Přejít na obsah






Doporučeno
Fotka
- - - - -

Hřebenem Nízkých Tater

Příspěvek od MiroslavRouta , 03 září 2020 · 23 728 Zobrazení

PROLOG:
Druhá z letošních plánovaných dlouhých multin. Tou první byla Krásami Beskyd, kterou jsem absolvoval začátkem července. Ještě před tím jsem ale už řešil společnost i na tuhle multinu. Domluven jsem byl s penkavky a Mr.Kofi, kteří měli původně letět do Ameriky stejně jako asi půlka kačerů po celém světě (toho dojmu jsem nabýval), ale pochopitelně neletěli, čímž jim vznikl prostor jet jinam a zejména s penkavky se musí domlouvat rok dopředu nebo to prostě nejde. Jenže nakonec to oba ze zdravotních důvodů asi tři týdny před odpískali. Při shánění společnosti na zmíněné Beskydy via facebook se mi ovšem k příspěvku ozvala Čtyřhranka, jestli náhodou nepojedu do Nízkých Tater. Doteď vlastně nevím, jak moc ji překvapila moje odpověď, že ano, že v srpnu, ale doufám, že hodně, protože myslím, že jsi to psala spíše v žertu. Slovo dalo slovo, a nakonec jsme se opravdu domluvili, že půjde Čtyřhranka s námi. Kluci to museli odpískat, a tak jsme vyrazili v této dvojici. Ostatně jakou lepší společnost si vzít na stokilometrovou multinu po horách než samotnou ownerku?

 

DEN 1.; 11.8.; Donovaly – Útulna Ďurková; 27 km
Na Slovensko jsme se dopravili nočním vlakem, což už je pro mě docela rutinní záležitost. Jinak než přes noc na Slovensko skoro nejezdím. V Ružomberoku jsme byli v pět ráno, v 6 nás vysadil autobus v Donovalech. Hned tady pro mě měla Čtyřhranka připraven šok v podobě slov „ty vole my nejsme v Donovalech!“ Naštěstí se ukázalo, že panika byla zbytečná, protože jsme v nich byli, jen její garmin na to měl jiný a nesprávný názor. Došli jsme pro jednu místní challenge a pak už hurá na start. Hned první indicii musíme trochu pozměnit, naštěstí jen tu virtuální. Hned po začátku přichází neúspěch v podobě DNF na místní údajně jednoduché tradičce. Pozitivní je, že jsem si tím vybral smůlu na následující 4 dny a další DNF zaznamenal až u Dobšinské ledové jeskyně na ŽST (mimochodem podle WL jsme byli trdla my, ta keš tam byla). Stoupáme do prvního kopce, jdeme kolem EC a další stage a přicházíme na první vrchol jménem Kečka, který má i svoji mysterku. Poprvé a zdaleka ne naposledy jsem uchvácen výhledem. 360° parádních výhledů z horské louky, co můžu chtít víc? Ptám se, jestli je to takhle hezké celou cestu. „Ještě hezčí.“ Prý. A jo, je to pravda, tahle nádhera byla nádherná, ale zdaleka ne jediná a nejbombovější. I dál to vede do kopce. No jo, jsme v horách, že jo? Tam nás mimo jiné čeká i stage Cesty hrdinov SNP, tak se oba zvěčňujeme.
Z Kozího hřbetu je to zase z kopce. Přemýšlím nad tím, že jdeme už na čtvrtou indicii této multiny a to budeme teprve na osmém kilometru. Přitom jich je celkem 17 na 98 kilometrech. Když tuto myšlenku vyslovuji nahlas, dostává se mi opravdu nečekané odpovědi „taky mě to překvapuje.“ Padáme tedy ke čtvrté stagi a zde nastává první zásadní sranda s indiciemi. V původním plánu nebylo zde cokoliv měnit. Jenže ownerce se místní štítek nezdál úplně OK, a tak se rozhodla pro jeho změnu. Velmi brzy toho litovala. Ukázalo se, že má až moc šikovného manžela, který sem ty štítky tloukl. To by samo o sobě bylo v pořádku, proto si ho asi brala, ale tady byla jeho preciznost a dokonalost dost k naštvání, protože vyndat štítek z cedule byl opravdu záhul. Malé kleštičky a malé kladívko nám ve snaze zlikvidovat štítek moc nepomáhaly a vypadalo to, že spíš zničíme všechno ostatní, než štítek a hřebíčky. Po urputném boji se nakonec podařilo Markétě vytáhnout první šroubek, druhý jsem pak vytáhl já, ale ten šel ven mnohem jednodušeji. Následovalo ražení hodnoty na štítek, to jsem opět nechal na ownerce, která si s sebou brala pro tento účel raznice. Vyrazit číslo se povedlo a já pak byl pověřem zatlučením hřebíků, aby štítek měl na čem být. Přišel ovšem další problém. Jak jsem tak tloukl druhý hřebík, štítek z toho prvního vyskočil. Ano, hlavičky hřebíků byly menší než otvory na ně. Takže hřebíky ohnout a pak už to drží. Zatímco Markéta zápasila se štítkem, já se jednak najedl a jednak jsem se děsil kopce, který se tyčil před námi. Ještě před tím, než jsem své obavy mohl převést do reality, jsme si ještě dali pro vodu, odlovili tradičku a pak už se vydali vstříc jednomu ze dvou opravdu ošklivých krpálů, které na trase jsou.
Jo, Prašivá je hnusný kopec, nevím, jestli víc nebo méně než Velká Vápenica o dva dny později, ale hnusný. Na stranu druhou Beskydy netrumfne ani jeden. Statečně šlapu pomaleji než moje souputnice, sem tam chvilinkami odpočívám a také konzumuji borůvky, kterým se tu přímo u cesty prostě nedá odolat. Zajímavé je, že ty ve vyšší výšce chutnají lépe. Asi je to tím, že na ně jde více sluníčka. Nakonec se dodrápeme nahoru na horu a s obavami sledujeme počasí i radary. Obloha se kaboní, mraky se honí a radar taky nevypadá přátelsky. To už jsme tušili z večera, že to tak nějak bude, ale nyní to vypadá, že obavy se naplní. Markéta začíná hodně přidávat do kroku a hraje si s myšlenkou sejít z hřebene někam dolů. Strach má hlavně z bouřky – a je pravda, že tady na hřebeni se člověk jako vyvýšený bod vyloženě nabízí k tomu, aby to do něj praštilo. Markéta má z bouřky opravdu strach a respekt, já jsem naopak vůči hrozbě bouřky až nezdravě imunní a fakt se mi slézat nikam nechce. Podle mě je to o tom, že ona už ty zkušenosti se špatným počasím v horách má, já si teprve ty zkušenosti a respekt musím vybudovat. Na Malé Chochuli, kde zastavuji pro zatím nepublikovanou keš, o které ale vím od ownera, mi Markéta definitivně zdrhá s tím, že spadne někam dolů. To já odmítám, a tak se (zcela v poklidu) rozdělujeme. Jestli tady někdo čeká dějový zvrat, že jsme se pohádali, kam se půjde, tak bude zklamán a dopředu avizuji, že k hádce nedošlo ani jednou – za ty 4 dny nás ponorka postihnout díkybohu nestačila.
Ani mě se nelíbí, co se děje na nebi nade mnou, ale šlapu dál. Za chvíli přichází SMSka, že mraky jdou jinak a že Markéta pokračuje dál a možná sleze dolů někde jinde a později. Jdeme tak každý zvlášť. Počasí se opravdu honí všelijak, i ta bouřka je slyšet, ale jen odněkud z dálky. Pokračuji po pěkné cestě, musím říct, že se mi tu moc líbí, i přes počasí jsou hory nádherné a výhledy také, tak si to užívám, jak jen to jde. Za nějaký čas opravdu přichází trochu déšť. Jsem líný se zatím oblékat do pláštěnky, ale když déšť neustává, nakonec do ní oblékám sebe i batoh, nehodlám být hned první den úplně mokrý. Pršet přestává asi za minutu a půl, takže o pár minut později zase vše uklízím a jdu dál. Tento stav nějakou dobu trvá, když přichází další déšť. Volím stejnou strategii – několik minut pokračuji dešti navzdory, ale když to nevypadá, že by měl přestat, zase zastavuji a pláštěnku beru na sebe i na batoh. To už je někde za Košiarskem, zhruba pod hřebenem Skalky. Jo, jestli jste čekali, že přestalo do minuty pršet, tak bingo! Mručím si, že vola ze mě počasí dělat nebude a demonstrativně ponechávám obě pláštěnky tam kde jsou a pochoduji v nich. To se mi vyplácí, sem tam nějaká slabá minutová přeháňka přijde. Před Velkou Holou se ovšem zničehonic spouští opravdový lijavec a jsem rád, že mám vše na sobě. Trvá asi patnáct minut. Přichází SMSka, že Markéta je na své stagi a co že má dělat. Domlouváme se, že tam na mě počká. Já to mám dva kilometry, dorážím k ní ale skoro až za hodinu, protože ještě cestou fotím, dávám keš, svlékám pláštěnku atd. A taky dostávám kousek sladké tyčinky, když mě zastavuje u cesty sedící (asi) manželský pár a pán se ptá, jestli prý nechci půlku tyčinky. Zjištuji, co to má znamenat. A on prý, že by si dal, ale manželka ne (nevím, jak přesně svou družku nazval) a on asi ale nesní celou. To mně se sice asi v životě nestalo, že bych nesnědl celou sušenku, ale vidím, že ji opravdu právě rozbalil, takže se neotrávím a hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere, že ano? Jinak celý den moc lidí nepotkávám(e), jestli jich celkem mohlo být 40 – 50, je to dost. Tento stav nám ale oběma naprosto vyhovuje.
V sedle Latiborské hole svou souputnici doháním a můžeme jít dále na Ďurkovou. Tento cíl máme daný v podstatě od začátku dne. V půl šesté přicházíme na útulnu. Nabízejí nám již jen místo na podlaze v jídelně, ale jsme rádi, že máme kde spát. Později však dostáváme postele. Otázka je, jestli to byla taková výhra. Večer si povídáme, odpočíváme, užíváme. Vaří se tu a tak si dáváme talíř těstovin se smetanou, houbami a slaninou a nemá to chybu. Pravda, musíme si počkat skoro hodinu, než se těstoviny uvaří a tak, ale vůbec nám to neva a o to víc chutná. Poslední dobou jsem se docela naučil pít ovocné birelly, čímž zde disponují, a tak je pak milé to tím spláchnout. A taky tu doplňujeme vodu z nedalekého pramene, kde je taky stage a já si mohu vyslechnout zábavnou historku o FTFkařích na této keši.
Do hajan jdeme někdy po deváté. V místnosti na spaní je hrozné vedro, je nás tam dost, vzduch je vydýchaný. V noci jsem ale celkem spal. Markéta na tom byla hůře, asi dobře, že v noci vyvětrala a otevřela dveře, jinak bychom se tam do rána možná upekli a udusili současně. Jiná skupina má budíka už na půl pátou, prý jestli nám to nebude vadit, my na pátou, jak je mým zvykem, tak se trochu cukám, ale vlastně uznávám, že na horách je prostě nejlepší vstávat se sluníčkem.

 

DEN 2.; 12.8.; Útulna Ďurková – Útulna Ramža; 33 km
Jak je uvnitř vedro, tak je venku zima. Co bych chtěl v 1600 metrech v pět ráno, že? Na snídani na minimálně tři dny mám nachystané müsli, první část do sebe tedy sypu, Markéta tradičně zase dává jen čokoládu, a tak oba spokojeni někdy kolem půl šesté razíme. Ráno je tu nádherné. Mraky se líně válí v údolích pod námi, sluníčko obarvuje oblohu trochu do červena a my stoupáme na Chabenec. Východ slunce a začátek dne si užívám už cestou na něj, ale s tím stoupáním… Nejlepší je to až nahoře na vrcholu. Tam si to fakt užíváme, já na sebe patlám opalovák, protože se zdá, že slunce dnes bude dávat. To nám potvrzuje i předpověď počasí a radary. Jdeme přes další kopec, po pokochání pokračujeme na Kotliská. Místní keš nás asi o dvacet metrů svede na z červené na žlutou, čehož si ani jeden nevšímáme a až po delší době, nějakých 50 metrů pod vrcholem, možná víc, zjišťuje Markéta, že jdeme špatně. Naštvaně se vracíme na Kotliská a podruhé zahajujeme jejich sestup. Brzy nám však náladu vylepšuje rodinka kamzíků, která se dlouhou nechává pozorovat. Odstup si samozřejmě drží, ale dají se fotit, pózují, i nás později obcházejí.
Dole v sedle nás čeká oprava štítku. Je třeba změnit jeho hodnotu, což vyžaduje sundat starý. Opět je to boj, který už nebudu podrobněji popisovat, ostatně ani tolik podrobností nevím, ale po této stagi bylo skóre Markéta vs. Štítky 2:0. Za to na další stagi snižují skóre hřebíky ve svůj prospěch. Zde je také třeba natlouci nový štítek a po určení virtuální stage Markéta zjišťuje, že hřebíky zůstaly v sedle pod Kotliskou. Je to velký špatný, ale nezbývá než se pro ně vrátit. Jak se sice snažím na ni být během cesty hodný, ale takový gentleman ani magor, abych pro ně šel za ní, nejsem. Podruhé se tedy na delší dobu rozdělujeme, Markéta se vrací, já pokračuji na Chopok – největší místní lunapark. Už od Dereší je znát pokročilejší hodina, je něco po deváté, lanovka už jezdí, a tudíž začínají chodit naproti první instantní turisté. Na Chopku je dílo zkázy dokonáno. Lidí kupy. Všichni si sem vyjedou lanovkou, jejíž cenu ani radši nechci znát, jdou na Ďumbier a zpátky a mají úžasný výlet do Nízkých Tater, vylezli na nejvyšší horu a mají splněno. Hm. Když si to myslí… Krása hor se poznává jinak. Značné komerce je znát i v místní chatě, kde jsou ceny přemrštěné způsobem drastičtějším než v centru Prahy (bez nadsázky). Jak nemám rád tyhle zloděje, tak mám ještě o trochu víc rád sebe (tuplem na dovolené) a kafe si neodpírám – BTW to, co jsem za ta tři éčka dostal, radši nekomentuji. Také usuzuji, že na Ďumbieru se rád něčeho napiji a optimálně ne vody. Do spacáku, který drží teplotu, tak zapadá plechovka dalšího ovocného birella. Z peněženky naopak vypadávají další tři eura. Třetinku piva za skoro dvě kila v Göteborgu to pořád zdaleka netrumfuje, ale i tak… Zajímavé je, že čím jednodušeji je chata dostupnější, tím jsou ceny šílenější. Radši bych jim ty prachy dal na útulně nebo někde, kam se ty věci musí vynosit, než tady. Pravda, nikdo mi v tom nebrání…
Po odlovu keší, kafi a doplnění vody pokračuji na Ďumbier. Co nelze popřít, krásně je tu prostě všude, o tom žádná. Jen hafo lidí z lanovky. Kdyby si sem radši vyšlápli… Stejně jako Chopok i Ďumbier je Václavák, ale vynechat jej nemůžu, to snad každý chápe. Ale jo, je tu hezky, nahoře nacházím šutr vhodný na sezení, kapku stranou od lidí ale s výhledem, otevírám plechovku a sojový suk a užívám si. Konec konzumace, odlov keše a hezky dolů na Štefánikovu chatu, kde máme víceméně domluvený sraz. Asi 100 metrů před ní mi přichází SMSka, že Markéta už je tam a kde sedí. Museli jsme z Krúpové hole jít kousek od sebe. Ani zde se cen vůbec nebojí a dávám si nejdražší smažák v životě (moc na výběr nebylo). Venku jsme si vystáli frontu, abychom se v ní rozhodli jít dovnitř a dozvěděli se, že si máme objednat tam. Chceme reklamovat čekání ve frontě, ale tam prý žádná není. Je to naštěstí pravda. Když jsem se venku tak díval, kultury jídla jsem se trochu obával, ale musím říct, že jsem za ty peníze dostal solidně naservírovanou porci s docela slušnou oblohou a málo toho taky nebylo.
Od Štefánikovy chaty jsme tedy opět dva. Lidí opravdu citelně ubylo. Uvažujeme nad spaním. Oba chceme optimálně vzhledem k dalším předpovědím počasí dojít co nejdál, tj. na Ramžu a stejně tak toho oba začínáme mít dost a málo času, přitom jsme jen něco za polovinou a jsou 4 hodiny. Druhou možností je Čertovica, která je o 7 km blíže a spát se tam dá taky, navíc za celkem přijatelný peníz. Zdoláváme další kopce, užíváme si výhledy, já se postupně loučím s Ďumbierem. Sice turistickým, ale i tak krásným. Začínají být vidět i Vysoké Tatry, pro které mám taky slabost, takže si to užívám. Popravdě mi ale asi k srdci více přirostly ty Nízké. Při dalším zdolávání kopců se nic zajímavého neděje, nakonec padáme dolů na Čertovicu.
Je už půl sedmé. Ačkoliv toho mám v nohách méně než Markéta, proti pokračování protestuji hlasitěji. Nakonec ale docházíme k tomu, že se zde někde nadopujeme kofeinem a těch 7 kilometrů ještě dorazíme. Důležitým faktorem je i relativně rovná cesta. Krpál bych už nešel. Dáváme kafe, já turka, který na mě funguje, a ještě si kupuji malou plechovku coly. Musím říct, že to s námi udělalo malý zázrak, kofein nám až skoro zázračně zlepšil morálku. Jdeme ten jeden menší kopec, vesele si povídáme a nálada je mnohem lepší. Pak krosíme tu pěšinu, která vede na Ramžu. Charakter cesty se zde úplně změnil. Prý tu mnoho kačerů píše, že tento úsek je nezáživný, nudný, nezajímavý… Shodujeme se, že to není pravda. Je to prostě jen další tvář těchto hor. Nemusíme pořád jít po vrcholcích hřebenů a horských loukách s výhledy na všechny strany. Všeho moc škodí. Jedno takovéhle intermezzo dělá trasu naopak pestřejší, není to pořád to samé. Konstatuji, jak je fajn, že není po dešti, jinak by to tou trávou byla sprcha. Hm, stačilo počkat do rána… Na Ramžu docházíme skoro za tmy, naštěstí se ještě vejdeme. Večeře a jdeme spát.
DEN 3.; 13.8.; Útulna Ramža – Králova hola; 31 km
Ráno vstávačka opět v pět hodin. Venku kosa, müsli (já) a čokoláda (Markéta) ke snídani, balení, východ slunce, odchod. Žádná velká změna oproti včerejšku. Snad jen že tentokrát tak brzy vycházíme, pokud vím, jen my. A pak je tu ještě rosa. Jo, přesně to, v čem jsem si liboval předchozí den, tedy suché trávě, se dnes nekonalo. Vysoká tráva v kombinaci s vydatnou rosou (může být rosa vydatná?) nám zajistily docela kvalitní sprchu hned po ránu. Nutno říct, že to oblečení zvládalo celkem se ctí. Procházeli jsme tedy mokrou trávou a jiným porostem, charakter cesty byl podobný tomu, co jsme šli večer. Až jsme se pomalu postupně dostali do vyšších nadmořských výšek, konkrétně na Zadnou Holu, kde už nás opět čeká výhled na všechny světové strany a kde to boty už nedaly. Opět krása střídá nádheru. Již od domova počítám s tím, že tu zanechám krabičku a tak se i děje. Pokračujeme, přecházíme ještě dva vrcholky a pak už nás čeká padák do sedla Priehyba.
Padák by sám o sobě až tak nevadil, jenže víme, že když se jde v horách moc z kopce, musí se pak hodně do kopce. Konkrétně tady na Velkou Vápenicu. Druhý (ale také poslední) šílený krpál na této cestě. Ona už ta cesta dolů je nepříjemná, člověk musí hodně brzdit, koukat, kam šlape, příjemná cesta to moc není. A navíc se před námi začíná rýsovat Priehyba. Tam dáváme kešku, odpočinek, já doplňuji vodu. A také potkáváme jeden pár, který nám potvrzuje, jak hrozný krpál to je. Zde musím zmínit, že se mi opravdu hodila zkušenost z Beskyd. Tam ty kopce byly horší – především větší převýšení. Podstatnou roli tam asi hrálo i počasí, tam to do mě fakt pralo, tady to s teplotami tak ukrutné nebylo. Jo, kopec to je, ne že ne, je tam prostě stoupání skoro půl kilometru, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekal, což bylo příjemné zjištění. Posledních 100 výškových metrů je už skoro rovina. Teda v kontextu toho stoupání.
Markéta mi v kopci utekla. Přeci jen jsem občas pil, prokládal odpočinek konzumací borůvek a tak, zkrátka jsem to její rychlostí nedával. Víme, že naším dalším cílem je Andrejcová a také, že má zase prý pršet, a to zhruba v době, kdy tam přijdeme. No a fakt že jo. Přicházíme na Andrejcocou a déšť s námi. Rádi bychom však došli až na Královu holu. Čas máme dobrý, je po druhé hodině, a tak co bychom tu dělali po zbytek dne, že? V čem máme jasno naprosto, tak že si tu chceme dát jídlo. Jediné, co je v nabídce, je kapustnica, ale to nám ani jednomu vůbec nevadí, bereme ji všemi deseti a dostáváme ji plnou mísu za lidovou cenu, je toho opravdu dost. Mezitím venku střídavě prší a neprší, prostě přeháňky. Po polévce dáváme samozřejmě i kafe a rozhovor s jedním klukem, se kterým se potkáváme na útulnách už od Ďurkovej. Ten zde ale dnes končí a dál nepokračuje. Kolem půl čtvrté se zvedáme, doplňujeme ještě vodu a jdeme dál. Co se mohlo vypršet, se opravdu vypršelo a nás už déšť nepotkává. Lépe jsme to časově vychytat nemohli. Pokračujeme ještě kousek „nezajímavou“ krajinou, ale pak se nadmořská výška zvedá až nad 1700 metrů na Bartkovej. Markétin nejoblíbenější úsek trasy. Já s ní tam na místě souhlasil, že od Bartkovej po Královu holu je to nejhezčí. Když nad tím ale přemýšlím, ono je to nejhezčí celých 98 kilometrů… Ale jo, tento úsek je určitě jeden z těch TOP. Hlavně víte co? Nejsou tu zase skoro žádní lidé, tu pláň máme prostě pro sebe, a to prostě chcete. O to více jsem překvapen, že na celém úseku Andrejcová – Králova Hola není jediná keška. No nedalo mi to, měl jsem s sebou ještě jednu krabičku a na Orlové jsem ji zanechal.
Co bylo zajímavé sledovat, tak mimo krásných výhledů i počasí, které kolem nás panovalo. Jak teď zjišťuji, z mých fotek to moc poznat není, každopádně my z vrcholku viděli, že relativně nedaleko od nás se děje něco jako apokalypsa na území Mordoru. Zejména v místě trasy, kterou jsme už prošli a na jih od nás. Tam to muselo být opravdu výživné. Ve Vysokých Tatrách asi také nebylo nejhezčí počasí. Za to nad námi držel ochrannou ruku já nevím kdo, a bylo hezky. A ten pruh hezkého počasí se táhnul přesně do toho směru, kam jsme šli. Zajímavé pohledy a i fotka vznikla právě na Orlové. V kombinaci s tím křížem to byla úplně magická atmosféra.
Já se na Orlové zdržel právě s ukládáním krabičky, Markéta šla napřed a potkali jsme se znovu až na Králově holi. Ale to vůbec nevadilo. Užíval jsem si cestu po úžasné horské pláni, kterou jsem měl úplně sám pro sebe. Louka, hory, výhledy, samota… a postupně i západ slunce. Co víc jsem mohl chtít? Víc už asi nic, protože tohle prostě nemělo chybu.
Absolutně spokojený jsem dokráčel až na Královu holu. Zjišťuji, že na veradně už někdo bivakuje, dokonce tam má rozložený stan, ale vejít bychom se mohli. Jde o rodinku – táta, máma a dvě nebo tři dcery. Bohužel jsme si na ně velmi rychle udělali velmi negativní názor, který se nás drží doteď. Tedy až na jednu výjimku. Ten chlap byl totiž, jak jsme brzy zjistili, hrozně fajn. Za to jeho žena a děti, to byly případy. Nemá cenu se tu rozepisovat, s Markétou jsme si o tom řekli dost a byla tam se mnou. Každopádně díky pánovi jsme oba mohli spát v tom krytém místě, které sice nebylo nějaké terno, ale lepší jak venku, kde spal dobrovolně on, což rozhodně nemusel, kdyby nechtěl. Užili jsme si i zbylý západ slunce (který se jedné z pubertálních slečen nepáčil a považovala za lepší sedět ve stanu a čumět na nějaký debilní seriál i se svými sestrami) a pak šli spát. Kosa tu byla dost, přeci jen skoro 2000 metrů večer, co bychom chtěli. Večer hodně foukalo a dost nás překvapilo, když už za totální tmy dorazila ještě parta asi 4 lidí. Nu, lehli si k pánovi nahoru na schody, dovnitř už se neměl šanci nikdo vejít.
DEN 4.; 14.8.; Králova hola – Telgárt ( - Dobšinská ledová jeskyně); 8 km (+ 15?)
Jedním z důvodů, proč Markéta chtěla, abychom došli až na Královu holu, byl východ slunce. Zažila jich už spousty na svých cestách, ale ten na Králově holi byl prý jeden z nejkrásnějších v životě. Ostatně v listingu to můžete posoudit sami. I manželský pár měl stejné ambice jako my – východ slunce z tohoto vrcholu. A tak jsme si jej dopřáli a dopřálo nám jej i počasí. Mraky se nekonaly, výhled se konal a sluníčko taktéž. Nádhera. Východ jako takový byl ohromně rychlý, dost mě to překvapilo. Ale obloha se červenala ještě dost dlouho poté.
Bylo ale už načase vyrazit. Snídaně zase stejná a čeká nás už jen padák do Telgártu. No a pochopitelně finálka (a mě dvě tradičky, Markétu jedna). A poslední dokopec Nízkých Tater. Jinak poslední tedy nebyl, ale to už je jiný příběh. Scházíme z Hole, míjíme ovečky, dáváme ještě krátké stoupání a pak už jen dolů, dolů, dolů…
A je to tady! Blížím se k finální krabici, závěrečné tečce za tímto putováním. Nechci si nechat radit, chci si najít krabici sám. Nějakou chvilku mi to trvá (jo, nemohl jsem najít largku, já to přiznávám), ale pak pár minut před osmou hodinou objevuji. Pojď ke mně, milášku! Chvilka mazlení se s krabicí a pak už řešíme oba dva její obsah. Já především logbook, Markéta všechno ostatní. Doplňuje pohledy, které po cestě kupovala, aby je mohli lidé posílat, řeší CWG atd. Nedaleko jsou ale nějací pastevci nebo někdo takový, takže se snažíme být potichu a krýt se. Poslední, co bychom oba chtěli, aby se o keši dozvěděli a zlikvidovali ji. Vše nakonec zvládáme, mě se daří i nepozorovaně ukořistit pohled, který chci poslat a přichystat ownerce překvápko. Pak už je to do Telgártu nedaleko. Pokračujeme z něj dál, ale to už nejsou Nízké Tatry. To už je docela (i když možná ne tak moc) jiný příběh…

 

EPILOG:
Co ti na to mám ještě říct? Já už ti řekl všechno po cestě, ne? Byla to prostě paráda. Paráda veliká, krásná, nádherná, náročná, úžasná. Stále jsem vlastně pořádně žádné nenavštívil, ale stejně vím, že miluji hory. Jsem zastáncem toho, že jsou od toho, aby se po nich v létě chodilo, a to jsem tu teď mohl tři dny dělat. Tady jsou to už fakt hory. Ne ty naše kopečky. Mám jich také extrémně málo, ale za mě nejhezčí přechodovka. Já nevím, jestli nejlepší. To se srovnává těžko. Ale nejhezčí určitě.



  • 3



Fotka
Čtyřhranka
zář 04 2020 15:11

Míro, díky za nejnadšenější a asi nejhezčí log, jaký mi kdy na keši přistál! Obdivuji Tvoji paměť, máš tam snad všechny epizody, které se na naší cestě odehrály. Super povídání. :-)

Díky za milou společnost. 

Logu zdar! :-)

    • 2
Super čtení. My jsme loni byli na Chopku, Děreše. Ale jak píšeš lanovkou, lidí mrak a cena omg. Letos jsme byli znovu v Ružomberoku a dali výlet na Latiborskou holu. To již po svých. Paráda a nádherné výhledy.
    • 0

Jj, na Chopoku to ani před (35 nebo kolika přesně, už si nevzpomenu) lety nebylo jiné. Zmrzlé slečinky v letních šatičkách šmajdaly na jehlových podpatcích od lanovky na vrchol a honem zpátky dolů do tepla.

 

Díky za připomenutí, taky bych váhal, jestli byla horší Prašivá nebo Veľká Vápenica.

    • 0

Listopad 2020

P Ú S Č P S N
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23 24 2526272829
30      

Poslední příspěvky

Poslední komentáře

Reklama