použitelná mapa stezek – a to ani papírová. Plánek, který jsme dostali na recepci, byl dobrý jen pro pobavení. Velká tabule na recepci s orientačním plánem byla podobné kvality. Jen pár cílů je dostupných bez průvodce, ty jsou označeny dřevěnými směrovkami. Šipky s nápisy „Mission 4“ ani „Giant Antshrike“ jsme však jaksi nezahlédli
, nezbylo tedy než spolehnout se na intuici. Určili jsme směr, tipnuli první stezku a pustili se po ní. Nahoru a dolů, dolů a nahoru. Klikatili jsme se po svazích a postupně se přibližovali. Na vzdálenost 500 metrů jsme se dostali několikrát, blíž to však nešlo. Cesty i stezky se kroutily, odkláněly se, končily u ptačích pozorovatelen. Déšť začal znovu nabírat na intenzitě, šeřilo se. Zaznamenané stopy v GPSce vytvořily už docela solidní mapu okolí, s jejich pomocí jsme se začali i lépe orientovat. Snad až na desátý pokus jsme trefili cestu, která nás dostala až na 100 metrů od keše. Ze tří možností jak se dostat ještě blíž byla správná samozřejmě až ta třetí, ta nejzarostlejší. Byli mezi námi takoví, kteří odmítali vydat se do podezřelého porostu. Jejich váhaní bylo však zlomeno tím, že GPSka, záruka šťastného návratu, se v mé kapse vydala po stezce bez rozmýšlení. Že tam žijí jaguáři? Hadi? To je možné, ale šipka říká 78 m ke keši. Nebylo co řešit. Již po pár krocích bylo jasné, že jdeme správným směrem. Metry na displeji tály, a co nevidět jsme stáli před jeskyní. Jistě, kam jinam se může v tomhle dešťovém království schovat keš? Připraven na vše jsem vylovil baterku, zapátral ve tmě a kužel světla nahmátl podezřelý objekt u zadní stěny. To bude ono! Ještě jsme však museli podstoupit souboj se strážcem keše, totiž jakýmsi velenetopýrem, který jakoby ulétl z filmu o Drákulovi. Nedali jsme se a statečně nad tím temným stvořením zvítězili. A pak už přišla keš, čisťounký logbook a vítězný tanec kolem plastového kyblíku navzdory tomu, že FTFka mě vůbec, ale vůbec nezajímají .
Cesta zpátky byla nad očekávání rychlá a jednoduchá – za necelou půlhodinu jsme seděli v parkové kantýně a připíjeli si na úspěch chilským Merlotem. Po zbytek večera k příjemné náladě přispívalo dobré jídlo, pití, duchaplná konverzace – a pomalu schnoucí oblečení.
Nedělní ráno začalo slibně. Nepršelo. Poučeni včerejšími zkušenostmi jsme se rozhodli najít senhora Luise a poprosit ho, jestli by nás nenasměroval na správnou stezku. Senhor Luis je totiž místní spojka geocacherů, ten, kdo se o Mission 4 stará, ten, kdo ji ukryl na současné místo. Najít jej nebylo pro Guilhermeho žádný problém. Při jejich rozhovoru jsme registrovali slova jako Europa, Tchecoslováquia, tesouro (poklad) – a na tváři senhora Luise se objevil široký úsměv. Jasně, pomůže nám, tohle dělá moc rád. Elegantně přehodil na kolegu čekající skupinku pozorovatelů ptáků, na chvíli zmizel v domku aby se vzápětí vynořil v gumových holínkách !! a s mačetou u pasu !!. Celý natěšený vyrazil s námi za pokladem. Ne, ukázat cestu mu nestačilo, chtěl být u toho, až keš najdeme. Nelitovali jsme toho, cestou nám totiž stačil Guilhermeho prostřednictvím povědět množství zajímavostí o okolní přírodě.
Z cesty jsme u kantýny odbočili na stezku s ukazateli směřujícími k vyhlídce Mirante da Anta. Po cca 250 m jsme odbočili na téměř nezřetelný chodník. Ke keši zbývalo nějakých 650 m. Tady už přišla ke slovu mačeta. Projít by se sice dalo i bez ní, ale chodník je tak málo využívaný, že senhor Luis využívá každé příležitosti k tomu, aby jej trochu pročistil. Šli jsme v podstatě přímo za šipkou ke keši, cesta byla tedy tentokráte velmi jednoduchá. Senhor Luis nám cestou ještě vysvětlil, že keš je jen jeho tajemstvím, z opatrnosti o ní nikomu v parku neříká a hodlá to tak udržet. Zcela jsme ho nadchli tím, když jsme se pochlubili svým včerejším prvonálezem. Byl moc rád, že jeho první založená keš udělala někomu takovou radost – a proto je dost možné, že brzy přidá další poklady. Během hovoru můj Oregon rychle odpočítával vzdálenost, a když na displeji svítilo 20 m, zahlédl jsem vpravo od cesty za stromem velký ammobox. Ano, přesně takhle jsem si jej pamatoval z fotek. Historický okamžik je tady. Všichni jsme se povinně vyfotili, probrali obsah, vysvobodil jsem hrst cestovatelů, kteří tady čekali už měsíce a taky vyměnil CWGčka. Ano, vyměnil – před pár týdny sem totiž pár svých vložil Hydros_CZ. Vrátili jsme se zpátky na stezku, zamávali novému místnímu geokolegovi, tedy Luisovi, a už sami pokračovali dál na vyhlídku.
Zážitek to byl nezapomenutelný hned ze dvou důvodů. Za prvé výhled: Skvělý, úchvatný, exotický – navzdory pošmournému nebi. Za druhé to bylo Marianovo setkání s hadem. Při hledání toho nejlepší místa pro záběr krajiny se dostal pod strom, a právě v okamžiku, kdy se chystal zmáčknout spoušť, Guilherme velmi zbledl: „Mariane, udělej rychle dva kroky ke mně!“ Marian naštěstí neváhal, neptal se proč a nač, a požadovaný úkon bleskurychle provedl. Asi 20 cm nad jeho hlavou se totiž pohybovala hlava asi dvoumetrového hada, velmi nesympaticky černo-červeně proužkovaného. Samozřejmě jsme si ho neopomněli vyfotit, a díky tomu později i rozpoutali vášnivou debatu dole mezi strážci parku. Po pětiminutovém dohadování byl had označen za korálovce (coral cobra), ale „nepravého“. Je sice jedovatý, ale na rozdíl od toho „pravého“ by zřejmě Marian po uštknutí nezemřel do dvou minut, ale až cestou do nemocnice
.
Posledním zážitkem v parku byly vodopády Cachoeira do Mirante. Byla to asi dvouhodinová výprava a museli jsme si sjednat průvodce, tedy průvodkyni. Osamoceným turistům je pohyb do takto „vzdálených“ lokalit zakázán. Nevím, jestli je to proto, že neexistují mapy ani značení většiny stezek, anebo naopak mapy a značení neexistují proto, aby byla zajištěna poptávka po průvodcích. Dost možným důvodem může být i to, že zdejší fauna i flóra má daleko do krotkosti naší středoevropské přírody. Vodopády stejně jako cesta k nim za návštěvu stály, a jen velmi neradi jsme se vraceli zpět do centra parku. Kantýna, další porce rýže, fazolí a smažených banánů a pak byl už čas vyrazit na sever do Sao Paula. Práce, spousta práce, ale i vynikající brazilské restaurace (a jiné podniky
) a spousta zábavy (mám štěstí na dobré kolegy) a taky pár městských keší. To by však bylo už jiné vypravování a toho vás ušetřím.Co napsat na závěr? Že to byla napínavé dobrodružství? Že jsme bojovali s dravou zvěří a že jsme si museli prosekat cestu džunglí? Něco jako Indiana Jones? Nebo Alberto Vojtěch Frič? Ne, nebudu lhát. Obě keše jsou dosažitelné pohodovou chůzí ani ne půl hodiny od parkoviště u kantýny. Po odlovu se můžete posadit na verandu, dát si studené pivo a zaposlouchat se do zvuků atlantického deštného pralesa – stejně jako jsem to udělal já. Náročnost „Mission 4“ spočívá zejména v odlehlosti místa. Přesto, tohle bude jedna z keší, na které nezapomenu. Nejen pro tu vzácnou ikonku v seznamu nálezů, ale hlavně pro nezvyklou nádheru přírody, pro tu nezapomenutelnou pohodovou atmosféru. Pokud se někdy ocitnete v tomhle koutě světa, neváhejte. Stálo to za to!
GeoGet
URWIGO
CWG
Díky za inspiraci, teď už ji jen zalogovat
Doplnění pro další lovce. Dnes je situace jednodušší, jelikož park je solidně zakešovaný a jezdí tam relativně dost výprav. Ale hlavně, owner JRintervales (jediný kdo mluvil anglicky) udělal pořádnou OSM mapu (včetně APE river).
Autobusem ze S.P. do Capão Bonito (60 R$) a odsud cca hodinu taxíkem za 80 R$ přímo do parku. Pokud budete chtět dál na vodopády Iguaçu, tak autobus (80 + 155 R$) z C.B. do Curitiba a dál do Fozu.