Přejít na obsah






Fotka
- - - - -

Kdo přežil Rudý les? – reportáž z eventu SURVIVOR očima účastníků - Část 1

Příspěvek od Paha Ahma , 15 říjen 2023 · 1 159 Zobrazení

Kdo přežil Rudý les? – reportáž z eventu SURVIVOR očima účastníků - Část 1

Ve svých padesáti letech života bych se ani nenadál, že mi do života ještě dovede vstoupit tak silná vášeň, která mi na několik měsíců ovládne život, přinutí zatáčet mé myšlenky do stále stejných, a přesto fungl nových končin. Odložil jsem knihy, zamkl do šuplíku propisky a sešity s koncepty básní a literárních pokusů. Omezil jsem výpravy na kešky; a často i v práci, kdy zrovna nastalo hluché místo, jsem dokázal myslet jen na jedno…
Nebojte se. Nehodlám na geocachingovém fóru popisovat, jak stárnoucí chlápek „chytil druhou mízu“, bezhlavě se zamiloval, rozkopal svůj dosavadní život na prvočinitele, aby to vše skončilo pořádným průšvihem. Úsloví „cherchez la femme“ tentokrát míří proklatě mimo terč. Vše je jinak. Letos na jaře jsem poprvé viděl Survivor. Formát na pomezí reality show, soutěže a sociálně psychologického experimentu na lidech. Potkal jsem hru s velikánským H. A nebyl bych to já, kdyby zůstalo jen u pasivní konzumace něčeho, co vymysleli druzí…

 

Od početí do porodu
V tom prazvláštně horečnatém období fascinace, někdy na jaře roku 2023, jsem vyrazil na kešky s kamarádem z Libice, FoxyFoxCz, kterého v dalších pasážích budu nazývat Foxík, či prostě Luboš. Hned u první krabice jsem se mu svěřil, že jsem propadl sledování aktuální řady Survivora české provenience. Luboš opáčil, že pokud mě tenhle pořad „chytil“, musím začít sledovat americký originál o desítkách řad. Protože i on je fanouškem téhle Hry a bylo by fajn i příště mít nějaké výživné téma na pokec. Už na konci oné výpravy začaly klíčit první nápady, jak by se koncept hry dal využít v geocachingu. No a už v květnu publikujeme listing eventu, jehož doprovodný program přináší zrychlenou, instantní verzi Hry. Jeden den v lužním lese, kterému zasvěcení polabští kačeři neřeknou jinak, než Rudý les. Tucet hráčů, pět výzev, pět kmenových rad, epické finále a na konci Poslední Přeživší…

 

Mezidobí přináší spoustu černé práce, ale i tvůrčích porad po messengeru, zajišťování materiálního vybavení, první, druhé, třetí průzkumy terénu, vytyčování lokalit a tras. Spousta radosti, to třeba když mi přišly domů krásné kmenové šátky s potiskem, občas i trocha obav a zalknutí: nepřehnali jsme to trochu? Jsme v podstatě ve dvou s Foxikem schopni takhle náročnou věc uvést v život? Přihlásí se dost hráčů? Neskončí to všechno nějakým strašným trapasem?

 

Brzo ráno v den eventu sedám na vlak do Libice, kde mám sraz s Lubošem; je potřeba ještě dotáhnout spoustu věcí, a to jak obrazně, tak i fyzicky. V životě bych nevěřil, že kufr škodovky pojme dvě kolečka, přenosný stolek, pár obrovských krabic s materiálem. Plus náš strach, zda na místě od předevčírem vydržely předpřipravené prvky. Dorážíme na improvizované parkoviště, nakládáme kolečka věcmi a tichým nadránem se dodaleka rozlehne nelibozvučný rachot koleček drncajících po asfaltu. Tma se mění v šero, a pomaličku začíná svítat i v našich myslích: vidíme ve strži námi natažené „mlíko“ jedné trasy výzvy, tábor kmenové rady vypadá neporušen, no a co nás těší nejvíce – jedna z překážek plánovaného parkouru, dost nápadná a stvořená z kurt a lan, nikoho nezlákala ku snadnému obohacení. Není čas se ale kochat, za hodinu začíná sraz na úvodkách a my máme ještě spoustu práce… Z šera se náhle vynoří tři postavy – zbytek našeho štábu, moje kolegyně z práce Kája a Lucka a její manžel Dan, bez kterých by se náročný den Hry určitě zvládnout nedal… Vše je záhy nachystáno a akorát je čas se přesunout na úvodní souřadnice…

 

Intermezzo

 

V podobném duchu bych mohl pokračovat i nadále a věřím, že by si takto koncipovaná reportáž našla své čtenáře. Nicméně – na tomhle místě chci odměnit zúčastněné hráče prvního českého Geo Survivora za jejich nádherné, květnaté a potem prosycené logy, kterými zapsali svou účast ve Hře. Přiznám se, že jsem v životě na svých keších nečetl tak dlouhé a zajímavé logy – a to říkám jako chorobný psavec, který například svůj log na Čtyřhrančině Krušnohorském kvérunku musel rozdělit do osmi částí, omezených čtyřmi tisícovkami znaků. Dovedu si představit, že pro část z hráčů muselo to sáhodlouhé a emotivní rozepisování představovat jednu z nejobtížnějších výzev této Hry. Přesto se však všichni hecli a dali nám, organizátorům a ownerům, tu nejhezčí odměnu: vlastní příběhy, kterými sdělili vše. Proto další odstavce popisující průběh hry budu bohatě špikovat přímými zážitky účastníků, s jejichž souhlasem budu z oněch úžasných „románů“ citovat. Doufám, že právě touto formou nejlépe čtenářům popíšu, jak onen den probíhal. A nejvíce tak navnadím vás k tomu, abyste se na další řadu Hry přihlásili sami jako aktivní hráči!

 

Před startem

 

Takhle jednou v hospodě jsme po několika pivech kecali tak dlouho, až jsem neprozřetelně začal datlovat do c:geo a výsledkem byla přihláška na tuhle akci. (Luděk aka anomen.s)

 

Do soutěže jsem šel především se záměrem objevit něco dosud nepoznaného, moc se mi nápad organizátorů zkusit něco takového uspořádat líbil. A to i s vědomím, že dobře vím, jak jsem na tom fyzicky a že mám své výrazné limity, jak jsem už bez okolků přiznal. Ovšem říkal jsem si, že jednak hra nemusí být jen o tom, jednak, pokud nepůjde o šplhání na stromy či jinam nahoru bez pevné půdy pod nohama, kde bych asi nezvládl svůj chorobný strach z výšek ani v rámci zápalu boje, můžu zkoušet překonat sám sebe a tu nízko nasazenou fyzickou laťku posunou alespoň o kousek. V životě se dlouhodobě řídím teorií, že jediné na světě, co nejde, je vysrat se v kulatém pokoji do rohu. Pro vše ostatní se řešení vždy najde… (Miloš aka Mulosz)

 

Na začátek jsme trochu pocuchali nervy ownerům, když jsme dorazili v posledních minutách. To byl ale záměr. Já ty povinný půlhodiny pro honibody naprosto nesnáším, na vlastních eventech mě strašně serou, když tam musím stát jak tvrdý Y, aby si někdo mohl dojít pro bod, zatímco event je o nějaké prohlídce atp. (jinak bych ty prachy vybral ode všech za pět, deset minut), pročež jsem měl potřebu ji sabotovat (a taky možnost spát o skoro půl hodiny déle byla dost zásadní motivací). Nu, dorazili jsme, upsali se, zapsali se, a za chviličku už jsme mohli rozdělovat do kmenů. (Rouťák aka MiroslavRouta)

 

Survivor - sportovni hra se soutěžemi anebo psychická výzva? To mi zodpovědela moje účast v druhé řadě Survivor v lednu tohoto roku. Po 26 dnech hladovění a strádání jsem byla vyhlasovaná a mnohokrát jsem se poté zaobírala myšlenkou, kdyby mi někdo nabídl účast podruhé, zdali bych do toho šla. Protože psychika při pobytu na Ostrově dostane zabrat. Hozené laso od Paha Ahmy mi přišlo nevinným “déjà vu” a s účastí jsem neváhala. (Lída aka Lalibela)

 

Nejsem soutěžní typ, nefandím žádnýmu sportovnímu týmu, soupeření mě stresuje, a proto se do soutěží nehlásím. Ne že bych neměl rád a nekladl si náročný výzvy, ale soupeření s jinejma lidma mezi ně nepatří. Už nevím, proč tomu u Survivora bylo jinak, ale když pípnul, přislíbil jsem účast jako první a ještě rozhodil sítě mezi kolegy z Routparty. Zaujala mě myslím představa zábavnejch disciplín typu bažina a variace od obvyklejch soutěží na honění keší. Mylně jsem si spojil Survivora s Hrama bez hranic, a tahle mylná představa mě provázela až do první kmenový rady.
Od will attendu uběhlo pár měsíců, kdy jsem se soustředil na jiný věci a Survivor šel v myšlenkách stranou. Necelej měsíc před eventem mě atakoval bacil a tak vehementně si v mým těle hrál na survivora, až to vypadalo, že budu muset účast odpískat. Když jsem ale zjistil, že kvůli nízkýmu počtu adeptů je celá akce ohrožená, řekl jsem si, že takhle teda ne. „Tak ty nepůjdeš po dobrým, hajzle virózní? Furt mi budeš kazit plány? Tři neděle čajíčkování a stejně tady voxiduješ? Jen počkej.“ Když nepomůže odpočinek, musí zabrat extrémní fyzická zátěž, už se mi to nejednou osvědčilo. Využil jsem volna a hezkýho počasí, vzal kolo a během dvou dnů ujel 220 kilometrů od pramene Sázavy až k soutoku. A výsledek? Užil jsem si typ výzvy, kterej mi je bližší, bacila jsem oslabil, nikoli však zapudil, a na oplátku jsem si přivodil namožený koleno. Do survivoří arény jsem vstupoval ve stavu, jenž se za ideální považovat nedá. Ale vstoupil jsem, a to je hlavní, protože nás byl ve finále dostatek a v sudým počtu. (Storm aka storm_hellscream)

 

Autorská glosa: Asi týden před eventem se mi začal hroutit svět. To proto, že počet závazně přihlášených hráčů začal povážlivě klesat až k osmi, a to měl ještě Bůh průseru v záloze přihlášku jistého nicku jménem ZÁTKA, dvojice, která však od přihlášení vůbec nekomunikovala, a moje paranoidní Já tušilo, že jejich přihláška je tím posledním, co pro Survivor učiní. (Moje paranoidní Já mělo pravdu. Pokud někoho z vás příště napadne se zachovat podobně, tedy přihlásit se, nekomunikovat a pak se na to bez jediného pípnutí vysrat, tak si to pořádně rozmyslete. Umím být velice zlý.) Tuhle někdo musí na chalupu, někdo má životní trable, jiný se zraní těsně před akcí. Doma se mnou není k vydržení. Do toho kontaktuju různé geokamarády a zoufale se snažím je na last minute ukecat. Pochopitelně neúspěšně. Dozvídám se navíc o sobě již poněkolikáté v životě, že jsem měl pomáhat Babišovi s P.R. a národ by měl od toho chlapa už dávno pokoj. Naštěstí přichází zlom a za ten jmenovitě děkuji kačerovi JeDie, který se z náhradníka metamorfoval v hráče a ještě sehnal další lidi. Rovněž mě dojal přístup Storma, již výše popsán. Díky, můžeme začít, a i přes brnkačku na nervy od „rouťáků“, kteří doráží v poslední minutě jako Deus ex machina, vypadá, že máme ideální počet deseti hráčů…

 

Od buzoly na první kmenovou radu

 

Náš tým Volja (který jsem měl pořád hezky po „stormovsku“ (kdo ví, ví) potřebu přejmenovávat na Voloďu) sestával z Endermana06, Soulminda, storma, JeDie a pochopitelně mě. Nultou výzvou bylo najít vlastní tábor. Chvíli jsme měli problém se na mapce zorientovat, krásně se ukázalo, jak jsme zblbnutí těmi mapami v mobilech, ale nakonec se povedlo. Dokonce podstatně lépe než konkurenčnímu kmenu. (Rouťák)

 

V táboře nebylo moc co dělat, ale po vzoru originálu jsme očekávali, že by se v něm a jeho okolí mohly skrývat užitečné předměty, tak jsme se po nich šli porozhlédnout. A skutečně jsem téměř ihned našel kompas a nevěda, že se jedná o skrytý symbol imunity (protože tu jsem čekal trochu lépe schovanou), jsem nález oznámil týmu v domnění, že to je pomůcka, která by se mohla hodit při nějaké výzvě. Když jsme se pak po první výzvě dozvěděli, že byly v táboře schovány symboly imunity, tak jsme si mysleli, že nám má kompas nějak pomoci určit světovou stranu, na které máme hledat. Záhy jsme ale dospěli k závěru, že další hledání je asi zbytečné a já jsem tak držitelem ceněného symbolu. A jak jsme se až ke konci hry dozvěděli, druhý kmen si s hledáním imunity poradil ještě hůře. (Petr aka Purbik)

 

Na stromě vidím pověšenou buzolu, zkušeně určuju sever a usuzuju, že nás asi čeká něco orientačního. Až po vyřazení se dozvídám, co že to za poklad jsem třímal v rukou. Napadá mě přirovnání k Indiánovi, co poprvé vidí pušku a myslí si, že je to kyj. (Storm)
V táboře na stromě visela buzola a první myšlenka byla ,že to bude spjato s nějakým úkolem co dostaneme. Což se později ukázal jako omyl srandy ve prospěch pořadatelů. (Pavel aka Soulmind)

 

Autorská glosa: Ano, příběh skryté imunity by vydal na samostatný článek. V průběhu reportáže se k tématu budu ještě s jistou škodolibostí ústy hráčů vracet…

 

První soutěž v obávané bažině (močálu). Tak nějak jsme rozdělili, či spíš dva se obětovali a stali se podavači míčků a ostatní se ujali házení. Sám jsem byl jedním z hazečů a dost mě mrzelo, že jsem vhodil jen dva míčky. Několikrát trefil to proklaté madlo košíku a asi dvakrát míček vyskočil z košíku ven... Obětavý Soulmind vracel míčky z nejhlubší části močálu po pás ve s.... svinstvu. (Petr aka JeDie)

 

Očekávání , že se budu brodit bahnem se také splnilo hned v prvních minutách a dále už mi to bylo jedno. (Soulmind)

 

Začínáme hezky zostra, házením tenisáků do koše visícího nad bažinou a lovením těch, co přistanou mimo. Máme dvě minuty na přípravu, všichni uvažujeme stejně a běžíme do lesa hledat větve na výlov míčků. Já s Pavlem si bereme úlohu výlovců, ostatní jdou vrhat. Tři, dva, jedna, start! A už to jede, výlovci obou týmů se derou k bahnitýmu břehu a jeden přes druhýho se snažej tahat míčky z vody za nadšenýho pokřiku publika. Nabíhá mi tunelový vidění, veškerá pozornost je na vodní hladině a žlutejch plovoucích věcičkách (údajně jsou zelený, ale podle mě zezelenaly až vymácháním v brčálníku). Pavel všechny šokuje, když se neohroženě vrhá po pás do bahnivody, pozdějc si tím zasluhuje titul nejobětavějšího účastníka (sice přiznal, že tam spadnul nechtěně, ale oběť to byla). Já se úspěšně držím na břehu, svým dlouhým klackem alias improvizovaným tágem šťouchám do plovoucích koulí. Po chvíli si všímám, že vylovený míčky nikdo nepředává házečům za červenou lajnou a sami na ně nedosáhnou, tak rychle přibírám funkci dohazovače. Vůbec nestíhám sledovat, jak si kdo vede, můj smysl života se redukuje na tahání míčků z vody a jejich předávání střelcům. Atmosféra je neskutečná, ručička adrenalinu úplně vpravo, lovím jak ďas, když v tom se ozve: „Konec! Oranžovej tým vyhrává o tři míčky!“ (Storm)

 

Hned první z výzev v podobě házení míčku do košíku pověšeného nad bažinou avizovala výživnou zábavu, což se následně potvrdilo. Martin a Luděk obětavě vyšťouchávají netrefené míčky nazpět k našim rukám, vše ale překonává Pavel z druhého kmene – na pohled, kdy stojí v bažině po pás a hází míčky ven jen tak nezapomenu :-) Díky hlavně Petrově přesné mušce dotahujeme výzvu do vítězného konce, byť nás kmen Volja ke konci trochu stahoval. (Miloš)

 

První výzva je tady. Poznávám bažinu z obrázku z webovek. Nevypadá to ale zdaleka tak strašně, jak jsem se bál. Když jsem viděl tu fotku, automaticky jsem předpokládal, že se v tom marastu budeme minimálně z poloviny koupat. Realita byla nakonec mnohem měkkčí a jedinej, kdo se koupal, byl Soulmind, když mu podjela noha. Pak už to totiž bylo jedno… Během dvou minut na přípravu jsme sehnali několik klacků na výlov míčků, které padnou vedle, protože do bažiny se samozřejmě nechtělo nikomu. Jak jsme házeli, postupně jsme začínali ztrácet na protivnický tým. Trefování koše jim šlo přeci jen o něco lépe než nám, navíc když vedle vás stojí purbik, který pálil asi ze všech nejpřesněji, moc vám to taky nepřidá. Konec byl ještě dramatický, jestli to náhodou nedoženeme, ale nakonec jsme byli jasně poraženi. (Rouťák)

 

Autorská glosa: Z této pasáže hry mi v paměti zůstaly dva střípky. Ten první – nastupuje kmen Volja. Ryšavý a vousatý Rouťák vede kmen, lebku mu kryje jasně zelený šátek, těsně za ním další divoké tváře pod zelenými barvami. Mám nutkání zdrhnout, protože nástup tohoto kmene evokuje dobyvačnou bojůvku Vikingů kdesi v osadě obodritských Slovanů. Střípek druhý – Když vidím nadšení, s jakým hra vypuká, nutkání zdrhnout mizí. Začínám mít tušení, že tenhle den se vydaří…
Čekala nás první kmenová rada. Nevím, jak to vnímali organizátoři a také všichni mí kolegové z kmene, ale pro mě byla tahle první rada psychicky zdaleka nejtěžší, žádná jiná už ji nepřekonala. Během té maličké chvíle jsme si spolu vytvořili jakési pouto, prostě jsme byli jeden kmen, a teď, hned na začátku, jsme do toho měli říznout? Vůbec jsem se v tom necítil komfortně. Ale fakt vůbec. V reálné show věřím, že si už někdo s někým začne lézt na nervy a víte, koho se chcete zbavit, jenže tady, kde jsme všichni z jedné komunity a víceméně se známe, ta atmosféra byla úplně jiná než někde v Karibiku na ostro. Sotva jsme se seznámili, vybudovali si tým, hezky si pokecali, začali se mít rádi, tak nám do toho někdo hodí vidle? A vlastně si je do toho máme hodit my sami? No to je svinstvo… Začali jsme tedy osnovat plány, jak organizátory převézt, i když nám bylo jasné, že se nám to nemůže povést a na naše intriky budou připraveni. „Živá kamera“ navíc nebyla v kmeni jen tak a bylo jasné, že bude donášet, aby se na nás moderátor připravil. Mě lákala možnost, kterou jsem navrhl, tedy že se každé jméno objeví právě jednou, už jen z důvodu, že mě strašně zajímalo, jak si s tím poradíte. Musel jsem to trochu víc prosazovat, ale nakonec se to povedlo. Tušili jsme však, že nám tohle neprojde. Byla navrhována možnost tahání klacíků – kdo vytáhne ulomený, toho vyřadíme. V tu chvíli jsem nechtěl dělat problémy, protože jsem nechtěl, aby se všichni otočili proti mně a já vyletěl jako první, ale teď už můžu otevřeně napsat, že mi ten nápad přišel neskutečně debilní. Jako být vyřazen ze Survivora na základě toho, jakej jsem si vytáhl klacek, mi přišlo jako snad nejblbější způsob, jak se z téhle soutěže dá vyletět. To už bych spíš přežil, že jsem všem strašně nesympatický, ale to, že jsem si vytáhl nejkratší klacík, no WTF. Naštěstí jsme se k tomu v kmeni nijak nedostali (a kdybych si nešel tvrdě za svým s tím kolečkem, kdo koho napíše, asi by to taky nedopadlo) a na radě už jsme tu možnost nedostali.
Bez záložního plánu jsme tak šli na první kmenovou radu. Opravdu jsem se necítil vůbec v pohodě. Nešlo mi o to, jestli půjdu já nebo někdo jiný (trochu jo, ale…), ale prostě mě štvalo už jen ta samotná skutečnost, že nám ten fajn kmen, tak jak byl, tak brzy končí. První kolo proběhlo dle domluvy. Nevím, jestlis to hrál nebo si to neuvědomoval nebo jako to bylo, Pahouši, ale po prvním kole jsi na mě (a shodli jsme se, že na všechny) působil strašně nasraně, jak kdybys nám říkal „tak hoši tohle jsme si nedomluvili, nám tady kálet na hlavu nebudete a prostě jeden vyletí, i kdybych ho měl odvléct násilím, tohle na nás nezkoušejte, nebo na vás budeme fakt zlí.“ To jsi nám vzal trochu vítr z plachet. (Rouťák)

 

Nebyl jsem však sám, komu se situace příčila, a protože si nikdo nezasloužil cílený vyřazení, tíhli jsme k náhodnýmu výběru. Jedinej Rouťák prosazoval fígl na pořadatele, a sice že každej dostaneme po jednom hlasu a nikdo nevypadne. Nevěřím, že byl tak naivní, aby si myslel, že to může klapnout. To bysme tu soutěž nikdy nedohráli. Přesto si prosadil svou a na kmenový radě zaznělo každý jméno jednou. Dopadlo to podle očekávání – pořadatelé o tom díky skrytý kameře věděli, připravili se na nás a dali nám jasně najevo, že takhle teda ne. Pahouši, jestlis to jenom hrál, tak klobouk dolů, roli zlýho vychovatele jsi zvládnul dokonale a vyvolals ve mně pocit školáčka, co zapírá, že rozbil okno, a dostane vytaháno za uši před celou třídou. Pochopitelně jsme museli hlasovat znova a bez domlouvání. Odnesl to chudák EnderMan, kterýho jsem jednak neznal, jednak z nás byl nejmladší a navíc mi celou dobu vykal, i když jsem ho několikrát žádal, aby to nedělal. Přestože si vážím slušnosti, dal mi tím bezvýznamnou, malichernou, zoufalou záminku. Jeden hlas, druhej hlas a bylo rozhodnuto. Fuj, nejhnusnější a nejtěžší část závodu. Naštěstí EnderMan odlehčil situaci prohlášením, že stejně musí domů dělat úkoly. (Storm)

 

Moje snaha o nestranost alespoň v podobě tahání klacíků byla rázně zamítnuta - "MLČ!". Jako školák jsem usazen na místo a musíme se podvolit moderátorovi. (JeDie)

 

Tak snad příště se dožiju dýl jak jepice. Díky za keš. (Nepi aka Enderman06)
Krize kmene Volja se prohlubuje

 

Druhý souboj, běh se zahradním kolečkem, zvládli neuvěřitelně rychle náš Olson a Purbík, kameramani nestačili uskakovat z cesty! K výhře dostáváme i pecen chleba a vesele koukáme na schlíplý prohraný kmen. (Lída)

 

Kolem pomůcek pro druhou výzvu jsme už během dopoledne prošli, ale čekali jsme trochu jiné zadání, takže si při srovnávání velikostí kmenů šel na lavičku sednout Mulosz. V rozstřelu nám anomen.s vyhrál (asi) lepší kolečko, kterého jsme se následně chopili já a Olson_vs. A Lalibela byla pověřena navigací na trase (která ale ani nebyla moc potřeba) a společně s anomen.s sloužili jako případný záskok, kdyby hlavním nosičům došly síly (což na relativně krátké trati nehrozilo) nebo došlo k pádu (což při našem šíleném běhu a neznalosti trasy bylo celkem reálné nebezpečí. Hned na startovní rovince jsme získali náskok, ale v maximálním tempu jsme pokračovali skrz bažinu a přes kmeny dál. Bylo to tak rychlé, že jsem do měkčí (naštěstí jen bahnité a ne vodní) části jednou nohou zahučel, ale setrvačností jsem byl zase hned venku a s pohodlným náskokem o pár sekund později i v cíli závodu, kde jsme mohli opět sledovat jak na kmenovou radu odchází zástupci kmene Volja. (Purbik)

 

Uf, pojďme dál. Do kmene jsme se vrátili poněkud skleslí, ale o to více namotivovaní vyhrát, aby si i druhý kmen zkusil, jaké to je jít na kmenovku, protože to byl opravdu hnusnej zážitek. Další soutěží bylo kolečko. Já byl vlastně ten, kdo jej nesl za náš tým celou dobu, protože celý závod jsem běžel s ním a to vepředu. Bohužel, jak by řekl klasik – nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré. A to nemyslím za náš kmen, ale směrem k organizátorům. Tohle za mě nebylo dobře vymyšlené co do trasy. Rozhodly první metry. Tam nám druhý kmen utekl. Což je ok, ale pak už nikde nebyla šance, jak se před ně dostat (ok, utekli nám, ale kdyby ne…). Navíc se mezi kolečko soupeřů a naše nacpali další asi dva členové oranžového týmu (nevím jméno), kteří to ani neudělali schválně, ale tím mezi námi definitivně vytvořili takovou bariéru, že nebylo možné je předběhnout ani teoreticky. Myslím, že tato výzva neměla být o prvních pár metrech. Pokud už teda musí být trasa tak úzká, měla být tak čtyřikrát delší, aby se projevil třeba úbytek sil. Takže: fajn nápad, ale realizace prostě za mě mohla být lepší. A nepíšu to proto, že jsme prohráli, abychom si rozuměli. Objektivně bychom totiž prohráli asi tak jako tak, to si jako přední brzda nemám problém přiznat. (Rouťák)

 

Jestli jsem porážku v házení míčků považoval za důstojnou, tak závod s kolečkem byla vyložená potupa. Souhlasím s Rouťákem, že rozhodla startovní rovina, jedním šmahem ale dodám, že náš tým byl slabší, a to výrazně. Nedomluvili jsme si žádnou strategii, Rouťák sám přiznal, že to vepředu brzdil, nikdo ho za celou dobu nevystřídal, já naopak vystřídal vzadu JeDie, aniž bych věděl, jestli o to stojí. Kvůli brzdícímu Rouťákovi jsem nemohl zrychlit (brzdnej odpor mi hmatatelně bránil v akceleraci), pak mi začal docházet dech a křičel jsem, že potřebuju vystřídat, na úzký trati se k tomu ale nikdo neměl, až jsem málem zkolaboval. Prostě totální fiasko.
Věřím, že jinej soutěžící by Mirkovu slabinu použil jako zbraň, já ale znám i jeho přednosti a věděl jsem, že je pro tým přínosem. Vidíte, že to beru jako týmovou hru? Místo abych usiloval o vyřazení silnějších a tudíž i nebezpečnějších soupeřů, beru jejich přednosti jako plus. Proto jsem si nechal brzdný dojmy pro sebe a naopak klukům nabídnul, byť s menší nadsázkou, ať vyřaděj mě, protože jsem fyzicky v prdeli a považoval se za nejslabšího člena, kterej jim prohrál závod s kolečkem. Přitom šlo o hloupý, iracionální vztahování kolektivní viny na sebe. Druhej tým byl prokazatelně lepší a my jsme to podělali společně. A výsledek? Nevím, do jaký míry to bylo mou nabídkou a do jaký míry je k tomu vedly vlastní pohnutky, ale byl jsem jednohlasně vyšachován, což, přiznávám bez mučení, dost bolelo. (Storm)

 

Autorská glosa: Od této výzvy jsme si toho slibovali tolik, až jsme její koncepci podcenili- Rovněž jsme podcenili síly vítězného kmene, takže tato hra skončila skoro dřív, než začala a já za orgy slibuju, že v příštím ročníku takto slabá místa Hry eliminujeme…

 

Intermezzo – skrytá imunita podruhé

 

Víme, že někde kolem tábora je skrytá imunita, a tak se po návratu do tábora dáváme do hledání. Tohle pro fotografa i pořadatele musela být strašná prča. Celou dobu ji máme před sebou a vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo být ono. Pohledy na nás, jak se pomocí imunity snažíme najít imunitu, musely být fakt k nezaplacení. Běháme po lese, hrabeme, koukáme do korun stromů… No pochopitelně nenalézáme nic. (Rouťák)

 

Hledání "skryté" individuální imunity - tak tohle byla tedy komedie... Hned jak jsme došli do tábora, tak jsme si sedli přímo pod strom, na kterém byl pověšený kompas. Hned jsme si to oznámili a zapamatovali pro případ, že by to třeba bylo potřeba... Když pak Pahouš oznámil, že v "okolí" tábora se nachází skrytá imunita, tak jsme ji začali hledat... Dohromady jsme hledáním v okolí tábora do cca 100 m strávili dvě směny, které měli jinak sloužit k budování nervozity a kutí piklů... To, že hledáme kompas nám tedy vůbec nedošlo, to jsme se dozvěděli až před finále, kdy už to bylo zbytečné... Holt skrytá věc nebyla skrytá a mi tak z kompasu i se získanou nápovědou hledali pořád nějaký směr na tom kompasu a lámali si hlavy zda hledat na severu, jihu, Východě (podle názvu týmu začínajícího na V) či svobodném západě (podle překladu názvu týmu)... :D (JeDie)

 

Stráfa má být zdráfa

 

Odebíráme se ke třetí výzvě v podobě pojídání různých „dobrot“. Já s tou svou v podobě usušených rybiček nemám nejmenší problém, klobouk dolů hlavně před Lídou, jak bez hnutí brvy spořádala živé moučné červy. V závěrečném rozstřelu však výzvu poprvé prohráváme, soupeři získávají šišku salámu a nás čeká první kmenová rada. (Miloš)

 

Nechutnosti - toho jsme se všichni obávali. Nakonec to naštěstí nebyly takové hnusy a dost nám i sedlo to co kdo dostal. Rybičky byly tedy hnusné chuťově, ale nehýbaly se a neměly nožičky - to bych měl asi větší problém dát do úst... Podobně mluvili o svých porcích i kolegové a každému to jeho tak nějak sedlo a měl by třeba větší problém s tím druhým (ale rybky byly asi nejméně odporné pro všechny). Finální "koktejl" naštěstí Soulmind vypil na ex jak panáka a tak jsme nemuseli vyřazovat potřetí! Uff. (JeDie)

 

Odebíráme se ke třetí výzvě v podobě pojídání různých „dobrot“. Já s tou svou v podobě usušených rybiček nemám nejmenší problém, klobouk dolů hlavně před Lídou, jak bez hnutí brvy spořádala živé moučné červy. V závěrečném rozstřelu však výzvu poprvé prohráváme, soupeři získávají šišku salámu a nás čeká první kmenová rada. Zde nastala pro mě nejtěžší chvíle v celé soutěži – napsat někoho, kdo už nemá dále pokračovat. Vždyť ty lidi znám pár hodin a všichni na mě působí mile a pohodově. Ať napíšu kohokoliv, vím, že mu tímto neprávem ubližuji. Hrozný pocit. Zároveň jsem se příliš aktivně neúčastnil pokusů o tajné dohody mezi jednotlivými členy týmu a rozhoduji se vnitřně sám, aniž bych pro to měl přesvědčivý racionální argument, a s třesoucí rukou jako první z týmu píšu jméno. Jako první náš kmen Dolh opouští fyzicky zdatný pohodář Martin v poměru hlasů 3:2 proti Luďkovi. Můžu být rád, že to nejsem já a mé jméno navíc ani jednou nezaznělo, stejně mám však v sobě takovou zvláštní pachuť. Martin naštěstí vypadá, že to bere sportovně. (Purbik)

 

Takže třetí soutěž byla o pojídání různých rádoby nechutných pochutin. Tuto soutěž jsme o chloupek prohráli a to mě stálo další postup. Ani nevím proč. S nikým jsem se nepaktoval, s nikým jsem neřešil koho vyřadit, žádný konflikt a najednou jsem byl nežádoucí. No potvrdilo se, že toto není můj šálek kávy. Tuto "soutěž", jak to nazvat... nepovažuji pro sebe za přínosnou. Dětské psychohry na kamarády nekamarády mě nebaví. (Martin aka Olson_vs)

 

Autorská glosa: Když jsme se s Lubošem dohadovali, jak tuto výzvu pojmeme, dostali jsme se do zásadního střetu. Kolega prosazoval mírnější podobu, já horoval pro živé šváby a živá sarančata. Když nám hráči po souboji dávali své zpětné vazby – hlavně Rouťák, který si pochutnal na sojovém tempehu naloženém v octě, zatímco já osobně se musel při tomto prvku výzvy vzdálit o pět metrů od stolku, abych se z toho smradu nepoblil sám – znělo jako jednohlas: Příště zkuste pořádně přitvrdit! Ou Kej, začínám shánět na další ročník balut… Kachní zárodek těsně před vyklubáním, uvařený natvrdo, jistě bude už vyhovovat…

 

Intermezzo - skrytá imunita napředposledy

 

Jenže nám trubkám to stále nedochází a opět se jen snažíme najít něco pomocí toho, co vlastně hledáme. To by mě zajímalo, jestli orgové čekali, že se tohle může stát. Ale myslím, že to, že budeme takový paka, je asi nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Takže ačkoliv jsme imunitu drželi v ruce asi všichni, nikdo ji nakonec nezískává. (Rouťák)

 

Sloučeni na parkour

 

Autorská glosa: Po vyřazení Nepiho, Storma a Martina dochází k zásadnímu zvratu. Původní kmeny končí a vzniká jediný sloučený kmen, Monolit. Od teď již bojují všichni dle laibachovského motta: „Alle gegen Alle“. A přeživší čeká fyzický vrchol dne – Parkour, alias Race, vrcholné živoní dílo mého souputníka Foxika!

 

Beru na sebe roli průkopníka, který má přijít na to, jak se balancuje na slacku. Nepřišel jsem a musela mi poradit patronka Lucka. Pak už to najednou v pohodě šlo a já mohl běžet proplétat se pavučinou, plazit se příkopem pod improvizovaným můstkem, obíhat kolečko s břemenem, brodit se bažinou, skákat v pytli (což jsem naposledy dělal snad ve druhé třídě) a flusat na terč. Povzbuzuje mě Storm a motivuje, že pak půjdeme na pstruha :-) Čas jsem měl ze všech nejhorší a budu upřímný, zřejmě by tomu tak bylo i bez problémů se slackem, kde jsem ztratil fakt hodně. Fyzicky zdatný příliš nejsem, ale aspoň jsem trefil terč při té flusačce, ač jsem si zprvu myslel, že nejprve poletí mé plíce a až pak kulička. A patronka Lucka se nechala slyšet, že pro ni jsem vítěz já, což mě zahřálo u srdce :-) (Miloš)

 

Čtvrtá výzva je založená na fyzické zdatnosti. Teď už nám tým nepomůže, hezky každý sám za sebe. Vidím vlastně všechny před sebou, výhodu to podle mě má minimálně na slacklinu. Čekání popisovat nebudu, ani není co. Na trasu se vydávám jako poslední. Se slacklinou si dokážu poradit, myslím, celkem dobře. Na podplazení klacků nějakou tu sekundu ztrácím. Nejdřív jsem tam zahučel po zádech a nohama napřed, což byla blbost, takže se otáčím na břicho a hlavou napřed, to mě nějakou sekundu stojí. Následují pavučiny. Tam nemám srovnání, ale myslím, že oproti ostatním jsem se tam zadřel asi nejvíc. Než jsem tím proskákal, trvalo mi to dost dlouho. Barel nebyl ideální, přeci jen to byla tíha a únava začala pracovat. Bažinu hlavně s rozvahou, já jsem na tyhle věci posera, takže radši něco ztratit něž se koupat. Pytel je rychlovka, ale to u všech. Foukačka se nezabodla – zkušenosti s ní přitom mám a troufám si říct, že jsem v ní docela dobrej, ale v kapánek jiných podmínkách přeci jen. Dobíhám, jsem úplně mrkev, ale mám to za sebou. Přichází vyhlášení a… Jako že nevyhraju, s tím jsem docela počítal (i když věřil jsem, že šanci mám), ale tipoval jsem se na druhé místo za purbika. Čtvrtá pozice pro mě byla dost velkým rozčarováním. No ale nic, jestli druhý nebo čtvrtý je ve výsledku jedno, protože imunita je jen jedna, a to pro prvního. (Rouťák)

 

Já šel až mezi posledními, takže jsem na slackline nastoupil lehce a rychle postupoval k jejímu konci. Na to Rouťák z protějšího břehu kolegiálně reagoval "posláním někam", kam jsem se o zlomek sekundy později málem poroučel. Naštěstí jsem to ale ustál a mohl popoběhnout k další překážce - podlézání mostu z větví. Do jámy jsem se vrhl hned po hlavě, ale když jsem viděl materiál v ní, obětoval jsem pár sekund ve prospěch čistého oblečení a místo po břiše se podplazil po loktech. Následovala pavučina, která mě moc nezdržela, ale po jejím proskákání jsem se vydal za odbíhajícím divákem v domnění, že běží k další překážce (což sice běžel, ale jednu vynechal). Rychle mi to ale došlo (a někdo na mě asi i volal) a já se tak vrátil zpátky k pavučině a správným směrem nasadil vyšší tempo, abych blouděním způsobenou ztrátu kompenzoval. Další "zastávka" spojená s přenášením břemene byla bezproblémová, na další překážku jsem ale zase doběhl alternativní (naštěstí jen nepatrně delší) cestou. Překonat bažinu jsem ale zvládnul ladně bez namočení i pádu (jen jsem měl tendenci chytat se červenobílé pásy, která by ale stejně potřebnou oporu neposkytla). Skákání v pytli jsem měl také rychle za sebou, ale když mi byla podána foukačka, musel jsem si ještě dva nádechy počkat. A ani tak to nestačilo, protože šipka sice zasáhla terč, ale nezapíchla se. Já si tak za trest musel trasu malinko prodloužit, ale i tak jsem do cíle doběhl s nejlepším časem.Na krku se mi tak za chvilku houpal náhrdelník a měl jsem jistotu, že z kmenové rady odejdu zpátky do tábora. (Purbik)

 

Krom toho, že přemýšlíme nad imunitou, přemýšlíme taky nad tím, koho vyřadit. Plán se zdá být jasný, půjde Jedie. Jenže ono ne. Teď už se zase můžu přiznat, ale vyřazení Lídy jsem asi víceméně zpunktoval já. Od samého začátku mi strašně lezlo na nervy to fandění, pokřik, takové to „povinné veselí“ a tak. A cítil jsem, že strůjcem těchto věcí je Lída. Na mě to ale (a možná zcela chybně) ale působilo strašně neupřímně a byly mi tyto projevy neuvěřitelně nesympatické (a měl bych to tak, i kdyby to bylo v mém týmu, nešlo o to, že to bylo proti nám). Tím jsem si tak nějak už před sloučením Lídu vytyčil jako prvního člověka, kterého budu chtít vyloučit, přestože pokec na slučovací párty s ní byl ohromně fajn. Ale to se všemi… Přemluvit k hlasu pro ni své kolegy z Volji nebyl nijak velký problém. Pak už stačilo najít jen jednoho člena z bývalých protivníků, což se povedlo, a bylo vymalováno. Kdo byl onen „zrádce“, si nechám jako jedinou věc pro sebe. Když bude chtít, ať to na sebe práskne sám. Když ne, nechť toto tajemství zůstane navždy jen mezi námi. Pravda je, že nezískat purbik individuální imunitu, možná by to bylo jinak, protože Lída nad tím neuvažovala strategicky vůbec špatně. (Rouťák)

 

DRUHÁ KMENOVÁ RADA: s Purbíkem se opět domlouváme a sice že vyhlasujeme silného JeDie. Tady bych nejraději všechny lanařila, aby vyhlasovali Purbíka, jenže tomu visí na krku jedna kmenová imunita a navíc má druhou nalezenou. Další moje OBROVSKÁ chyba je, že netuším že JeDie a Anomen jsou kamarádi, navíc spolužáci ze zš. Takže Anomen mi sice odkýval vyhlasování JeDie, ale to byla lest. Neuvědomuji si, že bych já mohla být pro někoho nebezpečným soupeřem a podceňuji bývalý kmen Volja, který se na mě domluvil. Naopak s Purbíkem si myslíme, že by Anomen mohl být v ohrožení a dáváme mu skrytou imunitu do kapsy (aby ji popř. na kmenovce použil). Na kmenovce, přes výzvy Paha Ahmy k použití individuální imunity, ji Anomen z kapsy nevytahuje (no jasně, protože věděl, že vyhlasují mě a šetřil si ji na další kmenovku). Takže mi poklesla čelist, oheň – můj život ve hře – byl uhašen a opouštím “ostrov”. Purbík, jako držitel imunity, má navíc právo zvolit dalšího odejivšího, což je dle očekávání silný JeDie. (Lída)

 

POKRAČOVÁNÍ V DRUHÉ ČÁSTI...



  • 0



Reklama