Přejít na obsah






Fotka
- - - - -

Krásami Beskyd

Příspěvek od MiroslavRouta , 10 červenec 2020 · 1 027 Zobrazení

PROLOG:
Tuto keš jsem prvně zaregistroval před docela dlouhou dobou, může to být třeba pět let. Zařadil jsem si ji do šuplíku „bylo by to zajímavé, no ale to asi nikdy nepůjdu“. Priority a cíle se v GC mění rychle. Když jsem se rozhodl letos odpískat zahraniční dovolenou, mj. v souvislosti s challengí Český horal jsem si vyhlédl dvě dálkové keše. Tuto a Hrebenom Nizkych Tater (ok, ta do Českého horala úplně není). Začal jsem shánět kolegy, oslovil jsem dva, se kterými jsem loni přešel Orlické hory. Vymítač nemohl, ištván mi na to kývl. Stačilo doladit termín a pár maličkostí, nikdo další se nepřidal, a tak jsme 2.7 mohli vyrazit.

 

Den 1.; 2.7.; Horní Bečva, restaurace – Bílý Kříž; 27 km
Mým plánem bylo dojet do Rožnova a odtud si zkusit na úvodky, kam se nedá normálně dopoledne dostat, někoho stopnout. Nakonec jsem ištvána ukecal, že fakt pojedeme dřív, což mi dalo dost zabrat, ale zpětně jsem rád, že jsme v Rožnově někdy před desátou vylezli z vlaku. Dali jsme tu tři kešky a v půl jedenácté nám jel autobus na samý konec Horní Bečvy. Autostop (přesně dle předpovědí ištvána neklapnul) a tak jsme nějakých sedm km na úvodky šlapali, vlivem jednoho letterboxu jsme si to ještě natáhli. Samozřejmě padlo pár keší cestou.
Je pár minut po 13. hodině a my stojíme na Bumbálce - začátku naší velké cesty. To ještě nevíme, že ji podle plánu dokončí jen jeden z nás. Zapínám wherigo, které tudy vede a vydáváme se vstříc dobrodružství už opravdu po trase keše (již s pár kiláky v nohách). Vycházíme první kopce, zanedlouho máme i první indicii. Tušíme, že jejich hledání opravdu nebude problém, z toho máme radost. Přemýšlíme i nad jídlem. Na všude inzerované chatě Sněžné je sice mile působící týpek, ale také jen bufet, takže se nezdržujeme a přesouváme se na Kmínek, který jsem předem prověřil na googlu a zde plánujeme oběd. Restaurace se moc otevřeně netváří, ale je. Uvnitř zjišťuji, že tato restaurácia je na slovenské straně hranic, což s sebou nese výhodu slovenských brynzových pirohů se smetanou a slaninou. Tomu jsme neodolali ani jeden a vybrali jsme si výborně! Až na hučící televizi vše skvělé, a tak se posilněni vydáváme na další pouť. Cesta je nahoru dolů, sem tam keš, ve srovnání s tím, co ještě čekalo, to ale tak náročné nebylo. Po cestě luxujeme vše, co nám přijde do cesty, jen u vyhlídky na Bobku ne, tam nám mysterka vychází dost mimo. Mám zde ale radost z cedule „Země krále Miroslava“. Proč asi, že? Potkáváme zde i jinou skupinu, která také sleduje meteoradar. Sem tam nějaký výhled, které si také užíváme. Asi na třech kilometrech mám krizi a šlapu spíš silou vůle a vytrvalosti, moc jsem toho nenaspal a nějak se to na mě navalilo. Ale jdu statečně. Celkem zanedlouho i vzhledem k počasí začínáme řešit, kde spát, padá pár kapek. Od Azulky máme dvě dostupná doporučení. Rozhodujeme se pro bližší, protože padají první kapky - opuštěný dům kousíček od cesty u Doroťanky. Při jeho průzkumu zcela popravdě ištván prohlásil, že „to je hodně velkej punk“, což fakt byl a volíme opuštěné chatičky na Bílém Kříži. Přidáváme tedy 4 kiláky a nelitujeme. Musíme se k nim prodrat mokrou trávou, ale nikde nikdo, a tak si vybíráme tu nejluxusnější. Postele tu jsou, matrace na nich taky, sucho, střecha, co více si přát? Vybalujeme se, rozbalujeme na matrace karimatky a spacáky. Ivan ještě díky krátké přeháňce zvládá sprchu pod okapem, já než jsem se k tomu dostal, pršet přestalo. Následkem byla naprosto dechberoucí obrovská duha, která se táhla přes celý obzor a ani se mi nevešla celá do objektivu telefonu. Myju se aspoň o mokrou trávu a už po deváté uléháme ke spánku. Usínám rychle, nějak i nevyspání z předchozí noci má vliv, v půl desáté běžně vůbec nejsem schopen usnout. Dnes jsem vytuhl rychle.
Den 2.; 3.7.; Bílý Kříž – Slavíč; 31 km
Ráno mě ištván budí lehce po šesté hodině. Pro mě bežně naprosto vražedný čas, ale dnes mi to nevadí. Trochu mi trvá, než se vykopu, sbalím, najím, vyrážíme něco před sedmou. Cesty mokré, musíme každou chvíli hezky po okraji a dávat pozor, kam šlapeme. Po pár kilometrech nás čeká první zásadní krpál, a sice Malý Polom. O co je ten kopec kratší, o to je drsnější. Pěknej hnus, říkám si, co bude za maso Velký Polom, když tento je malý. Nutno bohužel říct, že dělá čest svému názvu. Pokračujeme po hraniční cestě, nikoliv po značce. Jsou tu dvě keše a indicie nemíjíme. Ty sledujeme pečlivě, žádnou jsme neminuli, nepřešli (problém jsem měl až ke konci, o tom bude ještě napsáno). Jak jsou mokré cesty, je mokrá i tráva, která nám omývá nohy a bohužel i boty. Cesta jinak úžasná, zatím vůbec neřešíme vodu, pramenů po cestě spousta, dopředu jsem to začal víc řešit až později. Na maximum si užívám i to, jak je zde vylidněno. Prvního člověka potkáváme až po jedenácté (tzn. víc jak tři hodiny po startu) na Muřínkovské kapli. Tam si dáváme svačinu, Ivan si vaří na plynu kaši, já konzumuji chléb se salámem a vodu z místního pramene. Moc se mi tu líbí. Mimo prvního dnešního člověka potkáváme i dnešní první kapky deště. Do obecného mokra začíná i pršet. To není dobrá zpráva a naše boty to definitivně přestávají dávat. Po sváče pokračujeme dál na Tetřev. Moc se nezdržuejeme a hurá do Dolní Lomné. První pořádná cesta z kopce. Nikoliv poslední, a nikoliv tak náročná jako některé jiné.
V Dolní Lomné zapadáváme do místní hospody na oběd. Místní pokrm sýrák (bramborák plněný třemi druhy sýra) mi moc chutná, žaludek spokojený. Řešíme spaní, na spaní pod širákem to nevypadá vůbec optimálně. Shodujeme se, že si rádi zaplatíme sucho a teplo. Ištván poprvé zmiňuje myšlenku, že by odněkud odjel domů, ale z Dolní Lomné už nic kloudně nejede, takže voláme na chaty a to ubytování. První pokus, chata Kamenná, nevychází. Pán mi do telefonu oznamuje, že mají plno. Druhý pokus uskutečňuje ištván a na Slavíči v Kolářově chatě by to za čtyři stovky se snídaní prý šlo. Není o čem. Máme to deset kilometrů, jsou tři hodiny a opouštíme hospodu. Přestává pršet, to je moc fajn. Stoupáme z Dolní Lomné, do kopce to je, ale není to drama, metry přibývají docela v pohodě. Stále je zamračeno, ale neprší. Výraznější déšť nás chytá asi dva kiláky od cíle. Mažeme tam, dáváme ještě keš kousek za chatou a pak už jsme rádi, že jsme v suchu a teplu a máme k dispozici sprchu.
Dnes se mi zase tak moc jít spát nechce. Telefonuji s maminkou, ta mě instruuje, co a jak s botami, líčím jí prozatimní postup. Snažil jsem se sušení pomoci vysoušením kapesníčky a ubrousky. K večeři si opět dávám chleba se salámem, ať se to sní a kolem deváté mířím dolů to spláchnout malým pivkem. Předtím ještě vycpávám boty toaleťákem, aby se vytáhlo co nejvíce vlhkosti. To už Ivan skoro snad spí. Dole v restauraci nad neskutečně mizerně natočeným pivem (jedno malý 5 minut? WTF?!) plánuji postup na další den, koukám, kde jsou jaké indicie, keše, voda, kopce, prostě ať mám přehled. Jako cíl si vytyčuji Labašky, kde se dá jak podle Azulky, tak podle internetu přespat docela pohodlně.

 

Den 3.; 4.7.; Slavíč – Labašky, 28 km
Snídaně je v sedm hodin, oba máme objednaný hemenex. K němu dostáváme čaj, snídaně fajn. No, vlastně nejlepší ze všech. Ištvána neopouští myšlenka to zabalit, říkám si, že to asi vážně začíná myslet vážně, předešlý den jsem tomu ještě moc velkou váhu nepřikládal. Boty samozřejmě úplně vyschlé nejsou, ale není to až takové drama, dá se to. Pláštěnku, která byla v horším stavu, než jsem čekal, zde vyhazuji. Chci věřit předpovědi a každý úbytek váhy a možnost něčeho se zbavit, vítám. Riskuji, ale tak nějak je to pro mě symbol toho, že předpověď nelže, že jí věřím a už bude jen hezky (a bylo!). Pokračujeme směr Ropice, kvůli keši to bereme přes Smrčiny – cesty jsou mokré, zlikvidované od lesáků, moc dobře se nejde. Zdoláváme ale jak Smrčiny, tak i Ropici, další dvě tisícovky za námi. Na rozcestí pod Velkým Lipovým svačíme. Ištván mi definitivně oznamuje, že se rozhodl skončit a z Morávky jede autobusem domů. Jako útěchu mi aspoň vaří kafe. To se neodmítá. Měním ponožky, ať to v botách hezky schne, piju kafe, přikusuji flintku. Po sváče se zvedáme a padáme do Morávky. Brzy ale zjišťujeme, že jsme sešli ze značky. Naštěstí to nevadí. Před Moravicí ještě doplňuji zásoby vody. Vím, že mě čeká děsný stoupák, beru ji radši více než méně, nevím, jaká bude spotřeba. Ještě, že tak… V Moravici v autobusové zastávce obědvám lososový salát z konzervy s chlebem (tento den nebylo moc kde se najíst, a i vzhledem k teplé snídani a chtíči likvidovat váhu v batohu, jsem teplý vypustil), opět výměna ponožek a hlavně loučení. Ištván krátce před dvanáctou nasedá do autobusu a zhruba v půlce trasy mě opouští. Nějakých 60 možná více kilometrů mám před sebou, abych je dal sám. Co se dá dělat.
Čeká mě nejhnusnější krpál za celou cestu. Na Sviňorky to beru přímo po sjezdovce, nechci si zacházet kamsi do háje kvůli značce. Nahoře jsem zpocený jak myš, mám toho dost. Ona černá sjezdovka do kopce (ani z kopce) není žádná sranda. Překvapuje mě, že na rozdíl od Krkonoš není kamenitá, ale je to v podstatě regulerní louka. Na Sviňorkách sundavám triko, počítám mysterku, vydýchávám se. Výše pokračuji nahoře bez, protože bych okamžitě propotil i jiné oblečení – to nemá cenu a lidi zde skoro nejsou. Kopec na Malý Travný je jeden z nejodpornějších krpálů v mém životě a věřím, že nejodpornější v Beskydech. Do toho šajnuje sluníčko jak šílený. Po míjení památníku partyzánů už to docela jde, i slunce zachází a je příjemná teplota, ale ten stoupák k němu je fakt hrozně hnusnej (a myslím na mamku, která se vždy někde chce rozchodit na naše dovči v Krkonoších – tohle by jí ale asi dřív zabilo, než by se rozchodila). Pokládám si otázku, jak by se to asi šlo dolů… Nahoře mezi Malým a Velkým Travným mám vyhlídnutý pramen – ostatně je tam i keška. První zrada, co se týče vody, je tady. Pramen jen tak kape. Voda tu teče, ale tak blbě, že se nedá do flašky nabrat. Naštěstí asi půl litru ještě mám, tak to tak neřeším, další je pod Velkým Travným, to je kousek a z kopce. Piju z dlaní, tak je to v pohodě. Velký Travný už se zdolává dobře, když tam už není skoro žádný výškový rozdíl. Vrcholová keš, kde byly čachry s archivem a jedu dolů. Velmi rychle znám odpověď na otázku, jak by se Malý Travný šel z kopce. Ono z Velkého je to asi totéž. Nevím, jestli je lepší funět do kopce nebo se snažit tohle brzdit. Každopádně si tu člověk při cestě z kopce neodpočine… V jednu chvíli mě překvapuje kontrast rezervace a nerezervace. Na jedné straně cesty rostou samé smrky a a druhé samé buky. Byl to ohromně zvláštní kontrast. Další zajímavostí je množství různých much. Les tu doslova bzučel, bylo to intenzivnější než ptáci. A překvapivě příjemné.
Na Přelači mě čeká vodní zrada číslo dvě. Tady pramen, který je v mapě, pro jistotu není vůbec. Na jeho místě je zahrada s málem anglickým trávníkem a po vodě ani památky. Pořád nějakou mám, Krásná nedaleko. Tam pramen taky je. A navíc civilizace, jsem připravený zvonit na lidská obydlí. Cestou dolů do Krásné opět začíná svítit sluníčko a v kombinaci s opět malou nadmořskou výškou je pěkně teplo. Restauraci hned u silnice a malému pivu v Krásné neodolám a nějak mě ani nenapadne, že by voda šla doplnit zde. Pramen na konci Krásné je ale tak vydatný, že by mohl zásobovat i ty předchozí dva.
Je tu poslední dnešní poslední etapa. Asi 3 kiláky a 500 výškových metrů na Labašky. První část – louka – zase pěkně dává, sluníčko do mě zase pere. V lese je lépe, pomalu stoupám a v osm přicházím na Labašky. K mému překvapení (a celkem i radosti) tu nikdo není. Trochu se oplachuji v místním pramenu, rozbaluji se, stelu, v půl desáté jdu spát. Předtím ještě plánuji další den. Vyhlížím si restauraci v Ostravici na oběd, koukám na trasu, keše, vodu a tak a za cíl si stanovuji Bařiny – 28 km by šlo. A taky zjišťuji, že jsem si doma naplánoval trasu z Lysé trochu jinak a tím asi minu indicii. Odmítám jít jak jinudy tak 200 metrů dolů a nahoru. Píšu SMSku Azulce s prosbou, ale odpověď jsem (doteď) nedostal. Hodnotím, že mi kupodivu vůbec nevadí, že jsem sám. Nedokážu (ani teď) říct, co mi vyhovovalo víc – zda dvojice nebo sólo.

 

Den 4.; 5.7.; Labašky – Bařiny, 27 km
Průběžně se budím, jak vychází slunce, ale ze spacáku se hrabu až někdy po šesté hodině. Nijak výrazně nespěchám. Říkám si, že na Lysé hoře to ráno bude v pohodě, že je brzy a také mám vyhlídnutou restauraci v Ostravici, o níž vím, že ji dříve, než v 11 neotevřou, a tedy není kam spěchat. Pomalu balím, snídám, vyrážím kolem sedmé. Jsem rozhodnutý jít z Lysé cestou, jakou jsem si naplánoval, píšu SMSku o indicii i ownerovi. Sluníčko od brzkého rána připaluje a velmi rychle měním mikinu za krátký rukáv. Je znát, že už šlapu docela vydatně čtvrtý den. Začíná se totiž ozývat něco, s čím doteď problém nebyl – nohy. Naštěstí se mi to daří rozchodit a závěrečný stoupák na Lysou docela dávám. Mám velikou radost. Čtvrtý den konečně přicházím někam, kde to už opravdu trochu připomíná hory a odkud je opravdu luxusní výhled. Po cestě, a ještě více na vrcholu, mě překvapuje množství lidí. Mám živě v hlavě Špindl, kam jezdím skoro každý rok, kde je v půl deváté v jeho centru mrtvo (nezapomenu, když se lanovka na Medvědín v půl deváté rozjela jen kvůli mně a mamce – o pár let později začala k naší neradosti fungovat až od devíti) a tady jsou v 8 už všichni nahoře na hoře nebo se tomu velmi blíží. Docela dlouho si užívám místní výhledy, vrchol opouštím něco před devátou. Odpověď na žádost o indicii žádná, ale stejně mířím dolů po červené a následně modré. Opět to není nejpohodlnější cesta, kamení, sklon velice solidní, člověk zase musí z kopce hezky brzdit. Po několika km z kopce a několika keších přicházím do Ostravice k restauraci. Dvakrát se snažím kontaktovat i mužskou půlku svého rodičovstva, ale neúspěšně. Otevíračka za 3 minuty, líp už to skoro vychytat nešlo. Trávím zde nakonec skoro dvě hodiny. Paní (buď důchodkyně nebo těsně před) sama moc rychlá nebyla, a navíc se o tu rychle zaplnilo, byla sama na opravdu hodně hostů. Jídlo (vepřové po valašsku) výborné. Horší bylo, co mě čekalo. Měl jsem dost času na další plánování. S jedním kačerem, který to má již za sebou si píšu, získávám potřebnou indicii N a také zjišťuji, v jaké oblasti je finálka. Díky tomu vím i to, že nemusím až do Rožnova, ale mohu spadnout do Trojanovic Na Pinduli, kam je to o 4 km kratší a autobusy tam i přes svátek (nebo právě proto?) jezdí docela intenzivně. Vím, že mě čeká teď poslední velké (a prý opět velmi výživné) stoupání na Smrk. Moc už se mi nechce, neříkám, že nepřišla myšlenka to zaseknout, ale v hlavě mi zní hlas Bořivoje Pence, který náčelníky polární výpravy upozorňuje, že 17 výprav zemřelo na trudomyslnost. Ne, nechci stát po jejich boku. Ale bez kafe dál nejdu! Nakonec se svého turka dočkám a lehce před jednou restauraci opouštím, ještě zde doplňuji vodu.
Když už jsem v těch alternativních trasách, vymýšlím si ji i tady. Stoupák 150 výškových metrů. Pak dalších 250 skoro nevím, že jdu do kopce (na místní poměry) a napojuji se na žlutou. Pár stoupáků, keší, indicie, jeden větší odpočinek na lavičkách přesně v tisícovce (zrovna se trefila mamka, že mi volala zde). A je tu vlastně indicie O. Tu si jen pozoruji a později si její hodnotou nejsem jist. Píšu „mému“ kačerovi, ten mi píše jinou hodnotu. Později tuto potvrzuje owner. Závěrečné stoupání a jsem nahoře na Malém Smrku u keše a užívám si opět trochu víc horskou atmosféru. Ne, že bych šel nějak rychle, ale čekal jsem to horší, na Smrk jsem vylezl více v pohodě, než jsem myslel. Trošinku roviny po náhorní ploše, překvapení v podobě pomníků Lennona a Palacha a poměrně dobré výhledy. Cestou ze Smrku směrem dál na Bařiny se už nic moc zajímavého nedělo. Jen snad že tu zase ten les opravdu bzučel. Jeden úsek plný polomů a kmenů přes cestu, ale jinak nic. Sem tam člověk, nic zásadního. Na Polaně jsem si dal sváču a dal si sportovní chvilku (chvíle online přepis zápasu Sparta Jablonec a také zpravodajství z pěkně bláznivého prvního letošního závodu F1). Velké množství lidí je pak na Martiňáku kvůli hotelu. Na Bařinách opět neexistuje studánka v mapě (a podle mě ani nikdy existovat nemohla), nakonec scházím dolů k potoku a čepuji tam. Ukládám se v lese kousek od cesty, jdu spát po deváté. Spím mizerně, ale to se mi v přírodě, pokud jsem sám, stává dost běžně, nějak jsou prostě všechny mé reflexy napnuté.

 

Den 5.; 6.7.; Bařiny – Na Pinduli, 17 km (+ nějaké chození po Frýdku-Místku)
Dnes je situace přesně opačná. Není na co čekat a tak kolem páté vstávám a někdy v 5:15 už vyrážím na cestu. Mám před sebou poslední stoupání, ale tentokrát vím, že nejde o nějakou šílenost, ale celkem pohodu. Naštěstí se mi to potvrzuje. Cestou do kopce dávám zcela nečekaně TTF, to potěší.
Přicházím k poslední indicii multiny. Poprvé mám problémy s jejím nalezením, nakonec dokonce píšu SMS ownerovi (neúspěšně), nakonec však nacházím. V 7:52 tak mám zkompletované všechny indicie této multiny! V půl deváté přicházím na Pustevny. K mé radosti zde není takových lidí jako na Lysé hoře, vše se teprve rozjíždí a otevírá. Přesto (a to už jsem bohužel čekal a trefil) je vidět, jakej nechutnej komerční Disneyland to tu je. Ještě nějakou tu pouťovou atrakci a je dokonáno. V kontrastu toho mě překvapuje, že si tu lze dát vídeň za pouhých 35 korun, což využívám a studuji poslední úsek trasy, především však počítám souřadnice finálky. Vychází to rozumně, píšu si o potvrzení jak ownerovi, tak včerejšímu kačerovi. Od něj se mi dostává potvrzení, že je vše OK! Studuji ale i spojení autobusové. Do dvanácti jezdí autobusy snad po 20 minutách, poslední ve 12:10 a pak za dvě hodiny. 3 hodiny na 9 km snad pohodovým terénem by mělo jít. Autobus sice jede do Ostravy, takže to znamená cestovat přes ní, ale říkám si, že aspoň něco ulovím tam. V průběhu cesty pak měním svůj cíl na Frýdek-Místek a z něj vlakem. Časovou rezervu rychle ztrácím na dvou keších, jedna je na trošku delší dobu, pak jednu nemohu najít (a ani nenajdu). Blížím se k finálce. 200 metrů. 100 metrů. 70 metrů. Aha. 40 metrů. Aha! Sundavám krosnu a jdu nalehko k finálce. Nedaří se mi ji však najít, objektů z hintu je tu poněkud vícero. Nakonec se ale daří a v 10:18 nacházím vytouženou krabici!! Yes, je to tam!! Koštovat už není co, ale to mě moc netrápí. Zapisuji se, chvíli se tím kochám, ale času moc není, musím mazat dál. Cesta k Radhošti v pohodě. Musím říci, že navzdory tomu, že je to společně s Lysou nejzprofanovanější úsek Beskyd, líbí se mi tu snad z celé cesty nejvíce a je to dané super výhledy na všechny strany po velkou část trasy. Z Radhoště padám na Pinduli, autobus ve 12:10 stíhám. Ve Frýdku-Místku 2,5 hodiny, pivko a nakládané syrečky, pár kešek, po větší pauze v jiném podniku pak latté a zmrzlinový pohár – to byl můj hlavní cíl. Nějaký ve FM sehnat a na oslavu si ho dát!

 

EPILOG:
Jako Krkonoše to prostě nejsou a v rámci ČR je jen těžko něco trumfne, ty já miluji. Beskydy jsou krásné, drsné, náročné. Stopu ale rozhodně zanechají. Možná ne tak výraznou, jak by si owner přál. Přesto jsem si to ale rozhodně užil. Vidím, že tak moc lidí to na jeden zátah nedalo. Já delší věci naopak na jeden zátah dávám (a je to relativní – dlouhá může být i multina 5 km po městě s osmnácti stagemi) docela často, nerad je kouskuji (výjimkou potvrzující pravidlo je Krkonoše crossing). Tento ucelený zážitek mi prostě přijde lepší a jsem rád a velmi hrd na to, že jsem to dal. Stálo to za to. Měl jsem toho ke konci fakt hodně. V životě jsem 130 km za 5 dnů neušel. Tím spíš s takovým převýšením a zpočátku 12 kily na zádech (to se snižovalo, jak ubývalo jídlo). V srpnu mě čekají Nízké Tatry, původně měly být Beskydy takový betatest, teď mám skoro pocit, že už to bude pohodová procházka.



  • 1



Mirku, moc pěkné počtení. Šel jsem to se ženou
- pohodovéé 3 dny na hřebenovku Hrubého Jeseníku (Na Střížku - Ramzová ... cca 53 km) nedávno, o prodlouženém víkendu 6.7.2020.
Bylo to krásné, jiné než v Krkonoších (Crossing před 2 lety), ale naprosto parádní.
Kešky byly jako podružné, už se mi naštěstí dostali až do druhé řady zájmů, ale pár jsem jich dal.
    • 0
Moc se omlouvám za překlepy a hrubky, na mobilu se to blbě píše i kontroluje. Kaju se.
    • 0

Srpen 2020

P Ú S Č P S N
     12
3456789
1011 12 13141516
17181920212223
24252627282930
31      

Poslední příspěvky

Poslední komentáře

Reklama