Přejít na obsah






Doporučeno
Fotka
- - - - -

"Když už někam jdu, dělám to nejlíp, jak umím" Rozhovor s PURBIKem, prvním českým GeoSurvivorem

Příspěvek od Paha Ahma , 15 říjen 2023 · 1 398 Zobrazení

event reportáž
"Když už někam jdu, dělám to nejlíp, jak umím" Rozhovor s PURBIKem, prvním českým GeoSurvivorem

Na sklonku letošního září zažil český geocachingový rybníček svou velkou premiéru. Lužní les nedaleko Libice na Cidlinou ožil nevšedním eventem. Byli jsme svědky historicky prvního ročníku českého GeoSurvivora. Inspirováni kultovní reality show Kdo přežije, vypustili jsme do náročných podmínek a výzev deset kačerů, aby se utkali v klání o historicky první titul českého Posledního přeživšího…
S vítězem, kačerem Purbikem, jsem se o necelé dva týdny později setkal na plánovaném rozhovoru. Petr, jako správný Survivor, nevymetá hospody; domluvili jsme se tedy na povídání v zeleni pražské Stromovky. Nakonec bylo proti počasí, tak usedáme na kryté schody pražského Planetária, a mě napadá, že jde o místo veskrze symbolické. Sem chodí lidí pozorovat hvězdy. A já zde zpovídám hvězdu, která na geosurvivorském nebi vychází jako první večernice. Rozhovor s geocachingovým Survivorem spáchal Paha Ahma, jeden z ownerů a moderátor dotyčného eventu…

 

Na úvod našeho povídání: mohl by ses čtenářům představit? Co jsi za člověka, jaké máš vlastnosti?
No, takové otázky nemám vůbec rád! Především (aspoň ve vztahu ke čtenářům) jsem geokešer, takže kromě “úchylky”, kterou je lovení kešek, jsem v podstatě normální člověk. Je pro mě těžké sám sebe popisovat. Možná jsem zajímavej právě tímhletím. Živím se jako IT developer a data inženýr, což nevím, nakolik se v tom čtenáři budou orientovat. Jsem, laicky řečeno, ajťák…

 

…to sice není úplně vlastnost, ale trochu to může napovídat…
Nene, neznamená to, že jenom sedím za počítačem. Jde vlastně o určitou nutnost být komunikativní a operativní i vůči jiným oddělením, lidem v týmu. V práci je docela pohoda, věci jdou v klidu, netlačí mě žádné „dedlajny“, to mojí nátuře vyhovuje. Jsem introvert a možná autista (smích). Když přišla nová kolegyně, šéfová nám nakázala, abychom se představili a něco o sobě řekli - což většina z nás odbyla jménem a studijní/pracovní historií. A to šéfová komentovala slovy “To jsem dala úkol bandě autistů”.

 

Pojďme tedy raději ke geocachingu: jak ses k tomu dostal?
Bylo to necelý kilometr odsud přes řeku, v zoo, myslím, že u ledních medvědů. Byl jsem na gymplu. Nejsem z Prahy, jeli jsme se školou na exkurzi do zoo. Kámoška, která snad ani neměla GPS, měla takový papírek, kde stálo: U medvědů, jdi po schodech a tam někde bude keška. Tu kešku nám tehdy podal někdo cizí, když viděl, jak tam zmateně pobíháme. Sebrali jsme ještě něco u lachtanů a v centru, a po návratu domů jsem si založil geocachingový účet. S tátou a s bráchou jsme něco polovili u nás po vesnicích, kde toho moc nebylo. Ne, že bych geocaching uložil k ledu, ale byl třeba měsíc, kdy jsem nic nenašel. Pak jsem se dostal do Prahy na vejšku a je jasné, že tady bylo více příležitostí. Zásadním zlom představoval fakt, že jsme na škole měli povinný tělocvik a já si zapsal ping-pong. To se možná našim čtenářům bude zdát jako nesouvisející…

 

To jsem teda zvědav na ty souvislosti!
No. Hned první víkend jsem jel domů a rozhodl jsem se, že složím garážové police, aby bylo v garáži dávat kam nářadí. Ty police byly z tenkého pozinkovaného plechu a jednotlivé díly se zasouvaly do sebe. No a mně se podařilo si těmi plechy si přeříznout šlachu na palci. A jsme doma, s takovým úrazem na dominantní ruce nebylo na ping-pong ani pomyšlení. Musel jsem si změnit tělocvik. A u nás na škole byl dostupný kroužek geocachingu. Sice jsem si říkal, jak půjde dohromady požadovaná nenápadnost geocachingu s tím, že se tam budeme motat ve dvaceti lidech. Ale bylo to nakonec fajn, chodili jsme po okrajových částech Prahy, v kroužku byli fajn lidi, a co bylo nejlepší, v kroužku byl i kluk, co dělal „té pětky“, lezl, tak jsme na některých nepovinných hodinách měli možnost zkusit buď slaňování, nebo naopak výstup po laně. A i když jsem si do dneška svoji výbavu ještě nekoupil, tak „té pětkaření“ mě na geocachingu docela dost baví.

 

Takže na geocachingu tě baví spíš takové ty extrémnější záležitosti?
Mě toho na keškaření baví fakt spousta. Zábavou pro volné chvíle je i si dopředu luštit mysterky na dosud neznámých místech, kde byla aspoň jednoprocentní možnost, že se tam někdy vydám. Seznamoval jsem se s různými šiframi, chytly mě i IT šifry, zvlášť po té, co jsem pronikl do kryptografie na škole. Taky mě baví i kešky „brutovat“. Nemyslím ani tak v terénu, ale dostat se k řešení mysterky nějakou alternativní cestou. Nejde o to „stolařit“ multiny podle street view, ale podívat se třeba na vzorec a zaútočit matematicky na jeho slabé stránky.

 

Je něco, co tě štve na tom, jak hra v současné době vypadá?
Hodně mě štve pravidlová hyperkorektnost. Například nutnost toho, aby měla keš svůj fyzický papírový logbook, takže už se nemohou zakládat keše, které se logovaly třeba na sloup připravenou fixkou. Taky mě štvou labky, dříve to byl experimentální typ keše, ale nějak se to vymklo. Jednak to dělá „bordel“ ve stastistikách, jednak je to takový inflační typ keše. U wherigo keší mě štvou reversní wiga, protože je to bod bez snahy. A jsou další drobnosti, na které si ani teď nevzpomínám…

 

Co si myslíš o finálkaření?
To mě štve sice odjakživa, ale asi takhle: finálkář podvádí sám sebe. Spousta D 5 keší není žádná hezká vymakaná keš, ale třeba petka někde na magnetu. Finálkář se ochuzuje o to vzrušení z luštění, o ten proces, na konci si akorát sebere nevzhlednou krabičku. Mě baví hry jako celek. Obohatí mě, když na „to“ přijdu, i když se přiznám, taky jsem si někdy napsal o pokopnutí v řešení, a nejen ownerovi, ale i kamarádům. Někdy se také jde ve výpravě a přimotáš se k odlovu keše, kterou vyluštil někdo jiný. Myslím, že ale nikdy nešlo o D 5 keš. Vždycky se přinejmenším po odlovu snažím přijít na to, jak se daná keš luští. Finálkáři štvou asi všechny kromě finálkářů samotných. Nejvíc asi ownery. Mám založenou jednu keš u nás na venkově, a tak jsem se zeptal jednoho finálkáře, ať se koukne na finálky, jestli tam už není, potěšilo mě, že ještě ne. Ale hraničí s jistotou, že se tam jednou objeví.

 

Jasně, děkuju. Teď se přesuňme ke hře Survivor. Máš to nějak „nakoukaný“?
Když jsem byl na gymplu, tak mezi lety 2010 – 2013, jsem se díval s bráchou hodně na série amerického originálu, co u nás běžely v televizi. Bavilo mě to, tak jsem si postahoval ty předešlé sezóny. Ty nejnovější, když už v Americe běží přes 40 řad, ty už jsem tedy zase neviděl.

 

Máš oblíbenou nějakou postavu, oblíbeného hráče?
Nechci po těch letech říkat slovo oblíbený, ale koho si pamatuju, byl Ozzy. (pozn. Ozzy Lusth, účastník tří sezón). Byl to mladej kluk, nechci říkat plejboj, ale v podstatě bezchybný, co se týkalo jeho sportovních výkonů. On sice nevyhrál, ale byl obdivuhodný. Pak se stal obětí nějakých podrazů (šlo o intriky ženské aliance na Cookových ostrovech), ale to je hra. Tomu jsem fandil, šlo mu to. Pak také – nechci říkat podrazák, protože to k té hře patří – byl nezapomenutelný Russel. (pozn. Russel Hantz, oblíbený záporák, který byl pozván také do více řad). Ten nepotřeboval peníze, byl to nějaký ropný magnát, jen šel do hry ukázat, že prostě umí. To, jak exceloval ve dvou řadách po sobě v sociální hře, bylo úžasné. No a do třetice si pamatuju Amandu, protože měla něco právě s Ozzym.

 

A hlavně to byla pěkná holka…
Kdo mně ještě zůstal v paměti, byl Johny. (pozn. Johny „Fairplay“ Dalton, autor zřejmě nejšílenějšího lhaní v historii hry). Ten myslím nahrál, že mu během pobytu na ostrově umřela babička. Je to sice jaksi neetické svinstvo, ale po herní stránce to byla vlastně nová myšlenka. Velká odvaha a originální způsob, jak se udržet déle v sedle. Na české série nekoukám vůbec, ono už jsem Survivor v podstatě nějakých osm let neviděl.

 

Díky! Přesuňme se tedy k našemu Geosurvivoru. Jak tě vlastně napadlo se přihlásit? Nebo tě přihlásil Rouťák?
Nevím, jestli to byl Rouťák nebo Storm (pozn. MiroslavRouta, resp. storm_hellscream), kdo na společném whatsappu někdy po publikaci zahlásil, že to je a že to zní zajímavě. S tím jsem souhlasil. Je těžké si dělat plány tři měsíce dopředu, ale přihlásil jsem se s tím, že možná dostanu rozum a zruším účast. Plány trochu zkomplikoval fakt, že na Prostějovsku pípnul „matrix“, tedy příležitost na FTF spousty kešek, ale nakonec jsem si řekl, že tohle je něco jiného, než byly dosavadní soutěžní eventy, a že tedy jedu. Bál jsem se trošku počasí, ale i to nakonec vyšlo.

 

Podstoupil jsi nějakou speciální přípravu? Trénoval´s nebo tak něco?
Vůbec. (smích) Nezkoušel jsem jíst různé pochutiny, nezkoušel jsem se brodit na zkoušku svinstvem, prostě bez přípravy.

 

Šel jsi do toho s tím, že se chceš zúčastnit, nebo to rovnou vyhrát?
Jsem soutěživý. Nejsem tolik šikovný na ty vztahy, že bych si to dokázal během té hry „vodit“, ale říkal jsem si, že bych se chtěl dostat do finální trojky, abych zažil na vlastní kůži všechny připravené výzvy. Dostal jsem na konci sice nějakej divnej šek, se kterým jsem zatím v bance nebyl…ale asi by to bylo jiné, kdyby fakt šlo o nějakou mega výhru.

 

Jaký byl pro tebe nejtěžší moment ve hře, ať se to týká psychiky, vztahů, či fyzičky?
Když jsme šli poprvé na kmenovou radu, měl jsem skrytou imunitu. S Lídou a s pár lidmi, za kterými jsem zašel, jsme domluvili vyřazení Martina Olssona. Vlastně jsem jeho vyřazení inicioval. To proběhlo ještě v pohodě, bál jsem se, zda nemám použít tu skrytou imunitu. Rozhodl jsem se ale zariskovat, i když jsem cítil na zádech terč, protože jsem, podobně jako Martin, mohl působit jako silný hráč. Ale vyšlo to. Pak možná bylo chybou, podceněním situace, při další kmenovce, že jsem opět s Lídou domluvil vyřazení JeDie. Pak jsem se cítíl, jak jsme tam seděli, trochu zaskočený. Sice se mi houpala na krku individuální imunita, takže jsem byl v bezpečí, ale náhle jsem cítil, že netuším, komu můžu věřit. Takový Mulosz mi sice JeDieho vyřazení odkejval, ale cítil jsem, že se nechce moc pouštět do nějakého intrikování a domlouvání. Najednou jsem netušil, jak to kdo hraje. Hlasování dopadlo úplně jinak, než jsem si myslel, vyřazena byla Lída, se kterou jsem měl doposud alianci. Měl jsem ale naštěstí možnost rozhodnout jako držitel individuální imunity o vyloučení druhé osoby. Označil jsem tedy JeDie, který by mi, kdyby prošel dál, už stejně vůbec nevěřil.

 

Co tě vlastně vedlo k tomu, se v této fázi zaměřit na JeDie?
Nic osobního. Byl to člověk, který znal nějaké jiné hráče a já zase jiné, jako třeba Mulosze, nebo Rouťáka. Představoval hrozbu, a tak jsme ho zvolili. Vlastně jsem to byl zase já, kdo to inicioval. A nakonec to rozhodl já.

 

Je zajímavé, jak i v takhle instantní, krátké hře, se začnou objevovat prvky strategie a nečekaných kroků. Taková Lída, když vypadla, pravila, že bylo obrovskou chybou vyloučit Martina, že měli vyloučit tebe. Přitom jste spolu asi nejvíce s Lídou kooperovali… Ty sis jí vlastně trochu namotal, pak jí bylo možná blbý označit ještě na kmenovce před sloučením tebe… Byla v tom nějaká tvá strategie?
Částečně určitě. Lída, jako účastnice toho konkurenčního podniku (pozn. myšlen oficiální televizní Survivor CZ/SK 2. řada) měla s tou hrou velké zkušenosti a tudíž představovala obrovskou hrozbu. Bylo dobré jí mít na své straně. Nakonec jsem byl rád, že vypadla takhle (pozn. vyhlasováním jinými lidmi za Purbikovými zády), že jsem ji nemusel zradit, nebo proti ní otevřeně jít.

 

Jak jsi tedy vlastně souzněl s konceptem celé hry? Někdo trefně poznamenal, že Survivor je hra, kdy musíš jít proti přirozeným instinktům člověka, kterými je potřeba spolupracovat, navazovat blízké vztahy. Zde to je ale iluze – ve skutečnosti každý tvůj spojenec či spoluhráč je vlastně protihráčem.
Inu, je to hra. A vítěz může být jen jeden. Je naivní si myslet, že nebudu muset nikoho podrazit, nebo se na někoho domluvit. Přežije jen jeden. S přirozenými instinkty je to vlastně takové složitější. Ve druhém kmeni zkoušeli na své první kmenové radě na vás jako štáb podfuky, že budou hlasovat cyklicky každý pro někoho jiného, aby nikdo nemusel vypadnout. To by mě třeba nenapadlo. Je to hra a v rámci pravidel musíš být občas na někoho zlej. Je to jako ve fotbale: Nedáš – dostaneš.

 

Hned nultý ročník zrodil, myslím, legendární příběh o skryté imunitě… (Pozn. ta visela v podobě busoly celkem na očích poblíž obou táborů, což hráče zmátlo natolik, že vůbec netušili, že jde o předmět skryté imunity…)
Jasně. Šli jsme poprvé do tábora, s nějakou informací, že poblíž mohou být rozmístěny předměty skryté imunity. No a najednou vidím viset kompas na větvi, nijak neskrytý. Tak jsem ho vzal a všem to oznámil – Hele, tady je kompas, možná se nám bude hodit na nějakou další výzvu. Vzal jsem si ho už na tu první, pod oblečení, aby nebyl vidět. Ty jsi pak přišel s informací, že v době naší nepřítomnosti byly v táborech schovány skryté imunity. My jsme si to vyložili tak, že tam nebyly od začátku. To nás zmátlo. Ty jsi sice napověděl, že symbol imunity nějak souvisí se světovýma stranama, ale my si mysleli, že právě kompas nám třeba umožní se zorientovat, kde je sever, a že nám pomůže při hledání skrytého symbolu. Vrstvili jsme různé šílenosti, napadlo nás hledat stromy s lišejníky. Pak jsem si všiml, že v mapě, kterou jsme dostali, byla v rožku směrová růžice. To se mi propojilo tak, že právě v tomto místě bude skrytá imunita schovaná. A že nám kompas pomůže na to místo dojít. Já se dokonce mezi výzvami rozhodl to místo najít. Co čert nechtěl, zrovna tam byla taková dřevěná konstrukce s jehlanem ze tří větví, trochu to připomínalo znamení z filmu Blair Witch. Docela hodně jsem se tam nahledal a přemýšlel, co ta konstrukce představuje a kde ukrývá ten skrytý symbol imunity. Přitom jsem ho měl celou dobu na krku.

 

To je fakt kouzelná historka. Ty jsi prý nakonec tu skrytou imunitu někomu dal. To bylo v americké verzi jednou označeno jako nejhloupější tah v historii, když na Cookových ostrovech už zmíněná ženská aliance vyloudila symbol z chlapíka, aby ho hned vyhodily. Ale tohle nebyl tvůj případ…
Ne, já v tu chvíli měl imunitu individuální a tahle rada byla poslední, kde se mohla skrytá imunita použít. Já ji dal Luďkovi. Tehdy jsem si myslel, že je s námi, záměr byl vyhodit JeDie. Luděk byl takový nenápadný, tichý hráč, chtěl jsem mu to dát tak jako pro sichr. Zároveň v tom byl určitý kalkul, pokud já teď na něj budu hodný a on pak bude v porotě hlasovat, bude hodný na mě a dá mi hlas. Jenže po něm nikdo nešel, hlasování dopadlo jak dopadlo a domů šla Lída.

 

Teď se chci věnovat tvému naprosto neskutečnému atletickému výkonu na parkouru, který jsi vyhrál s neskutečným náskokem. Dokonce dávám teď čtenářům k dobru, že když jsem si sám dával krátké sprinty mezi dvěma stagemi coby jejich zajišťovač, když se blížili jednotliví hráči, že tys mě v tu chvíli, se stovkama metrů v nohách, málem předběhl.
Jojo, to mi neušlo (smích).

 

Přesto jsi v jednom místě udělal obrovskou chybu, když jsi vyběhl z dráhy a my tě museli vracet. Po „pavouku“ z lan, kterým jsi proběh, jako kdybys byl legendární Pérák, jsi ale najednou zazmatkoval. Co se tam stalo?
Šlo o kombinaci světelných podmínek, když jsem si nevšiml fáborků, určujících další směr, s tím, že někdo z diváků běžel k brodu bažiny, ačkoli v pořadí parkouru byla ještě jedna disciplína úplně jinde. Neuvědomil jsem si, že ten divák neběží automaticky se podívat na další disciplínu. Ale v důsledku jsem zde ztratil asi 15 sekund, což o ničem nakonec nerozhodovalo.

 

To ne, tvůj náskok byl z říše neskutečna. Ty nějak závodně sportuješ, že jsi něčeho takového schopen?
Ne, závodně nic nedělám, jezdím na kole na kešky… Před Vánoci jsem vyhrál chytré hodinky a s nimi je spojená aplikace, ve které je možnost tréninkových plánů, tak jsem podle ní chvíli fungoval. Dotáhl jsem to postupným tréninkem na půlmaraton, který jsem si letos v březnu zaběhl, ale tehdy jsem přestal běhat. (smích). Nebavilo mě to. Občas si dám něco rekreačně, ale je toho čím dál tím míň.

 

Ty jsi ve své finální obhajobě zdůrazňoval, že jsi hrál celou hru čestně. Přitom tady mluvíš o hodně strategiích, které jsi používal…
Ano. Myslím tím to, že jsem za celou dobu hry neudělal ten velký podraz. Přiznám se ale bez váhání, že kdyby to situace vyžadovala, že bych ho udělal. Je to hra. Asi takhle.

 

Mně přišlo, když jsem vás tam pozoroval, že na tobě byla vidět největší touha vyhrát. Prožíval jsi to tak i vevnitř?
Těžko říct, nemám porovnání s pocity ostatních. Pochopitelně, byl jsem šťastnější z výhry, než kdybych odešel poražen. Když už někam jdu, dělám to nejlíp, jak umím.

 

Ty své emoce používáš hodně úsporně, ale přesto jsem je tam viděl… Cítil jsem, že to nebereš jako geocachingovou srandu, ale trochu jako „čelenž“.
Čelenž nevím, když nejde o opravdovou výhru…ale jak jsem říkal. Souvisí to nejspíše s mým nastavením, které jsem zmiňoval před chvilkou. Ten titul je samozřejmě fajn.

 

Byly ve hře nějaké momenty, kdy jsi musel uvnitř sebe nějak pracovat se svými emocemi, třeba je krotit, nebo naopak se mobilizovat?
Jsem flegmatik, takže pojem krotit emoce mi je zcela cizí. Pochopitelně bylo nějaké vnitřní napětí, hlavně tedy v té chvíli, kdy jsem měl skrytou imunitu a rozhodl jsem se jí nepoužít, že se třeba na mě domluvili…

 

Jak vlastně nakládáš se zmiňovaným titulem? Chceš to využít k nějaké své sebepropagaci, nebo si to tiše užíváš? Jsi přece jenom historicky první geocachingový Survivor!
Nene, myslím, že to pro mě skončilo tu sobotu s koncem hry… Vlastně to pokračuje ještě dneska, ale jinak se nijak vytahovat nechci. Pokud se někdy přihlásím do toho „konkurenčního podniku“, tak fakt nevím, jestli bych tohle vytáh…

 

Napadá tě tedy, že by ses někdy do „velkého“ Survivora přihlásil?
Hele, asi ne. Nevím, jestli na to jsem. Bavil jsem se o tom s Lídou, že to je hlavně show…

 

Jak jsi vnímal tu naši hru jako celek? Celkový dojem?
Ta akce byla hodně fajn. Běžné pokecové eventy mě příliš neberou, ale jak je nějaký takový soutěžní, potažmo ještě odlišného charakteru, než jsou běžné geocachingové hry, tak mě to hodně láká a baví. Navíc oceňuju, kolik práce s přípravami a realizací jste měli, co jste do toho dali… Survivor navíc není jen o poměření sil s ostatními, má výrazný sociálně psychologický aspekt, což z něj udělalo zajímavou a výjimečnou akci. Já to rozhodně podporuju. Samozřejmě, našlo by se pár malých mušek… (pozn. následuje výčet připomínek, který rozhodně v rozhovoru nebudeme zveřejňovat, neboť se týká konkrétních „zlepšováků“, které určitě nebudeme „propalovat“ dopředu!)

 

Poslední věc se vlastně týká tvého plánu na příští ročník. Napadlo tě třeba přijít znovu hrát a zkusit obhájit, nebo se jen přijít podívat, či už s tímto nechceš mít nic společného?
Takhle. Jít obhajovat, to bych měl určitě terč přes celý tělo, takže účast spíš ne, rád dám příležitost jiným. Pokud byste měli nouzi o hráče, tak zase proč ne… Ale spíše bych se rád nabídnul jako pomoc. Zřejmě bych nezvládl tam s vámi jezdit dopředu něco připravovat, ale v daný den bych pomohl rád, plus bych možná mohl pomoci i s vymýšlením výzev, pochopitelně nevíme ještě termín a jak věci sednou… Nevnucuju se, ale viděl bych se v roli Divák / Organizátor.

 

Já to beru jako fajn nabídku, kterou rozhodně vezmeme v potaz! Díky za pěkné povídání!

 

Rozhovor vedl Paha Ahma



  • 0



Reklama