geocaching.cz Seznam blogů fóra

mikisi Blog - Mega event Terezínské hry 2019

Tue, 26 Mar 2019 15:43:53 +0000

Všechny geocachery zveme na tradiční geocachingovou akci Terezínské Hry 2019 (GC7XHK1)

Akce letos se koná už po osmé a věříme, že opět vás nesklameme a mega event si náramně užijete. Co chystáme a na co se můžete těšit?

Letos na megaeventu opět proběhne hra "Za pokladem pevnosti", která je inspirovaná Pevnosti Boyard. Stále je možné se do hry registrovat zde: https://www.terezinskehry.cz/za-pokladem

Opět připravujeme únikovku - o možnosti registrace budeme informovat.

V sobotu proběhne soutěž ve stavění věže z pivních bas (do soutěže bude se možné zapojit v průběhu dne).

Bungee výzva - natahování Bbungee lana - stylem kdo dál dojde.

Po několikaleté výluce si opět budete moci vyzkoušet stromolezení.

Letos proběhne geocacherské mistrovství ve Stiga hokeji - registrace oznámíme v květnu.

Tradičně budete moci si zablbnout v Bubble Fotbalu.

Samozřejmě budete si moci vyměnit CWG na CWG šmelení.

Pro děti bude tradičně připravený dětský koutek plný her, který navštíví i speciální host her Signal Frog.

V průběhu pátku a soboty bude možné navštívit muzeum geocachingu a odlovení speciálních labkeší.

V pátek i sobotu bude uzavírat celodenní program Ledlight and Fire show.

Těšit se můžete taky na megaeventové Labkeše.

Na eshopu her je možné si již objednávat geocoiny, trička, CWG či geopivo - https://www.terezinskehry.cz/products.

Občerstvení jsme letos rozšířili takže by měl být o něco větší výběr jak jídel tak i občerstvení.

Těšíme se na vaší návštěvu her.

MikiHamza' Blog - Jedem do Afriky, jedeme do ... Namibie (2)

Wed, 20 Mar 2019 19:58:44 +0000

Po návštěvě parku Etosha na severu Namibie, kde jsme strávili tři dny pozorováním zvěře, nás čekalo několik zcela odlišných míst. Pobřeží Atlantského oceánu s Pobřežím koster a písečnými dunami pouště Namib. Po opuštění kempu u parku Etosha jsme jeli napřed na jih do města Outjo, kde jsme se stočili na západ na město Khorixas. Před ním jsme měli odbočit na jihozápad na Henties Bay, ale udělali jsme si krátkou, asi 50 km zajížďku dále na západ k národní památce Petrified Forest čili Zkamenělý les. Je to lokalita, kde se ve velkém množství nalézají zkamenělé stromy, vyzvednuté geologickými procesy na povrch. Většina je jich sice rozpadlých, takže skoro všechno "kamení" na povrchu je zkamenělé dřevo, ale některé jsou dokonale zachovalé v celistvosti včetně viditelných pahýlů po větvích nebo kůry. Návštěva je možná pouze s průvodcem, který kromě toho, že hlídá, aby si nikdo ani kousek neodnesl, za což jsou citelné postihy, také podá dokonalý výklad o vzniku zkamenělého dřeva i o dalších zajímavostech této lokality, především floře. Vyskytují se zde zajímavé sukulenty, ale hlavně podivné prastaré rostliny welwitschie, které jsou sice příbuzné jehličnatým stromům, ale nepodobné jakékoliv jiné rostlině. Je jasné, že toto místo musí mít svoji kešku, a tou je earthcache GC3H8BX The Petrified Forest, kde pro zodpovězení některých otázek je potřeba pozorně poslouchat výklad průvodce.

Cestou z Khorixas jsme poznali, jak vypadají silnice nižších tříd. Zatímco dosud jsme jezdili mimo národní parky po asfaltkách, v Namibii kvůli malé hustotě obyvatelstva a řídkému provozu je většina silnic bez zpevněného povrchu. Ale i tak jsou to rovné, široké a poměrně pevné cesty, takže je na nich povolena maximální rychlost 100 km/hod, oproti asfaltkám, kde se mimo osídlených míst může všude 120 km/hod. Cestou k pobřeží jsme si tedy užili asi 200 km jízdy po šotolině, kde se skutečně dalo jet takto vysokou rychlostí. Krajina se průběžně měnila na pravou poušť téměř bez vegetace, zpestřením jízdy byla jen zastávka u kešky GC33DGJ no smoking.

Cestou jsme minuli pohoří Brandberg s nejvyšší horou Namibie, kterou je Königstein s výškou 2573 m. V pohoří se nacházejí skalní malby původních obyvatel, z nichž nejznámější je "White Lady", což je neobvyklá malba bílé ženy. Jsou jí věnovány hned dvě kešky, tradiční GC7X0C7 White Lady of the Brandberg a earthcache GC5ZANK Brandberg massif - White Lady-. Návštěva kaňonu se skalními malbami je možná jen v doprovodu místních průvodců, navíc je to časově náročné, takže jsme ji museli oželet.

Nedaleko Henties Bay u Atlantského oceánu jsme se napojili na novou asfaltku vedoucí podél pobřeží, po které jsme pokračovali na severozápad ke Křížovému mysu (anglicky Cape Cross, portugalsky Cabo da Cruz). Toto bylo první místo v Namibii, kde roku 1486 přistáli portugalští mořeplavci a noha Evropana vstoupila na tuto část kontinentu. Na památku je zde kromě křížů i několik pamětních desek. Toto místo je ale dnes navštěvované z jiného důvodu. Nalézá se zde totiž největší kolonie lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus), jejichž nejznámějším zástupcem je u nás samec Gaston, který se po záplavách v pražské ZOO roku 2002, které ho osvobodily, rozhodl vyrazit směrem k domovu. Bohužel do Hamburku, odkud by zamířil po moři na jih, se už nedostal byv odchycen cestou v Německu, načež raději skonal, než by se vrátil do zajetí. Návštěva kolonie byl další cíl pro pozorování zvířat. Bylo to něco naprosto odlišného od safari. Lachtani nejsou plaší, spíše naopak, takže se člověk může pohybovat v jejich bezprostřední blízkosti. Zrovna bylo období mláďat, bohužel kromě krásných pohledů na matky s mláďaty zde byl i smutný pohled na velké množství uhynulých mláďat, která byla buď ušlapána nebo se ztratila a uhynula hlady, což je ovšem na druhé straně vítaná snadná potrava pro šakaly a hyeny. Dalším negativem návštěvy byl samozřejmě intenzivní zápach a hluk.

Na pobřeží Atlantského oceánu je teplota výrazně nižší než ve vnitrozemí, což umocňují chladné západní větry. Jediná zde strávená noc v kempu pod stanem u moře připomínala spíše sychravý podzim u nás, než horkou Afriku. Na druhou stranu je tato část pobřeží vyhledávaným místem pro rybolov. Loví se zde ze břehu na místech, kde jsou v moři prohlubně. Zde je největší výskyt ryb. Nejvyhlášenější místo objevila na přelomu 50. a 60. let 20. století Sarah de Jager, která se stala tak známou, že je po ní to místo pojmenované, byla jí na počest složena píseň a má v městečku Henties Bay, které je centrem pro rybáře, i svůj památník. A k tomu všemu i mysterku GC69KHD Sarah de Jager, kterou jsem si dopředu vyluštil a těšil se na odlov tohoto na místní poměry vzácného typu. Bohužel jsme se zde stavili hned po ránu cestou do Swakopmundu, kdy bylo všechno po noci mokré, a ani po čtvrthodině hledání v hustých keřích se mi zřejmě dobře ukrytou kešku nepodařilo najít, akorát jsem byl totálně promočený a špinavý.

Pokaženou náladu jsem si trošku spravil nálezem tradičky GC3BREW Leuchtturm, která mi připomněla Hodonín, kde je taky skoro stejný podobný nefunkční minimaják, sloužící jen na ozdobu. Akorát až doma jsem podle fotek zjistil, že i když je zde občas logováno DNF, tak ve skutečnosti jsou zde dokonce kešky dvě, takže lovci střídavě logují do obou.

Oblast pobřeží od Swakopmundu na sever k angolské hranici se nazývá Pobřeží koster (Skeleton Coast). Jméno má podle množství koster lachtanů a velryb, z nichž jsme žádnou neviděli, i podle lodních vraků. Je to jedno z nejnehostinnějších míst na zemi, kde na jedné straně je bouřlivý chladný oceán, a na druhé písečná poušť téměř bez života. Přesto je ale kromě rybářů vyhledáváno třeba surfaři, v hůře dostupné severní části je národní park.
Příjemnou změnou byla návštěva přístavního města Swakopmund, založeného Němci v roce 1892. Typická architektura i duch se uchoval do dneška, takže si zde člověk připadá jako někde v Evropě. I bílého obyvatelstva je v tomto čtvrtém největším městě Namibie více, než kdekoliv jinde, navíc se zde nejsnáze domluvíte německy. Na pobřeží jsou pěkné písečné pláže kolem kterých vede palmová promenáda. U promenády je tržnice s opravdu kvalitními suvenýry. Díky řece Swakop, která dala městu název, je zde dostatek vody, protože jinak je okolí tvořené pouští Namib. Jen pro zajímavost, nedaleko se točil film Mad Max: Fury Road. Pro toho, kdo by si chtěl vyzkoušet jízdu v písečných dunách je zde možnost půjčit si buggynu. Nedaleko města se těží uran, díky čemuž bohatne. Pro mne bylo ve Swakopmundu nejzajímavější soukromé geologické muzeum Kristall Galerie. Kromě expozice s opravdu nádhernými minerály, jimž vévodí největší vystavený krystal křišťálu na světě, je návštěva potřebná k zodpovězení otázek earthcache GC79FHB Namibian Gemstones.

Naše cesta pokračovala dále podél pobřeží na jih až k městu Walvis Bay, které je významným přístavem i východiskem pro turisty do národního parku Namib-Naukluft. Zajímavostí je, že město a jeho okolí u Velrybí zátoky, kde se jako první usídlili Britové, bylo součástí Jihoafrické unie na rozdíl od zbytku území, které bylo německou kolonií. Kolem tohoto významného města jsme jen projeli, abychom se aspoň trošku seznámili s národním parkem. Hned pár kilometrů od Walvis Bay se nachází v pásmu písečných dun ta nejvyšší v Namibii. Není divu, že kromě tradiční kešky u jejího úpatí je zde i earthcache GCE508 Namibia Dune 7, kde je jako doplňkový úkol pořízení své vrcholové fotky. Počasí nám přálo, bylo pod mrakem, takže jsme mohli kolem poledne, kdy by byl jinak nesnesitelný žár a písek by byl rozpálený, zout boty a vyrazit nahoru. Odměnou byl pohled na okolní duny, jaký je možno spatřit jen na některých místech Sahary.

Kolem pásu dun jsme pak projeli z druhé strany zpět až k Swakopmundu a odtud na severovýchod po části vyhlídkové cesty Welwitschia Drive přes tzv. Měsíční krajinu (Moon Landscape). Je tvořena skalami skoro černého doleritu, a na rozdíl od světlého okrového písku působí strašidelně. I zde je život, ale nenápadný. Na ten upozorňuje třeba earthcache GC2JHJX The Living Black, kde jedním z úkolů je popsat, co se stane, když se černý kámen pokropí "živou" vodou. Lišejníkům opravdu stačí troška vlhkosti, aby se ze scvrklých černých šupinek rozvinuly zelené lupenité stélky. U řeky Swakop je malá oáza Goanikontes, kde je možno se ubytovat a dělat výlety po okolí třeba na speciálních horských kolech z půjčovny. A přitom najít pár kešek. Dvě z nich, u kterých jsem se stavil při cestě, byly ale asi fuč.

Cestou dál na severovýchod jsme se ještě zastavili u jedné z pár kešek, která měla slibný název GC1DW91 Stretch your legs. Ten byl ovšem ironický. Keška byla sice nedaleko od silnice, kde se dalo zaparkovat, ale na skalnatém kopci s vyskládanými kamennými zídkami na vrcholu. Hint žádný, kdyby byl, tak dozajista obligátní: pod kamenem. V pozdním odpoledni jsme dorazili do cíle dnešního dne, masívu Spitzkoppe. Jak říká wikipedie, jedná se o mohutný žulový skalní suk, kdy z rovinaté krajiny náhle vystupují pozoruhodné skalní masívy. Nejvyšším je Grosse Spitzkoppe, někdy nazývaný Namibijský Matternhorn, s výškou 1728 metrů. Nejmohutnější je protáhlý Pontok s výškou 1626 metrů a třetí je Kleine Spitzkoppe s 1584 metry.

Část území je chráněná. Je to velmi oblíbené turistické místo, kde je možno se věnovat skálolezectví, pozorování zvířat, hlavně ptáků, či hvězd, protože zde není široko daleko žádný světelný smog. Pro turisty je zde pár chatiček a malá restaurace, ale jinak je zde vybavení to nejjednodušší možné. Kolem skal je rozeseto pár kempovacích míst, která nemají kromě označení a suchého záchodu žádné další vybavení, takže nabízí opravdu pravý pobyt v nádherné divočině.

Kromě pár antilop skálolezů zde nejsou větší zvířata, takže je možno se po libosti pohybovat v terénu a obdivovat zajímavou vegetaci i skalní útvary. Nejznámějším je skalní most, který má earthcache GC2J2X0 Spitzkoppe EarthCache, Namibia.

V okolí je dalších pět tradičních kešek, které vyžadují menší či větší lezení po skalách. Kromě chráněné oblasti, kam se může jen pěšky s místním průvodcem, se dá jezdit po cestách autem. Spitzkoppe, podobně jako jiná místa, kde jsou v rovinaté krajině skály, bylo od pradávna vyhledáváno domorodci, kteří zde měli svá útočiště na místech, kde byly možné úkryty, např. v jeskyňkách či pod skalními převisy, kde pak malovali své kresby.

Všechny kešky, které jsem zde navštívil, byly povedené, ale asi nejpěknější z nich je GC686ZM The Holey Land. Je umístěna v jeskyňce pod vrcholem obřími balvany posetého kopečku, kde v listingu autor doporučuje cestu podle waypointů, na kterých se může hledač seznámit s místními typickými sukulentními stromy, kterými jsou cyfostema, lejnice a aloe rozsochatá. Akorát hodnocení obtížností je na naše zvyklosti dost podhodnocené, i s ohledem na to, že v místě souřadnic je vysoká skála, kde keška může být ukryta v různé výšce. Takže jsem samozřejmě napřed vylezl nahoru, kde byl sice nádherný výhled, ale úkryt byl o pár metrů níže.

Po jednom odpočinkovém dni jsme opět pokračovali v jízdě, tentokrát zpět do míst, kde už jsme byli před pár dny. Napřed jsme jeli kousek na západ do města Karibib, kde jsme se stočili na sever a přes Omaruru dojeli do rychle se rozvíjejícího města Otjiwarongo, kde jsme si udělali malou zastávku u místního vlakového nádraží. Je zde vystavena německá parní lokomotiva, ve které je keška GCX912 Full Steam Ahead in Otjiwarongo. Vzhledem k tomu, že se často ztrácí, tak owner doporučuje pro zalogování fotku, takže je to taková virtuálka.

Dále jsme pokračovali na severovýchod do Otavi a odtud na západ do známého Grootfonteinu. Ještě předtím, než jsme do něj přijeli, jsme si udělali malou odbočku k další místní pozoruhodnosti, kterou je meteorit Hoba. Jedná se totiž o největší železný meteorit na světě, který měl původně, když byl nalezen, 66 tun, dnes má kvůli korozi kolem 60 tun. Je to hraniční velikost, kdyby byl totiž hmotnější, tak by se při své větší rychlosti při dopadu roztříštil. I když se nachází na soukromém pozemku, byl prohlášen národní památkou. Není divu, že má dokonce dvě kešky, starší virtuálku GCH2CV Not From Earth a novější tradičku GC2M94P Hoba Meteorit. Obě se nalézají v areálu, kde je nutno zaplatit vstupné.

Z Grootfonteinu jsme pokračovali známou cestou do Rundu, a po noclehu ve stejném kempu jsme směřovali na východ pásem Caprivi přes park Bwabwata, který slouží jako migrační cesta pro zvířata mezi Angolou a Botswanou. Park je nový, založen byl roku 2007, a trochu atypický tím, že zde žijí lidé, kteří by se časem měli stát zaměstnanci parku. Park totiž zatím nemá žádnou infrastrukturu pro turisty.

Po projetí nejužší částí Caprivi, která je ohraničena řekami Okawango na západě a Kwando na východě, jsme zabočili podél Kwanda na jih. Ubytovali jsme se v kempu na břehu řeky, kde jsme ještě před soumrakem absolvovali krátkou procházku po naučné stezce, samozřejmě opět na vlastní nebezpečí.

Následující den jsme jako předposlední v Namibii věnovali pozorování zvířat v národním parku Mudumu. I tento park rozkládající se na levém břehu hraniční řeky Kwando slouží hlavně pro umožnění migrace zvířat. V období sucha jsme opět zvolili cesty podél řeky, kde byla šance na pozorování. Asi nejatraktivnějí místo, kde řeka vytváří trochu větší lagunu, mělo tradiční drive-in kešku nazvanou podle něj - GC7HPGZ Hippo Pool. A hroši zde skutečně byli, naštěstí přes den ve vodě, takže se podle instrukcí stačilo jen rozhlédnout, jestli není v okolí nějaké jiné nebezpečí, a pak rychle udělat pár kroků z auta k úkrytu a bleskově zalogovat. Další keška, GC51W0J Kwando Cache, pak byla v dalším z kempů, kterých je u řeky více. Akorát její odlov je pro návštěvníky, kteří zde nejsou ubytovaní, trochu komplikovaný. Je totiž v kanceláři vedení kempu. Problém byl v tom, že při naší návštěvě o polední pauze zde nikdo z vedení nebyl. Hint byl jasný, zeptat se Michiela. Ten tu vůbec nebyl, takže jsem byl odkázán na jeho ženu, která měla přijít asi za půl hodiny. Za hodinku přišla konečně nějaká běloška, ale ukázalo se, že to není ona. Naštěstí byla velice ochotná, zavolala Michielově ženě, ta ji po telefonu navigovala, a v druhém šuplíku stolu kešku našla a já mohl s díky zalogovat. Naštěstí mí přátelé po občerstvení odpočívali. Jinak by mi takové zdržování netolerovali. Ukázalo se, že toto byla moje poslední namibijská keška, protože další pokus o nalezení kešky v Katima Mulilo, přes které jsme následující den jeli, skončil u brány luxusního rezortu, kam se nám nechtělo, a navíc jsme spěchali. Takže po pár desítkách kilometrů jízdy na jihovýchod jsme překročili hraniční přechod Ngoma Bridge a po přejezdu mostu přes řeku Chobe jsme opustili Namibii a byli opět v Botswaně.

Geocaching x safari v Namibii
V současnosti, tj. začátkem roku 2019, je v Botswaně asi 300 kešek. Tím patří k africké špičce, samozřejmě s výjimkou JAR, která je o několik úrovní výš. A stále se zakládají nové. Převážná většina jsou tradičky, poměrně dost je earthcachí, ostatní typy jako multiny a mysterky jsou vzácností, zůstala jedna stará virtuálka. Kešky jsou ale rozmístěny po celém území Namibie, převážně na turisty navštěvovaných místech, včetně parků, jako jsou Etosha, Namib-Naukluft, Ai-Ais či Waterberg Plateau, kam se jezdí nejčastěji. I na jiných místech, kde sice nejsou zvířata, ale jsou zajímavá z jiného důvodu, kešky opět jsou. Takže ať už člověk jede do Namibie za čímkoliv, vždy nějakou kešku najde. To platí i naopak. Pokud by absurdně hlavním cílem návštěvy byl lov kešek, tak by přitom hledající viděl pěkná místa, ale takový se asi těžko najde. Vzhledem k velmi nízké hustotě obyvatelstva a umístění většiny kešek v přírodě je jejich hledání pohodové, až na pár výjimek ve městech. Namibie je přitom snad nejbezpečnější africkou zemí s velice příjemnými a vstřícnými lidmi. Jedinou lehkou vadou je, že opět hodně kešek je na místech, kam se musí platit vstupné či vyřizovat povolení pro vstup.

... pokračování příště

A na závěr pár zvířat ze Spitzkoppe

a ještě nějaká droboť z Mudumu

Tiskařův interní blog - Pozvánka na GeoOhýnek

Thu, 07 Mar 2019 18:21:00 +0000

Letos tomu bude už devět let, co jsem se zúčastnil velice vydařeného eventu nesoucího název GeoBrodwey. Líbilo se mi, že se nejednalo o pouhé stání kdesi, ale event měl opravdu bohatý doprovodný program: eventové keše, herní trasu a nejen to. Byla to velká inspirace a během chvíle bylo jasné, jaký typ eventu bych chtěl přenést do našich končin a dále rozvíjet.

Letos pořádáme již sedmý ročník GeoOhýnku a já mám pocit, že se ta myšlenka povedla. GeoOhýnek za ty roky už navštívilo přes 100 různých kešerů - ať už z Liberce, Prahy, Polska, nebo Německa. A každý rok je návštěvnost vyšší a vyšší. Logy účastníků nám jsou jedinou odměnou (k tomu se ještě dostanu) a z jejich výtek si bereme ponaučení, aby následovaly logy pouze kladné. Například letos bude GeoOhýnek v sobotu namísto obvyklé neděle, a už minule jsme vynechali pálení čarodejnice a přesunuli event z chladného dubna do trochu teplejšího května.

Příjmy z GeoOhýnku nikdy nepřesáhnou výdaje, ba se jim ani nepřiblíží. Rozhodně totiž nechceme na eventu vydělávat - nevybíráme žádné vstupné, Frisco za šestnáct by si vzal do večerky nejeden překupník a eventový geocoin za pětasedmdesát jsem taky ještě nikdy nikde neviděl. Oproti tomu za vylepšování eventu vždy vydáváme několik tisíc, nemluvě o více než stovce hodin každoročně věnovaných přípravě eventu.

A proč to píši? Listing už je nějakou dobu publikován a mnoho Will Attend logů v něm zatím není. A to nás mrzí, protože si pak připadáme, že to děláme úplně zbytečně. Nechcete nám udělat radost a také se vydat na letošní GeoOhýnek? Konat se bude v sobotu 18.května od patnácté do devatenácté hodiny a odkaz na listing eventu je tady.

A co jsme na letošek připravili?
- ohýnek ze zmetkových CWG a starých logbooků
Po jejich spálení bude ohýnek samozřejmě pokračovat až do večera normálním dřevem. Můžete ale samozřejmě přinést i své staré logbooky a tím životnost pravého geoohniště prodloužit.
- herní trasa
Šest zastavení v blízkém okolí prověří váš zrak, hmat, rychlost i logické myšlení. Odpovědi si zapisujete na herní karty (možno vytisknout na webu nebo je dostanete na místě od nás) a na tři nejúspěšnější čeká odměna (letos se hraje nějaký traveltag, pizzu, bižuterní výrobek, nebo ještě pár jiných věcí).
- bingo
Zahrajeme si také bingo a opět na tři nejryhlejší bude čekat některá z výher.
- eventový stánek
Samozřejmě se vůbec nebudeme zlobit, pokud si na event donesete vlastní jídlo a pití. Přesto pro vás bude připraven stánek, kde budou k prodeji vuřty, točené pivo (letos snad už bude i ten soudek nealka), eventové CWG a podobné předměty.
- lab keše
Využili jsme možnosti od HQ a vytvořili v blízkém okolí eventu jednu sérii lab keší. Zprovoznit ji máme v plánu už v průběhu tohoto měsíce a doufáme, že vydrží mnohem déle než do konce eventu, aby si ji mohli odlovit i ti, kteří se na event nedostanou.
- geovýstavka
Už potřetí budete moci shlédnout menší geocachingovou výstavu, jejíž inspirací byla geovýstavka polská či český Maze. Uvidíte zde několik bannerů s informacemi o geocachingu, domácí gravírku CWG či několik inspirativních typů na zajímavě vypadající maskování keší.

Nemůžeme se rovnat profesionálně pořádaným eventům jako je například Praga Astronomica - přesto věříme, že z GeoOhýnku nebudete odcházet zklamaní.

Listing eventu: http://geo.co/GC83PPP
Web eventu: https://sites.google.com/view/geoohynek/

MikiHamza' Blog - Jedem do Afriky, jedeme do ... Namibie (1)

Fri, 01 Mar 2019 16:36:34 +0000

Namibie leží na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu sousedí s Angolou, na severovýchodě se Zambií, na východě s Botswanou a na jihu a jihozápadě s Jihoafrickou republikou. Samostatnost získala až v roce 1990, do té doby byla známá jako Jihozápadní Afrika, která byla pod správou Jihoafrické republiky od roku 1915, kdy obsadila během 1. světové války tuto do té doby německou kolonii. Ta vznikla roku 1884, kdy německý obchodník Adolf Lüderitz koupil od místního náčelníka území na pobřeží Atlantského oceánu, kde pak bylo založeno po něm pojmenované město. Další území získali v bojích s domorodými kmeny, od Britů pak získali koupí výběžek Caprivi. Jihozápadní Afrika byla jedinou německou kolonií v Africe, kam se stěhovali ve větším počtu němečtí osadníci, na rozdíl od Kamerunu, Togolandu či Německé východní Afriky. Přestože německá nadvláda netrvala dlouho, zachovalo se zde mnoho památek na tuto dobu a stále zde žijí potomci německých osadníků. Jinak je Namibie jen málo obydlena, má nejnižší hustotu obyvatel v celé Africe. Je to dáno i tím, že velkou část území státu pokrývají pouště, ve vnitrozemí poušť Kalahari a při pobřeží poušť Namib. Jediným větším městem je téměř půlmilionové hlavní město Windhoek ležící na náhorní plošině ve středu Namibie. Žádné další město nemá přes 100 tisíc obyvatel. Namibie má značné zdroje surovin, těží se zde diamanty, zlato, kovové rudy či uran, což přispívá k dobré ekonomické situaci. Z minulosti je její ekonomika značně provázána s JAR a Commonwealthem. Zajímavostí třeba je, že místní měna, namibijský dolar, je svázána s jihoafrickým randem v poměru 1:1, takže je zde možno běžně platit oběma měnami.
Do Namibie jsme přejeli z Botswany přes hraniční přechod Mohembo, ležící u začátku výběžku Caprivi při řece Okavango. Hned za přechodem končí asfaltová silnice a začíná rezervace Mahango, která byla před nedávnem sloučena s rezervací Caprivi do národního parku Bwabwata, který zahrnuje celou "úzkou" část pásu Caprivi.

Protože jsme byli na hraničním přejezdu až večer, rychle jsme museli projet rezervací na ubytování v kempu u řeky Okavango, protože v samotné rezervaci žádné ubytovací zařízení není. Ráno jsme pak byli ještě před otevřením u střediska strážců parku, abychom co nejdříve získali povolení a mohli pozorovat ranní aktivitu zvířat kolem řeky. Ačkoliv je rezervace poměrně malá, hustota zvířat je zde velká. Navíc zde není tolik turistů, na což má vliv i málo ubytovacích možností v okolí i to, že v rezervaci je pouze pár cest, sjízdných navíc pouze malými terénními auty. Silnicí je park rozdělen na dvě části. Nejprve jsme jeli do východní při řece Okavango. Vzhledem k délce cesty je zde jen jedno místo, kde se dá na vlastní nebezpečí vystoupit z auta. Tím pádem je zde možnost umístit kešku, která byla mou první v Namibii. Jednalo se o GC79D44 Trees of Africa: The Jackalberry, což je keška ze série věnované typickým stromům Namibie. V tomto případě je to tomel mišpulovitý (Diospyros mespiliformis). Kešky ze série jsou rozmístěny po celé Namibie, takže se mi během dvoutýdenního cestování podařilo najít jen dvě další.

Druhá sekce rezervace na západ od silnice je sušší, pro nalákání zvířat proto byla upravena napajedla, kam je v období sucha do vybetonovaných nádrží doplňována voda. Zvířata tu mají navíc k dispozici liz, takže zde stále bylo rušno. V době naší přítomnosti se zde vystřídala velká tlupa paviánů, antilopy koňské, vrané a kudu, pštrosi a menší ptactvo. Ti všichni ale vyklidili prostor, když se přihnala skupinka sloních samců. Pro sledování zvěře je u napajedla vybudována pozorovatelna. Kamenná budova s pletivem na přední stěně ale moc bezpečně nevypadá, protože pletivo je rozervané od opičáků, kteří domeček využívají ke svým hrátkám, které jsme mohli i pozorovat. Navíc se mnozí návštěvníci ani dovnitř nedostanou, protože zvířata, zvláště sloni, se ráda kolem ní motají a blokují tak vchod, což je zmiňováno i hledači kešky GC65H7X Hiding in the Mahangu, která je umístěná přímo v budově.

Druhý den při cestě do města Rundu, nedaleko kterého jsme měli zajištěno ubytování v kempu, jsme se ještě stavili v sousedním kempu Ngepi, kde je pěkná keška GC1B954 Ngepi. Je na břehu řeky Okavango, kde se dají pozorovat krokodýli a hroši, kteří jsou v řece hojní. Všude u řeky jsou tedy upozornění a zákaz koupání. Jen tady jsme ale viděli, asi po vzoru žraločích klecí, v řece malé koupaliště pro odvážné.

Ze statistik je totiž jasně vidět, že nejvíce usmrcených lidí v Africe mají ze zvířat na svědomí právě krokodýli a hroši, a to buď při koupání nebo praní prádla v řece. Přesto jsme třeba ještě téhož dne při pobytu v kempu Hakusembe nedaleko Rundu mohli pozorovat angolské ženy na druhé straně řeky poklidně peroucí prádlo za soumraku, kdy hroši s oblibou vylézají z vody na pastvu. Takže když jsme slyšeli v noci jejich řev a ráno našli jejich stopy pár metrů od našich stanů, tak jsme pak byli rádi, že jedeme pryč.

Cestou do Rundu jsme ještě udělali krátkou zastávku u vodopádů Popa na řece Okavango. Je to ale v podstatě jen nízký schod, takže v období sucha, kdy tu moc vody neteče, to vodopád ani nepřipomíná.

V podvečer jsme absolvovali nedaleko kempu Hakusembe jednu z atrakcí pro turisty. Všude ve světě probíhají snahy o zachování vymírajícího kulturního dědictví předků. U nás máme skanzeny, kde se ukazují návštěvníkům tradiční, dnes už nepoužívaná řemesla, předváděná lidmi oblečenými do lidových krojů, jaké na ulici nepotkáte, kteří pak zazpívají a zatančí jak před pár sty roky. To stejné je i v Africe. Některá etnika ještě žijí tradičním způsobem života, ale jiná už jej dávno opustila. Proto třeba v Namibii vznikl projekt The Living Culture Foundation, který provozuje tzv. Living Museums. Každé typické místní etnikum má svůj "skanzen", tedy vzorovou vesnici, kde se ukazuje tradiční způsob života. Je to sice tak trochu divadýlko, protože některá etnika to už ani nepamatují, a tak si zde v podstatě hrají na domorodce, ale ono i nás je to stejné. Jedna z takových "Živých vesnic" byla vedle našeho kempu, takže jsme využili příležitosti a navštívili ji. Byla věnována kmenu Mbunza, který se živil hlavně rybolovem. Návštěvníci si mohou vybrat jeden z programů, my zvolili ten nejkratší, kdy nám během asi hodiny a půl ukázali, jak probíhal běžný život ve vesnici. Napřed byla ukázka řemesel, kdy popravdě řečeno, některým "hercům" to moc nešlo, ale bohužel asi už není nikdo, kdo by je třeba naučil používat malou teslici pro opracování dřeva či dmýchat oheň koženými měchy a kovat nože či hroty šípů. Na druhé straně třeba výroba pletených misek jim šla, protože ty se jako suvenýry dělají stále. Ale všichni se snažili a místní průvodce nám vše podrobně vysvětlil, včetně pravidel tradiční jihoafrické hry owela, kde je úkolem složitým přemísťovaním kamenů mezi čtyřmi řadami důlků získat všechny kameny soupeřů. Delší programy ve vesnici pak zahrnují i výuku a možnost vyzkoušení si některých řemesel i této hry. Po ukázce "rybolovu", při kterém ženy vyšlapáváním nahánějí malé rybky do vrší držených jinými ženami jsme měli možnost se svézt na skutečném dřevěném člunu mokoro. Na závěr pak proběhla ukázka tanců se zpěvem, do které se zapojili všichni přítomní. Naštěstí zde neprobíhá oblíbení tahání turistů do kola, jak je zvykem v "civilizovaných" turistických destinacích. Vstupné do vesnice nebylo nijak vysoké. Pro "herce" je to normální placené zaměstnání, při své návštěvě jsme viděli asi polovinu místní skupiny, přičemž většinu tvořily ženy. I s vědomím, že to nebylo úplně autentické, to ale bylo nakonec docela věrohodné seznámení se s tradiční jihoafrickou kulturou.

Další cílem byl národní park Etosha, na který jsme se těšili snad nejvíce z celého pobytu, a chtěli jsme mu věnovat tři dny, což bylo nejvíce ze všech navštívených parků. Cesta pokračovala po kvalitní asfaltce na jihozápad do města Grootfontein. Cestou jsme se zastavili jen na "vyvenčení" shodou náhod u další kešky ze série věnované stromům - GC7C4X6 Trees of Africa - Camel Thorn. Jednalo se o akácii (Vachellia erioloba), anglicky též giraffe thorn, která má své jméno z toho, že její listy jsou oblíbenou potravou kopytníků. V Grootfonteinu jsme pak další krátkou zastávku udělali u místního muzea v bývalé pevnosti, kde jeden z venkovních exponátů ukrývá kešku GC4FZBM Das Alte Fort.

Po nákupu proviantu jsme jeli na severozápad do města Tsumeb. V okolí jsou bohatá naleziště kovových rud, které se zde těží od začátku 20. století, kdy bylo město založeno německými kolonialisty. Podobně jako v Grootfonteinu je v jednom z venkovních exponátů hornického muzea umístěna pěkná keška GC29N5X Tsumeb Museum. Lock'n'lock regulárka plná věcí na výměnu i s několika travelbugy byla na Afriku docela unikum a potěšila.

Kousek za Tsumebem je při silnici na směrem k východnímu vjezdu do parku Etosha ještě jedno pozoruhodné místo. Jedno ze dvou nevysychajících jezer v Namibii vzniklých propadem krasové jeskyně. Jezero Otjikoto ležící uprostřed suché polopouštní savany bylo vyhlášeno národní památkou. Má skoro dokonale kruhový tvar o průměru asi 100 m a jeho hloubka dosud nebyla přesně zjištěna, zatím se udává od 60 do 100 m, ale díky krasu pod ním může být jezero o hodně hlubší. Kolem jezera je bohatá sukulentní vegetace, velice odlišná od té polopouštní. Není divu, že takové místo má vedle tradiční kešky GCMH0V Little Paradise in the Sun, kterou jsem ale bohužel v časové tísni nenašel, i earthcache GC4W091 Otjikoto Lake. Další zajímavost tohoto jezera se pojí s 2. světovou válkou, která probíhala i zde mezi německými a britskými koloniemi. Aby německé zbraně nepadly do rukou Britům, tak byly před tím, než se němečtí vojáci vzdali, naházeny do jezera. Část z nich pak byla později vyzvednuta a je muzeu v Tsumebu, nějaké kanóny a mašinkvéry spolu s municí ale v jezeru zůstaly dodnes. A ještě snad i bedna s neznámým obsahem. V jezeře je možnost potápění, takže hledači pokladů mají šanci.

Po pár desítkách kilometrů jsme dojeli k bráně do parku Etosha a po vyřízení vstupních formalit se mohli opět věnovat podvečernímu pozorování zvěře při cestě do kempu Namutoni, který je na místě bývalé německé pevnosti. Park byl založen v roce 1907 jako tehdy největší na světě. Jeho rozloha se ale postupně zmenšovala až na dnešních asi 22 tisíc km², takže i tak je o něco větší než Kruger v JAR, a dvakrát tak větší, než Chobe v Botswaně. Centrem na severu Namibie ležícího parku je solná poušť o rozloze 130 x 50 km, kolem které je plochá savana s řídkou vegetací. Jen na jihovýchodě jsou menší vápencové kopečky s pěkným místním názvem Ondundozonananandana, což v překladu zmanená "Místo, odkud se mladý pastevec nikdy nevrátí", což má asi původ v tom, že zde žije hodně levhartů. Celý park je oplocen, délka plotu je 850 km. Infrastrukturou je někde mezi již dříve zmiňovanými parky Kruger v JAR a Chobe v Botswaně. Jsou zde tři velké, dokonale vybavené kempy (s různý typy ubytování, restauracemi, bazény, prodejnami, benzínkami, informačními kancelářemi, aj.), mezi kterými jsou kvalitní, sice nezpevněné, ale upravované cesty, takže se dá do nich dostat i běžným osobním autem. Dále je zde síť menších cest pro pozorování zvířat, povětšinou též sjízdných auty bez náhonu na všechna čtyři kola, což platí ovšem pro období sucha.

Je zde pár oplocených míst, tzn. Rest Stop, kde se dá vystoupit z auta a odpočinout si. Většinou jsou vybavena suchými toaletami a stolky s lavicemi.

Na některých takovýchto místech jsou tradiční kešky, které jsem nemohl vynechat, a až na jednu hodně vzdálenou jsem si odlovil všechny. Přitom se jednalo o vcelku kvalitní kousky. Hned první, GC1B94V Etosha Rest Stop, byla výjimka potvrzující pravidlo, protože byla na jediném odpočívadle, které nebylo oploceno, ale přitom to byl luxusní přístřešek se sociálním zařízením s tekoucí vodou na okraji solné pláně. Té byla věnována o kousek dál na místě, kam se dalo zajet v období sucha kousek do jejího nitra, earthcache GC1627M Etosha Pan. V období dešťů se naopak celá pánev zaplní vodou a je zde jezero, takže fotku pro zalogování mohou udělat tam, kam až je možno dojet.

Po celodenním ježdění a pozorování zvěře, které je zde spousta, jsme odpoledne dorazili do kempu Halali, ležícího uprostřed parku. U něj je velká pozorovatelna s napajedlem, kde je 24 hodin denně na co koukat, protože i v noci sem chodí zvířata, hlavně nosorožci, a napajedlo je osvíceno reflektorem. Nad kempem se vypíná vápencový kopec, na jehož vrcholku u vysílače je další keška ze série věnované stromům - GC4G7JX Trees of Africa - Roof of Etosha - a to teplomilnému rodu moringa (Moringa), který se kromě Afriky vyskytuje i na Arabském a Indickém poloostrově.

Po noci strávené v kempu Halali jsme pokračovali dále na západ do kempu Okaukuejo, který je také na místě další bývalé německé vojenské základny. Jeho dominantou je vyhlídková věž, odkud je pěkný pohled na okolní rovinatou krajinu, v těchto místech porostlou řídkou vegetací. K nedaleké jižní bráně do parku vede dokonce asfaltová silnice, po které se sem dostanou s turisty i běžné autobusy.

Přímo u jedné z budov je zde keška GC3X7VC se strašidelným názvem Anthrax, která upozorňuje, že je zde od roku 1974 jedno se středisek zabývajících se výzkumem této nemoci u divoce žijících zvířat.
Poslední den v parku jsme strávili objížděním okolí kempu Okaukuejo, přičemž jsme se dostali na západ až ke kešce GC78BA5 Etosha Sprokjesbos, která byla poslední v parku Etosha. Navečer jsme pak vyjeli těsně před zavřením brány ven, abychom strávili noc v kempu mimo park, a připravili se na dlouhý přejezd k pobřeží Atlantského oceánu.

… pokračování příště

Pár zvířat z rezervace Mahango

a ještě pár z národního parku Etosha

a na závěr několik obrázků z Mbunza Living Museum

a jedna žába navíc

Praga Astronomica - NEWS Praga Astronomica (03) - Brahe a jeho přístroje

Sat, 16 Feb 2019 15:56:39 +0000

Třetí číslo nás seznamuje s velikánem astronomie, který působil v 16. století v Praze. A nejen tento velikán, ale i přístroje (nejen) z jeho doby můžeme shlédnout v astronomické expozici NTM.

Tycho v Praze!
Tycho Brahe, původním jménem Tyge Ottesen Brahe (potomek starého šlechtického rodu), byl význačný dánský astronom, astrolog a alchymista. Byl považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy, jenž byl překonán až šedesát let po vynalezení dalekohledu.
Nejprve studoval v Kodani filozofii a rétoriku, poté práva v Lipsku. V roce 1565 zdědil značné jmění a začal se věnovat svým koníčkům - alchymii, ale především astronomii. Po smrti otce (1571) se vrátil do Dánska a získal vlastní observatoř. 11. listopadu 1572 pozoroval výbuch supernovy SN 1572 v souhvězdí Kasiopeji.
Roku 1599 byl Rudolfem II. na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozván do Prahy, kde působil jako císařský astrolog. Pohřben byl po smrti v roce 1601 na pražském Starém Městě v kostele Matky Boží před Týnem u Staroměstského náměstí.
Při četných astronomických pozorováních, přesným měřením paralaxy dokázal, že komety se nacházejí vně měsíční dráhy. Na základě jeho pozorování, a to především poloh Marsu, mohl o několik let později Johannes Kepler formulovat své slavné zákony oběhu planet.

Jak to jen dělali?
Expozice Astronomie v Národním technickém muzeu je koncipovaná jako nekonečný prostor vesmíru plný zářících hvězd v podobě unikátních sbírkových předmětů. Úvodní část eliptického půdorysu představuje nejvýznamnější mezníky v dějinách astronomie v časovém rozpětí cca 6000 let. Nejstarším předmětem sbírkového fondu je meteorit nalezený roku 2005 v Argentině na území Campo del Cielo, starý téměř 5000 let.
Druhá část expozice Z dějin astronomických přístrojů ukazuje v šesti tématických kapitolách přístroje používané v astronomii v různých historických obdobích od 15. do 20. století. Těžiště prezentace je situováno do 16. - 17. století, kdy v Praze, sídelním městě císaře Rudolfa II., pracovali nejvýznamnější astronomové doby - Tycho Brahe a Johannes Kepler. Také 18. století s armilárními sférami, měřícími přístroji, globy, slunečními hodinami a dalšími předměty dává nahlédnout do podivuhodného světa astronomů, geometrů, kartografů, ale i navigátorů lodí. Principy používání pří-strojů a pomůcek i uvedení do současných poznatků astronomie zajišťují obrazovky s animovanými a dokumentárními filmy.

Přiložený náhled(y)

Praga Astronomica - NEWS Praga Astronomica (02) - S Keplerem do vesmíru!

Sat, 16 Feb 2019 15:53:34 +0000

Druhým číslem začínáme putování po zajímavostech programu eventu Praga Astronomica a pořád platí, že nechceme ustrnout u ikonky MEGA !

Sáhneme si až do vesmíru!
Ve Štefánikově hvězdárně můžete obdivovat také více než 80 unikátních meteoritů, které byly nalezeny po celém světě. Během svých cest je objevil a posbíral cestovatel a dobrodruh Jiří Šimek a přál si, aby jeho sbírka byla veřejně přístupná. Jeho největším úlovkem je tunový meteorit Muonionalusta. I ten je součástí "muzea meteoritů".
Nacházejí se zde ale i takové unikáty, jako jsou meteority pocházející z povrchu Měsíce nebo z planety Mars. V expozici uvi-díte i tektity, z nichž u nás jsou nejznámější vltavíny.
Cestovatele Šimka prý vždy fascinoval původ meteoritů. "Můžu mít v ruce něco, co nepochází z naší planety. Dokonce některé meteority mají zrnka, která jsou starší než sluneční soustava. Jsou to zrnka z výbuchu supernovy, ze které postupně vznikla slu-neční soustava. To je pro mě dostatečné vzrušení," prozradil.
Podrobnosti: www.cas100geo.cz/vystava-meteorit

Co na to Kepler?
Johannes Kepler byl německý matematik, astrolog a astronom. Působil v Praze na dvoře císaře Rudolfa II, kde také formuloval dva ze tří Keplerových zákonů.
Studoval nejprve na univerzitě v Tübingenu, kde byl jeho učitelem astronomie Michael Mästlin. V letech 1594-1600 vyučoval na střední škole ve Štýrském Hradci, odkud přišel do Prahy, kde se stal asistentem Tychona Brahe a po jeho smrti císařským matema-tikem a astrologem.
Na Braheho podnět propočítal dráhu Marsu, což bylo pravděpodobně impulsem, díky kterému objevil první dva ze slavných Keplerových zákonů. Své výsled-ky zveřejnil v roce 1609 v práci "Astronomia Nova". V roce 1612 odešel Kepler z Prahy do Lince a z něho následně v roce 1626 do Ulmu.
Ve svých pracích se zabýval astronomií, mate-matikou, mechanikou, krystalografií a astrologií. V roce 1615 vyšla jeho práce "Nova Stereometria Doliorum Vinariorum", ve které počítal objemy těles, které vznikly rotací kuželoseček kolem osy ležící v jejich rovině. Přitom použil infinitezimálních metod a to znamenalo významný krok ke vzniku moderních integračních metod. V práci "Harmonices Mundi" (1619) studoval problematiku konvexních a hvězdicovitých mnohoúhelníků a publikoval svůj třetí zákon.
Podrobnosti: www.cas100geo.cz/os-kepler

Přiložený náhled(y)

Praga Astronomica - NEWS Praga Astronomica (01)

Tue, 05 Feb 2019 09:32:00 +0000

Jak jste již mohli všimnout, rozhodli jsme se po 2 letech zopakovat astronomické téma. Nyní jsme na úrovni MEGA, ale náš cíl je o úroveň výše. Všem WA velmi děkujeme a nyní, pokud každý sežene 2 kamarády pro WA, tak máme vystaráno :-)
Chceme, abyste byli v obraze, a proto vám každý týden přineseme něco nového, tedy spíše nový NEWS Praga Astronomica.

Proč to vlastně děláme?
První odpověď, která mě napadne je lakonické, až drzé „Protože proto”, ale vzápětí se opravím na slušnější „A proč ne?”.
Nyní ale vážně, po úspěšném Mega eventu s astronomickou tématikou Cache in Space / Vesmírná keš konaném v září 2017 chceme dosáhnout další mety.
Naší další metou je uspořádání eventu, a to nejen v podobě většího než MEGA eventu, ale i v umístění v historickém centru hlavního města Prahy.
Chceme uspořádat bohatší program, většího množství labek, ale o tom všem vás budeme průběžně informovat.

Na co se tedy máme těšit?

přehled doporučených keší
LAB keše
pořady a přednášky v budově planetária
výstavy a expozice
historické i současné osobnosti astronomie
místa spojená s astronomií
astronomické úkazy
spousta CWG, GC a dalších trekovatelných předmětů
zvýhodněné prohlídky našich partnerů

další speciality pro vás připravujeme a budeme o nich průběžně informovat

Přiložený náhled(y)

MikiHamza' Blog - Jedem do Afriky, jedeme do ... Botswany

Fri, 01 Feb 2019 16:43:20 +0000

Botswana je vnitrozemský stát ve středu jižní Afriky, sousedící na jihu s JAR, na východě se Zimbabwe, a na severu a západě s Namibií. Jeho dřívějším názvem bylo Bečuánsko podle etnika, které vytlačilo původní kmeny Sanů, které známe jako Křováky, a Khoi, kterým se zase říkalo Hotentoti, kvůli nesrozumitelnému mlaskavému jazyku. V 19. století sem přišli britští misionáři. Po snaze Burů o ovládnutí území místní vládci raději požádali o pomoc Velkou Británii, která zde zřídila protektorát. Samostatnost získala do té doby chudá země v roce 1966. Brzy zde ale byla objevena ložiska diamantů, a z Botswany se stala nejrychleji se rozvíjející subsaharská země, v současnosti nezávislá na jakékoliv mezinárodní pomoci, a se stabilní měnou. Hlavní město Gaborone leží v blízkosti jihovýchodní hranice s JAR na strategické železniční trati z Kapského města do Harare, hlavního města Zimbabwe.
Většinu rozlohy státu tvoří v rovinaté krajině poušť Kalahari. Země je řídce osídlena, bělochů tu žije velmi málo, jen asi 1%. Kromě těžby diamantů je ekonomika zaměřena na zemědělství a turistiku. A právě díky rozvinuté ekonomice, bezpečnosti a slušné turistické infrastruktuře je vyhledávanou oblastí pro zahraniční návštěvníky.
Do Botswany jsme přejeli hned druhý den našeho pobytu přes přechod Groblersbrug, kde na nás konečně dýchl duch pravé Afriky, protože dosavadní cesta po dálnicích v JAR zatím připomínala jízdu po silnicích někde v jižní Evropě. Hranici mezi JAR a Botswanou zde tvoří řeka Limpopo, pramenící v Botswaně a vlévající se v Mozambiku do Indického oceánu.

I když se kvalita silnic nezměnila, provoz byl minimální, a tak jsme rychle pokračovali na sever do Francistownu, druhého největšího města, o kterém se říká, že je nejnebezpečnějším v Botswaně. Zřejmě je to kvůli blízkosti hranic se Zimbabwe, odkud sem proudí imigranti. My jsme zde potřebovali směnit v bance peníze a dokoupit nějaké potraviny, protože z veterinárních důvodů není povoleno převážet přes hranice ovoce, zeleninu, maso či vejce. Dalším důvodem bylo, že se z ploché krajiny vypíná nad městem kopec s vyhlídkou, kde je tradiční keška, kam se nám podařilo po rozbité cestě vyjet. Bohužel jsem dostal na hledání tak málo času, že jsem musel zaznamenat své první africké DNF po krkolomném prolézání skal porostlých trnitými křovisky akácií. Tady jsem, stejně jako později i mnohde jinde, vzpomínal s nostalgií na pohodové keře našich trnek, šípků či ostružiníku. Trny akácií jsou totiž nejen ostré, ale i velice pevné, takže dokáží roztrhnout i hodně silnou tkaninu. Na zemi ležící větvičky s trny pak hravě projedou i silnou podrážkou, je tedy se potřeba dívat, kam člověk šlape.

Z Francistownu jsme pokračovali na severovýchod k městu Nata, které leží na okraji solných plání v pánvi Makgadikgadi. V této oblasti se nachází pár kešek, ale na tak odlehlých místech, že by cesta k nim zabrala mnoho hodin, takže jsem je musel oželet. Po noci strávené v kempu jsme pokračovali na západ do národního parku Nxai Pan, ležícího v severní části Makgadikgadi. Asfaltová silnice vede málo obydlenou krajinou, kde jsme se potkali s prvními volně žijícími zvířaty - pštrosy. Při zastávce na odpočívadle u mohutného baobabu u silnice jsem se konečně dočkal po jednodenním půstu své první botswanské kešky - GC58JF9 Picknick at the baobab. Překvapivě to byla standardní plastová krabička ukrytá pod kameny u paty stromu.

Jen o pár kilometrů dál na mne čekala nejvytouženější místní keška, stará virtuálka GCGYHZ Aardvark. Socha hrabáče v nadživotní velikosti zde slouží jako jedna z reklam na nedaleký kemp, který je pro turisty východiskem pro poznávání solných plání. Přestože je hrabáč kapský rozšířený v celé subsaharské Africe a není nijak vzácný, tak jsme se s ním kvůli jeho noční aktivitě nikde nesetkali. V inzerovaném kempu je hned další keška, tentokrát tradiční GC1T8Y3 Planet Baobab. Pro její odlov je ale potřeba vjet dovnitř oploceného areálu přes střeženou bránu a zaregistrovat se, ale když jsme strážci řekli, že chceme kemp jen na chvilku omrknout, pustil nás bez problémů dovnitř. Keška byla ukrytá u jednoho z mnoha baobabů v rozlehlém kempu se stylovými chatičkami pro turisty.

Po dalších pár desítkách kilometrů jízdy jsme konečně dorazili ke vstupu do parku Nxai Pan. Je poměrně nový, a tak zde není ještě dobudovaná infrastruktura pro turisty.

Dříve se sem jezdilo jen přespat v divočině, teď je zde nedaleko od střediska strážců první skutečný kemp, kde se dá vcelku standardně strávit i více nocí, přestože vybavení je velice prosté. Zatímco v jiných zemích jsou kempy v národních parcích oplocené, v Botswaně většinou ploty chybí. Zvířata se tak mohou volně pohybovat mezi stany těch pár odvážlivců, kteří je nemají na střechách aut. Podle vyšlapaných pěšin a trusu bylo vidět, že zvláště sloni jsou běžnými návštěvníky kempu, o čemž jsme se mohli přesvědčit hned při příjezdu. Jde jim ale hlavně o vodu, takže jejich snahou bylo dostat se k umývárnám, které jako jediné budovy v kempu byly proti nim zabezpečeny. Sloni jsou aktivní kdykoliv během dne či noci, takže jeden samec postával nedaleko našeho kempového místa i za tmy. Preventivně jsme stany postavili mezi zaparkovaná auta a udělali bariéru ze stolků, ale nevím, jestli by to mělo nějaký obranný význam. Když pak chtěl za tmy někdo s čelovkou do umývárny, tak instrukce zněla: po pěšince mezi keři a před slonem doleva. Naštěstí byl slon kliďas a nebyl dotěrný.

Nejobtížnějšími zvířaty tady nakonec byli šakali, kteří lovili přímo mezi námi obrovské cikády nalétávající po soumraku na světlo z našich svítilen, protože v kempu zatím nebyla elektřina, a tím pádem žádné osvětlení. Odpoledne po příjezdu a ráno druhého dne jsme věnovali projížďce po parku s pozorováním zvířat, která se stahovala k poslednímu napajedlu s vodou. Zajímavé bylo srovnávání vztahů mezi jednotlivými druhy. Zatímco kopytníci byli snášenliví k sobě navzájem, jakmile dorazili sloni, většina z nich se rychle odklidila. Šakalům a ptactvu bylo jedno, kdo se s nimi napájí. Když nakonec přišli lvi, tak jen sloni zůstali u napajedla, vědomi si své síly.

V období dešťů jsou pláně zalité vodou a jsou zde rozlehlá mělká jezera a bažiny s bujnou vegetací. V období sucha vše vyschne a odhalí se pláně pokryté bělostnou solí. Jedinou nevýhodou jinak velmi zajímavého parku je jeho relativní nedostupnost. Jediný přístup od silnice k středisku strážců je po cestě s hlubokým pískem, kde byl problém projet i s terénním autem, takže jsme plně otestovali jeho možnosti včetně uzamykání diferenciálu. V samotném parku už jsou cesty pevnější, ale běžným autem těžko sjízdné. Jediným místem v Nxai Pan, kde se dá mimo kemp vystoupit z auta, je skupinka starých baobabů nazvaných podle svého objevitele Baines Baobabs. Zde by mohlo být potencionálně místo pro umístění kešky, která zatím tomuto parku chybí. Alespoň earthcache věnovaná solným pláním by se zde pěkně vyjímala.

Odpoledne jsme opustili Nxai Pan a přesunuli se o kousek dál na západ do města Maun. Je to důležité turistické centrum, protože slouží jako výchozí místo pro cesty do delty řeky Okavango, ležící severně od něj, kde je i národní park Moremi. Dá se odtud jet i na severovýchod do jihozápadní části národního parku Chobe. Delta Okavanga je rozlehlé území s kolísající výškou vody v různých ročních obdobích. Je v ní hodně míst s ubytováním pro turisty, ale přístup do nich je možný pouze letecky na malá polní letiště, což není zrovna levná záležitost. Stejně tak i s ubytováním je počítáno pouze s movitější klientelou. Na místě pak slouží pro výlety kromě letadel či vrtulníků různé lodě. Tradiční jsou monoxyly zvané mokoro, které jsou ale v dnešní době vyráběny většinou z laminátu. V deltě je pár kešek na místech, kam se mohou turisté dostat, ale návštěvnost není velká, např. keška GC6E3YJ Kwando Little Kwara čeká stále déle jak dva roky na FTF, a to je přitom v kempu u baru. Naštěstí je pár kešek přímo v Maun. Na zajímavém místě je třeba GC5BW0J Matlapaneng Bridge, a to přímo na starém historickém kamenném mostě přes řeku Thamalakane. Jeho okolí je vyhledávaným místem místních pro odpočinek, takže v době odlovu v sobotu navečer zde bylo pořádně veselo. Skupinky převážně mladých lidí zde pořádali hlučné pikniky, někteří i s hudbou a tancem.

Deltě Okavanga jsou pak věnovány dvě earthcache. První z nich, GC4P93T Okavango, je určená všem, kteří se do oblasti delty dostanou, protože je potřeba zodpovědět jen pár obecných otázek a podělit se případně o své zážitky a fotky. Druhá, GC5N9Q6 Okavango Fault Lines, vyžaduje pro správné zodpovězení některých otázek návštěvu poměrně těžko dostupného kempu u laguny Guma, kam vede pouze písečná mnohakilometrová polní cesta. Nám se tam ale cestou na sever podél okraje delty podařilo i díky výkonnému autu dostat, a byli jsme navíc odměněni možností dát si kávu s výhledem na křišťálově čistou lagunu, kde se voda drží i v tom největším suchu. Obě earthcache popisují jak současný stav delty, tak i její vznik v průběhu miliónů let.

Naše cesta pokračovala dále na severozápad k hraničnímu přechodu Mohembo do Namibie. Zpět do Botswany jsme se vrátili o dva týdny později a o asi 300 km východněji přes přechod Ngoma Bridge. Hranici mezi oběma státy zde tvoří řeka Chobe, která dala název i třetímu největšímu národnímu parku v Botswaně. Rozkládá se na severovýchodě země a zahrnuje oblast o velikosti asi 12000 km², přičemž celé území, na kterém je v této části země zvěř chráněná, je skoro 3x větší. Park se skládá z několika oblastí. Na jihozápadě jsou močály Savuti, kam se dá dostat i z Maun, na severozápadě bažiny Linyanti u pohraniční řeky Kwando, a na severovýchodě území v blízkosti řeky Chobe zvané Serondela. Zbytek parku mimo menší pahorky mezi oblastmi Savuti a Linyanti tvoří plochá, horká a suchá savana. Chobe má největší počet slonů v Africe, kteří jsou zároveň i největší. Má i jednu z nejvyšších koncentrací zvířat ze všech parků. Ta se v období sucha stahují hlavně na sever k řekám Kwando a Chobe na hranici s Namibií. Proto jsme si právě poměrně malou oblast mezi Ngoma Bridge a městem Kasane vybrali pro pozorování zvířat. Silnice za hraničním přechodem směrem na východ prochází přímo národním parkem. Pokud chce auto pouze projet, stačí se zaregistrovat při vjezdu a při výjezdu. Pokud chce ale z asfaltové silnice odbočit do chráněného území, je potřeba si vyřídit povolení a zaplatit poplatek u stanovišť strážců parku. Hned za vstupem do parku jsme tedy zahnuli po písečné cestě směrem k řece Chobe, a s menšími odbočkami jsme pokračovali podél řeky až k soumraku, kdy jsme se museli rychle vrátit na hlavní silnici, abychom opustili před setměním park a ubytovali se za jeho hranicí v kempu na okraji městečka Kasane u řeky Chobe. Park Chobe, podobně jako další parky v Botswaně, není na rozdíl od parků v JAR či jinde oplocen, a zvířata tak mohou volně migrovat. V období dešťů se tak mohou přesunout třeba na jih do oblasti solných plání, které se mění na jezera s močály, nebo na jihozápad směrem k deltě Okavanga. Také se mohou přes hraniční řeky a území pruhu Caprivi, patřícího Namibii, přesouvat až do Zambie.
V oblasti Serondela je pouze jeden spartánský kemp Ihaha bez oplocení určený pro běžné turisty, vedle soukromé lodge s chatičkami pro movitější klientelu. Proto jsme raději zvolili ubytování mimo park v oploceném kempu, což jsme později ocenili, když jsme hned kousek od našich stanů za elektrickým plotem mohli pozorovat, a hlavně slyšet, divoké honičky paviánů.
V parku Chobe je volnější režim než v parcích v JAR. V oblasti Serondela zatím není žádný vybavený kemp, kde by se návštěvníci mohli během dne zastavit, občerstvit a odpočinout si, ale je zde poměrně velké množství tzv. Stretch Point. To jsou sice neoplocená místa, ale může se zde na vlastní nebezpečí vystoupit z auta a protáhnout se. Většinou to bývají vyvýšená místa, kde je přehled po okolí, aby se každý mohl přesvědčit, že někde nablízku třeba neodpočívá pod keřem skupinka lvů, kterých je zde též velké množství.

A právě na těchto místech jsou umístěny kešky. Zakládá je zde pár postarších zkušených bělošských kešerů z nedalekého Victoria Falls v Zimbabwe, a tak jsou na kvalitní úrovni. Kromě jedné se mi všechny ostatní podařilo najít. Hned první z nich, GC6PNA4 Ngoma Stretch Point, která byla u řeky jen kousek od vjezdu do parku, mi dala docela zabrat. No, kdo by čekal v Africe pod stromem šikovně schovaný malý falešný kámen z geoobchodu. Aspoň že všechny další byly už klasické skrýše, většinou mikrovky ve formě PETek pod kameny, v pařezem či stromech.
V řece bylo poměrně málo vody, ale v jejím okolí byla stále zelená pastva, čehož zvířata využívala, a v podstatě bylo stále se na co cestou koukat. Na druhé straně řeky v Namibii není chráněné území, jsou tam vesnice a pasou zde dobytek, takže bylo občas zajímavé pozorovat, jak se spolu pasou krávy s antilopami, které přešly na opačný břeh. Přejít krávu do parku jsme ale neviděli, asi tuší, že by se mohla stát snadnou kořistí lvů, kterých je právě v blízkosti řeky poměrně hodně.

Pomalu jsme tak jeli směrem na východ, zastavovali na odpočívadlech, která naštěstí nebyla obsazena odpočívajícími lvy či slony, takže kromě odskočení si za nějaký keřík jsem si mohl najít kešku, která měla v názvu "Stretch Point". Za odpoledne jsme projeli západní polovinu oblasti a do kempu dorazili až za tmy.

Druhý den ráno jsem si odlovil přímo v našem kempu v Kasane kešku GC21RHC Baobab, která má na místní poměry i díky délce své existence poměrně velký počet nálezů. Celý den jsme pak strávili v parku, tentokrát jsme jeli podél řeky od Kasane na západ. Pozorovali jsme zvířata, na odpočinkových zastávkách jsem kromě jedné našel všechny tradiční kešky, a na závěr se mi podařil pěkný úspěch, když jsem úspěšně odlovil svoji první africkou multicache GC7AXG2 Pop Lamont's Grave, dokonce jako TTF, a to víc jak rok po FTF. V listingu je popsán zajímavý příběh, kdy před zřízením národního parku tu byla pila na zpracování dřeva. Po ukončení jejího provozu koncem 50. let minulého století všichni lidé odešli, jen její vedoucí Pop Lamont, v té době těžce nemocný, si násilím vynutil, že tu zůstane. Zřejmě si mysleli, že brzy zemře, tak jej tu zanechali, ale on se zde dožil v roce 1974, kdy zemřel, 90 let. U dnes rozpadlé budovy, kde žil, má náhrobek, na kterém je potřeba zjistit údaje potřebné pro výpočet finálních souřadnic, které dovedou hledače na další odpočívadlo v místech bývalé osady Serondela. Toto bylo pěkné zakončení geocachingu v Botswaně, protože nás v této zemi čekal již jen dlouhý přejezd z Kasane do Nata, a dál už známou cestou přes Francistown na přechod Groblersbrug do JAR. Nepodařilo se mi tedy kvůli spěchu bohužel zastavit v pohraničním městečku Kazungula na earthcache GC6VADK Chobe & Zambezi: River Secrets, Botswana, která je věnována soutoku zmíněných řek. Zajímavostí je, že na soutoku se sbíhají hranice mezi čtyřmi státy - Botswanou, Namibií, Zambií a Zimbabwe. Je zde přívoz přes řeku mezi Botswanou a Zambií, a teď se tu buduje kvůli zvýšenému provozu most, který povede přímo nad čtyřmezím.

Geocaching x safari v Botswaně
V současnosti, tj. začátkem roku 2019, je v Botswaně necelých 100 kešek. To je africký průměr. Situace se ale zlepšuje, i když už dnes nemohou tak snadno zakládat nové kešky zahraniční turisté, tak zde působí kešeři ze sousedních států, a nové tak neustále přibývají. Jejich výskyt je samozřejmě nerovnoměrný, většinou jsou zakládány na místech přístupných pro turisty a nějak zajímavých. Pokud by sem chtěl jet někdo jen kvůli keškám, tak by to význam nemělo. Jsou totiž převážně na místech, kam je nutno mít povolení vstupu a zaplatit za ně, což se týká kešek umístěných v rezervacích. Navíc bývají na místech, kam je komplikovaný přístup a vyžaduje to mít terénní auto. A i tak je možno se někam dostat jen v určitém ročním období. Většinu území Botswany tvoří nehostinná poušť Kalahari, kde ani žádné kešky nejsou. Spojení pozorování zvířat s lovem kešek zde ale funguje dobře, a obě činnosti se doplňují. Kešky jsou ve všech parcích, kromě zmíněného Nxai Pan. To se týká všech oblastí národního parku Chobe, delty Okavanga, solných plání Makgadikgadi Pan či jižní části druhého největšího národního parku pro zvířata na světě - Central Kalahari. Jinak je v Botswaně jen pár kešek při silničních tazích a v hlavním městě Gaborone. Do Botswany pořádají zájezdy cestovní kanceláře, které mají na programu místa, kde kešky jsou, takže je šance na odlov i v tomto případě. Při individuální cestě je to samozřejmě mnohem lepší. Pokud započítám i DNF tak jsem se seznámil zhruba s pětinou kešek v Botswaně, takže mohu říct, že byly na zajímavých místech, kde se dalo v pohodě hledat, a až na pár výjimek to byly slušné standardní kešky. Stejně tak se dají pochválit místní parky, které nejsou přeplněny turisty, i příjemní místní lidé.

... pokračování příště

A na závěr pár zvířat z národního parku Nxai Pan

a ještě pár z národního parku Chobe

a nakonec z kempu v Nata

MikiHamza' Blog - Jedem do Afriky, jedeme do ... JAR a Svazijska

Tue, 08 Jan 2019 16:51:33 +0000

Černá jižní Afrika. Místa, která nám přiblížili cestovatelé jako David Livingstone, Emil Holub či Hanzelka a Zikmund. Jako malý chlapec jsem nad cestopisy planě snil, že bych se do těch končin mohl podívat. Ale za padesát let se mnoho změnilo, a jak říká známá reklama: "Nic není nemožné!" Dnes už není nutné se plavit dlouho na lodi, a pak se pěšky namáhavě probíjet nehostinnou krajinou plnou nevyzpytatelných domorodců. V dnešní době i v odlehlých končinách vše funguje tak, jak jsme zvyklí u nás, a někde něco i překvapivě lépe. Jižní Afrika se tak postupně stala oblíbeným cílem turistů, kteří tam vyrážejí hlavně za krásami přírody a za posledními zbytky divočiny se zvířaty. To byl hlavní záměr i naší cesty. Navštívit ty nejznámější národní parky jihu Afriky a pozorovat divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. A i když jsem byl jediným členem výpravy holdujícím geocachingu, tak jsem se chtěl i tam věnovat hledání kešek.
Příprava na cestu byla poměrně náročná. Rozhodli jsme se totiž zařídit si vše sami. Ale v dnešní době internetu, který dosahuje i do těch nejodlehlejších míst, to není velký problém. Koupit letenku, objednat si v půjčovně vhodné auto s potřebným vybavením, a zajistit si ubytování na naplánované trase lze vyřídit z pohodlí domova, stačí jen umět komunikovat a mít platební kartu.
Pro cestu jsme si zvolili měsíc listopad, kdy končí na jihu Afriky období sucha. Je to v některých ohledech vhodný čas, protože už je to po hlavní turistické sezóně, která je zde od dubna do října, takže zde není tolik lidí. Navíc zvířata jsou díky suchu koncentrovaná u posledních zbytků vody, tj. řek a napajedel. Na druhou stranu kvůli nedostatku vody nejsou některé druhy zvířat aktivní, vegetace je v útlumu a menší vodní toky jsou většinou vyschlé. Výhodou je ale tím pádem snadnější pohyb v terénu, kdy v období dešťů, které je od prosince do března, je spousta cest kvůli vodě těžko sjízdná.
Jako výchozí bod naší cesty jsme si vybrali Johannesburg, který je největším městem Jihoafrické republiky. Má vynikající letecké spojení s celým světem, a dají se sem sehnat nejlevnější letenky. Tím pádem jsme část našeho putování po jihu Afriky strávili právě v této zemi, i když jenom v její severovýchodní části.
Jihoafrická republika má podobnou historii jako jiné africké země, vyhnul se jí ale násilný přechod od kolonialismu k vládě původních obyvatel, takže posledních sto let už je zde demokratické zřízení. To mělo sice z hlediska zbytku světa vadu na kráse v podobě rasové segregace, zavedené po 2. světové válce, která ale byla v roce 1989 zrušena, a v roce 1994 tak ve volbách mohla zvítězit strana zastupující původní obyvatele vedená Nelsonem Mandelou.
Jižní Afrika patří ke "Kolébkám lidstva", v okolí Johannesburgu byly nalezeny pozůstatky australopitéků i dalších hominidů. Pro Evropu objevili jih Afriky v 15. století Portugalci, první osady zde však zakládali až v 16. a 17. století Holanďané. Pak sem postupně připlouvali i jiní osadníci, takže Búrové, potomci prvních Holanďanů, byli vytlačeni do vnitrozemí a začátkem 19. století nadvládu převzali Britové, kteří postupně po válkách s Búry ovládli celý jih Afriky. Sloučením jednotlivých provincií v roce 1910 pak vznikla Jihoafrická unie se statusem dominia. V roce 1931 se pak z unie stal nezávislý stát, který byl ale členem britského společenství národů.
V současnosti je Jihoafrická republika rozdělena na 9 provincií a má tři hlavní města, z nichž v každém sídlí jiná složka moci. V Pretorii je vláda, v Kapském Městě parlament a v Bloemfonteinu je sídlo justice.
Po příletu do Johannesburgu nás na letišti čekající pracovník půjčovny zavezl do nedalekého centra, kde jsme převzali auto. Místo objednaného Nissanu na nás čekala za stejnou cenu podstatně lepší Toyota Land Cruiser. Kvality tohoto auta jsme ocenili hlavně v terénu, protože některé cesty v národních parcích jsou pouze pro vozidla 4x4. Ale i na silnicích nižších tříd bylo terénní auto výhodou.

Po dálnici jsme poté vyrazili na severovýchod na městečko Mokopane, které leží v provincii Limpopo, pojmenované podle známé řeky, která tvoří její severní hranici s Botswanou a Zimbabwe. Při zastávce na odpočivadle jsem odlovil svou první africkou kešku, tuctovou tradičku ve formě filmovky na dopravní značce. Z Mokopane jsme jeli na severozápad k hraničnímu přechodu s Botswanou, abychom se stejnou cestou za tři týdny vrátili zpět. Další cesta nás vedla přes Polokwane k severnímu výběžku Dračích hor. Při jeho průjezdu do města Tzaneen se krajina výrazně změnila. Zatímco nížina byla suchá, pouze s řídkou savanovitou vegetací s pastvinami, vjezdem do hor, kde nejvyšší vrcholky mají kolem 2000 m, se to zcela změnilo. Kopce byly pokryty souvislými lesy, převážně čerstvě vysazenými. Bohužel se ale jednalo z velké části o nepůvodní dřeviny, blahovičníky a borovice. V údolích se pak pěstovala zelenina a ovoce, převážně banány, citrusy, mango a avokádo.

Po přejezdu hor jsme pokračovali na jihovýchod nížinou podél pohoří, abychom pak absolvovali průjezd jednou z nejkrásnějších partií Dračích hor v okolí města Graskop. První zastávkou byl plácek se stánky prodejců suvenýrů na samém úpatí hor těsně za silničním tunelem. V údolí říčky je zde zajímavý vodopád, jemuž je věnována earthcache GC5YPCR Tufa Waterfall. Název napovídá, že je trochu neobvyklý. Zatímco u běžných vodopádů způsobuje tekoucí voda erozi horniny, tady je to naopak. Minerály přesycená voda naopak způsobuje její nárůst. Něco podobného známe třeba z tureckého Pamukkale, tady se ale na rozdíl od bělostného travertinu usazuje jeho hnědočervená odrůda zvaná pěnovec (anglicky tufa, což je něco jiného než tuff - česky tuf - tedy sopečný prach). Kolegové se věnovali smlouvání o cenách suvenýrů, a já si mezitím udělal pár fotek v té době vyschlého potoka s odhaleným "pěnovcopádem".

Silnice se pak klikatila po úbočí kopců, kde se nabízely úchvatné pohledy do údolí, které nebyly narušovány svodidly. Další zastávkou byla vyhlídka na kaňon řeky Blyde. Ten je řazen mezi největší na světě, jak svojí délkou kolem 25 km, tak i hloubkou, kdy rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším místem je přes 1300 m. Vyhlídka, na které je další earthcache GC1NBD2 Blyde River Canyon, byla ve výšce 1323 m a dívali jsme se na jezero Blydepoort Dam s výškou asi 650 m nad mořem. Zajímavost tohoto místa byla ještě potvrzena tradiční keškou GC11H2Z Lowveld View. Slovo "veld", pocházející zkomolením z anglického "field", označuje plochou krajinu. V jižní Africe se používá pro nížinu na východ a sever od Dračích hor výraz Lowveld, a pro náhorní plošinu na západ od Dračích hor, kde leží např. města Johannesburg a Pretoria, výraz Highveld. Kvůli spěchu jsme ještě těsně předtím museli vynechat zajížďku na další oblíbené vyhlídkové místo, kde je keška GC19QVQ Three Rondavels odkazující na tři samostatně stojící kruhové skály. Už při příchodu na vyhlídku na kaňon se ale začala stahovat černá mračna a bylo vidět, že se blíží bouřka. Přitom nás čekalo ještě několik dalších vyhlídkových míst.

Při příjezdu na parkoviště o pár kilometrů dál už bylo zcela zataženo a začalo poprchávat. Přesto jsem vyrazil na prohlídku Bourke's Luck Potholes, i kvůli tomu, že se zde kromě earthcache GC3N6T1 Bourke's Luck? nacházela ještě multina GCYEJN Bourkes Maze. Tato jedinečná geologická lokalita je na soutoku řeky Blyde, která teče kaňonem, a řeky Treur, která se do ní vlévá vodopádem, který během miliónů let vytvořil ve skále velké množství kruhovitých prohlubní, které se nazývají v geologické terminologii "obří hrnce". Na ně je zaměřena earthcache. U multicache stačilo zjistit pár údajů z informačních tabulí. Bohužel už při příchodu na místo se spustil silný déšť, který mi sice nezabránil zjistit potřebné informace, ale vypočtené souřadnice multiny ukazovaly na místo, kam se nedalo po kluzkých kamenech za bouřky dostat.

Pokračovali jsme tedy za silného deště dále a vynechali několik míst s keškami, dokud se déšť nezmírnil. K tomu došlo u další vyhlídky se stejnojmennou tradiční keškou GC4W72K Wonderview. Místo nádherného pohledu do nížiny s převýšením kolem 1000 metrů nás ale čekala hustá mlha. Ta vydržela až do příjezdu do údolí, takže na další vyhlídce se stejnojmenou earthcache GC21VPM God's Window jsme jen smutně zastavili u informační tabule. Kromě vyhlídky je zde i krátká stezka v horském deštném lese.

V hustém dešti a mlze se ale do temného lesa nikomu nechtělo, navíc jízda v mlze po klikaté neznámé horské silnici byla i s navigací náročná a moc rychle se jet nedalo, a navíc se blížil soumrak. Horské hornické městečko Graskop, které dříve sloužilo jako centrum pro zlatokopy, a dnes jako východisko pro turisty, jsme tedy jen projeli, a pokračovali do údolí do Hazyview, kde jsme se na dvě noci ubytovali. Následující den bylo zataženo, ale naštěstí už nepršelo, takže jsme mohli pokračovat v programu a jeli jsme do národního parku Kruger. Tento park je nejstarším v Africe a též nejnavštěvovanějším. Leží podél hranic s Mozambikem na severovýchodě země. V současnosti se plánuje vytvořit ještě mnohem větší společný park s názvem Great Limpopo Transfrontier Park, který by propojil chráněná území v sousedním Mozambiku a Zimbabwe. Krugerův park má skvělou infrastrukturu. Je zde velké množství kempů, kde je možno se ubytovat nebo si během cesty odpočinout. Ty jsou propojeny systémem asfaltových silnic, doplněných kvalitními prašnými cestami, ze kterých je možno pozorovat volně žijící zvířata, která jsou za dobu existence parku na provoz aut zvyklá, takže nejsou příliš plachá. Kromě kempů jsou zde i pozorovatelny zvířat a odpočinková místa, kde se dá vystoupit z auta, jinak to není možné, jak je u parků, kde se vyskytují nebezpečná zvířata, běžné. V Krugerově parku není povoleno umísťovat fyzické kešky. Je zde ale vcelku velké množství earthcache. Území parku je zajímavé i z geologického hlediska, protože se v něm nalézá několik rozdílných geologických pásem. V posledním roce zde ještě navíc přibyly i tři nové virtuální kešky. Pro turisty je nejatraktivnější jižní část parku, zvláště v období sucha, kdy se zvířata stahují do okolí řek Sabie a Crocodile river. Většina kešek je také právě v této oblasti.
Hazyview leží v blízkosti parku a je vhodným východiskem pro ty, kteří chtějí mít ubytování mimo park. Nedaleko jsou tři vstupní brány. Cestou ke každé z nich jsou i tradiční kešky, např. před každou z bran je jedna ze série Road to Heaven. Centrálním kempem v parku je Skukuza, kde se sbíhají cesty z okolních kempů i od vstupních bran. Nachází se zde proto i nejstarší keška, earthcache GC1785M Kruger National Park, i jedna nová virtuálka GC7BA5A kruger park excursion.

Nedaleko kempu je pak na místě, kde se nesmí vystoupit z auta, earthcache GC7NQEK Skukuza's Intrusion. Potřebné informace se tak musí zjistit pohledem z okénka auta. Takových míst je v parku ještě několik. My jsme jeli na východ do dalšího kempu Lower Sabie a zpět podél řeky, kde byly cestou dvě další earthcache. Hlavním cílem bylo ale pozorování zvířat, kterých zde bylo velké množství. Stejně tak i turistů, a to jak individuálních, kteří zde mohli projíždět i v běžných osobních autech, tak i skupin ve speciálních pozorovacích vozidlech řízených místními strážci. Ti se navzájem informovali o výskytu zvlášť atraktivních zvířat, většinou šelem, takže se pak na inkriminovaném místě sjížděla skupina aut. A podle toho, že někam rychle směřovalo více aut, nebo když někde stálo více aut, se dalo usuzovat, že tam něco je, a přidat se k davu. Další den jsme opět jeli do parku, tentokrát kousek dál na sever na odpočinkové místo Tshokwane. Zde je kromě pozorovatelny zvěře u menší řeky i prodejna suvenýrů a restaurace, kde je možno si dát místní speciality ze zvěřiny. Ta samozřejmě nepochází z odlovů v rezervaci, ale z chovu. Takže je možno ochutnat antilopí nebo buvolí pochoutky. Po občerstvení jsme pokračovali na jih ven z parku. Cestou bylo opět několik earthcache a další pěkná virtuální keška GC7BA00 Mlondozi u odpočinkového místa s vyhlídkou na stejnojmennou přehradu. Ta je sice už několik let převážně vyschlá, ale i tak je její trochu vlhké dno přitažlivé pro zvířata. Akorát je při jejich pozorování v přístřešku dávat pozor na dotěrné kočkodany, kteří čekají na každou příležitost k získání něčeho k snědku. Přitom stejně jako ve všech rezervacích i zde platí přísný zákaz krmení divokých zvířat, na což místní strážci dohlíží. Tato virtuálka mi byla sympatická i z jejího zaměření. Turisté jsou lákáni a v podstatě nuceni průvodci k pozorování velkých savců, a především dle nich nejatraktivnějších zvířat z tzv. "Velké pětky", kterou tvoří lev, levhart, slon, nosorožec a buvol. Ale vedle savců či velkých ptáků je v chráněných oblastech spousta menších, ale neméně zajímavých živočichů, ať už jsou to plazi, obojživelníci či bezobratlí. A právě k pozorování takových tvorů, z nichž autor vybral svoji tzv. "Malou pětku", keška vybízí. Jednoho z uvedených zástupců, želvu pardálí, se nám podařilo během dne vidět.

Další dvě earthcache, GC1W5MQ Nkumbe Lookout a GC639W1 Nthandanyati Hide, nás dovedly na parádní místa pro pozorování zvířat, která bychom možná cestou minuli.

Krugerův park jsme opustili těsně před zavřením, a na noc zajeli do nedalekého turistického centra Marloth Park. Ten se rozkládá na břehu Krokodýlí řeky na druhém břehu, a těsně tak sousedí s Krugerovým parkem od kterého je oddělen pouze plotem. Marloth park je ve skutečnosti soukromým parkem s rozlohou asi 3000 ha, kde žijí volně zvířata, a současně je zde spousta různého typu ubytování pro turisty, od kempů přes chatky různého typu až po luxusní rezidence, včetně infrastruktury, jako je menší supermarket, restaurace, pošta, benzínka i autobusová zastávka. Je možno se zde volně pohybovat, i když jsou návštěvníci upozorňování na možná nebezpečí střetu se zvěří. Další kladnou stránkou parku je, že se v jeho areálu nachází poměrně velké množství kešek. Bohužel jsme zde jen přenocovali, přičemž jsme přijeli už za tmy, takže jsem ráno vyrazil jen na dvě nejbližší.

Tento den nás čekal přesun do nedalekého Svazijska. Tato malá země, ležící mezi Jihoafrickou republikou a Mozambikem je oficiálně absolutistickou diarchií, kde vládne král se svou matkou, i když ve skutečnosti vládne sám. Svazijsko vzniklo začátkem 19. století spojením několika kmenů, později se zde střídali kolonizátoři, Búrové a Angličané, aby se v roce 1968 znovu osamostatnilo jako člen Commonwelthu. Jak už bývá zvykem, zatímco král si žije v bohatství, většina jeho poddaných žije v chudobě. Další zajímavostí je, že je zde snad nejvyšší procento nakažených HIV na světě, takže průměrný věk dožití není ani 50 let.

Svazijsko má sice pár menších národních parků s velkou zvěří, ale ta sem byla reintrodukována až v nedávné době. Pro turisty zde není tolik atraktivních míst, ale nás zaujala rezervace Malolotja u západních hranic. Rozkládá se v horách v nadmořské výšce kolem 1500 m, kde se na travnatých kopcích se skalisky a semtam s nějakými dřevinami pasou stáda antilop a zeber. Kdyby zde místo nich byly ovce či krávy, připomínalo by to třeba naše Beskydy. Díky nepřítomnosti velkých šelem je zde možnost volného pohybu, a to jak pěšky, tak i auty. I pár kešek se zde najde, GC34NK8 The Secret Stream byla přímo u jediného kempu, kde jsme přenocovali, další GC33EB3 Ngwenya view nabízí výhled na druhou nejvyšší horu Svazijska s výškou 1829 m.

Ngwenya figuruje spolu s dalšími dvěma horami v mysterce GC2NRKQ 3 in a row, jejíž finálka leží u silnice mimo rezervaci. Součástí rezervace je i údajně nejstarší důl na světě, Lion Cavern, kde se těžila snad už před 43000 lety železná ruda hematit, i když jen pro kosmetické a rituální účely. Dnes už opuštěný důl slouží jen jako atrakce pro turisty a je zde tradiční keška GCMGYX Lion Cavern a earthcache GC3520R Treasure of Swaziland, které jsme bohužel z časových důvodů nestihli navštívit. Po odpolední prohlídce rezervace a noclehu jsme hned brzy ráno jeli do hlavního města Jihoafrické republiky. Pretoria byla založena v roce 1855 Martinem Pretoriem na počest svého otce. Dnes je součástí více než dvoumilionové aglomerace Tshwane, ležící asi 40 km severovýchodně od Johannesburgu v provincii Gauteng, která je sice nejmenší, ale nejlidnatější a hospodářsky nejvýznamnější.
Po návštěvě místní zoologické zahrady, údajně nejlepší v Africe a jedné z nejlepších na světě, jsme se zastavili u sídla jihoafrické vlády - Union Building. Kolem budovy stojící na kopci nedaleko historického centra se rozkládá volně přístupný park ve kterém je mnoho zajímavých památníků. Momentálně tím nejfotografovanějším je socha Nelsona Mandely v nadživotní velikosti. Další méně populární ukáže pěkné wherigo GC6N1TB The Union Buildings Forgotten Monuments. Klasické procházkové wherigo, kde na každém zastavení je potřeba zodpovědět otázku, týkající se daného místa. Bohužel i přes zobrazení jasného fotohintu po dohrání hry se mi nepodařilo kešku najít, takže jsem musel zaznamenat DNF, které ale nebylo v Pretorii poslední. Spíše naopak. Kdyby se mi nepodařilo v parku najít nedalekou tradičku GC2FB9K Sir Herbert Baker, věnovanou architektovi Union Building, dopadl bych jak hubkař.

V samotném centru Pretorie moc kešek není, na rozdíl od okrajových částí. Žije zde téměř stoprocentně černé obyvatelstvo a je zde nekončící pouliční ruch, kdy ve dne zde proudí davy chodců jak do zaměstnání, tak i za nákupy, a na chodnících je jeden prodejce vedle druhého. V noci někteří svá místa neopouští a nocují vedle svých stánků, o bezdomovcích nemluvě. Snažit se o nanápadný odlov kešky se může zdát absurdní, když obvyklý úkryt je magnetická mikrovka nebo nanovka na železném plotě na rušné ulici. Zvláště když je člověk navíc běloch. I když jsem se o několik kešek pokusil, tak jsem to musel po chvíli vzdát, i když třeba v případě GC5R7GC Church Square mne to mrzelo, protože umístění bylo jasné a šlo by ji odlovit na jedno rychlé sáhnutí, ale když si přímo u ní rozložil svůj krámek pouliční prodejce, který už při přiblížení na pár metrů ke mně vyrazil s nabídkou zboží, tak se to nepozorovaně zvládnout nedalo. A čekat jestli náhodou nepůjde pryč, když tu zatím byl jen chvilku, nemělo význam. Ještěže tu byla earthcache GC3WWBMN 9Icon Walk - Petrified Tree Earthcache u Přírodovědného muzea, které jsme také navštívili, a kde byla spousta zajímavých exponátů. V expozici věnované vývoji živočichů byla třeba latimérie ve formalínu, kosterní pozůstatky vyhynulých nelétavých ptáků, jako byli dronte, moa či aepyornis, či první hominidů včetně jejich rekonstrukcí. Netradiční byla i geologická expozice, kde vystavené kameny byly ve vitrínách podle prvků v nich obsažených či podle použití. Pěkná byla i kompletní kolekce vycpanin všech ptáků vyskytujících se v JAR.

Závěrem už následoval jen krátký přejezd do Johannesburgu, vrácení auta a odlet domů.

Geocaching x safari v JAR
Tak jak je Jihoafrická republika rozvinutou zemí v oblasti zemědělství i průmyslu, na rozdíl od většiny ostatních afrických států, tak podobné je to i z hlediska geocachingu. Jako jediná se může srovnávat s Evropou či severní Amerikou. A to se týká jak kladných, tak i těch záporných stránek. Je zde velké množství kešek všech typů, včetně kritizovaných powertrailů či obrazců. O spoustu kešek se vlastníci po založení dále nestarají, takže bývají v bídném stavu, a buď mizí v archivu, nebo žijí dále díky svépomoci keškařů. Na druhé straně třeba někteří zakladatelé earthcachí reagují na zaslané odpovědi rychle a jsou vděční za jejich návštěvu. Koncentrace kešek taky není rovnoměrná. V některých místech jich je méně, většinou to kopíruje složení obyvatel. Asi by nikdo rozumný nechtěl hledat kešku v Sowetu, kde pochopitelně dnes ani žádná není. Naopak v místech s převážně bělošským obyvatelstvem je kešek spousta. Pokud se keškař chce vypravit na lov do JAR, má velkou možnost výběru. A to i když hledání kešek nebude primárním zájmem, ona by to byla škoda jet do tak zajímavé země jen na kešky. I když jsme navštívili jen malou část, tj. dvě severovýchodní provincie Limpopo a Mpumalanga, mohu doporučit místa, kde se dá dobře spojit geocaching s poznáváním přírody. Předem je potřeba říct, že divoká zvířata lze pozorovat pouze v rezervacích a parcích, a to buď státních či provinčních nebo soukromých. Jinak je většina území rozparcelována a oplocena, takže o nějakém volném pohybu v přírodě zde nemůže být řeč. Přírodní parky jsou zacíleny na různou klientelu a nabízí různé možnosti, pochopitelně za různé ceny. Nejpřístupnější jsou parky, které jsou určeny pro nejširší spektrum návštěvníků, jak místních, tak i ze zahraničí. Ty bývají i cenově nejdostupnější. Z těch, kde je bohatá nabídka velkých zvířat, jsou v oblasti na sever od Johannesburgu parky Pilanesberg, Madikwe, Marakele, Mapungubwe a Kruger. Zatímco první čtyři jsou malá a poměrně nová chráněná území, s rozlohou do 1000 km², kam byla divoká zvířata zčásti reintrodukována, tak Kruger zahrnuje obrovské území s rozlohou téměř 20 000 km², kde je fauna i flora původní. Je sice pravda, že na menším území může být koncentrace zvířat vyšší, a je tak snadnější na ně narazit, ale člověk si připadá jako ve větší ZOO. A jak je to s keškami? Parky Madikwe, Marakele a Mapungubwe leží v odlehlých oblastech při hranicích se sousedními státy v oblastech, kde moc kešek není. U Pilanesbergu je situace lepší. Leží nedaleko od Johannesburgu, a v samotném parku je více než desítka kešek. Kousek od něj je horský park Kgaswane, kde je díky nepřítomnosti velkých nebezpečných zvířat možný volný pohyb, a tím pádem je v něm, i ve městě Rustenburg na hranici parku, spousta kešek. Zbývá Krugerův park. Na obrovském území je i velké množství zvířat, která ale nemusí být snadné potkat. V období sucha se koncentrují v okolí vody, především řek, takže jistější pro jejich pozorování je jižní část parku. V samotném parku je jen pár bezkrabičkových kešek, ale v jeho okolí je výběr velký, takže pokud si návštěvník zvolí ubytování mimo park, může se pak věnovat oběma činnostem. Pěkným místem je výše zmíněný Marloth park. Je kousek od brány Crocodile Bridge, takže je možno zajíždět odtud na denní výpravy do Krugeru. V samotném Marloth parku je možné jak pozorování zvířat, tak i hledání kešek. Navíc se dá odtud vyrazit na výlet i do Mozambiku či Svazijska. Dalšími vhodnými místy, kde se dá nocovat v blízkosti parku a zároveň se věnovat geocachingu jsou města Barbeton, Nelspruit a White River. Pokud by chtěl člověk objevovat i krásy Dračích hor, jsou na jejich úpatí městečka Sabie či Hazyview. Přímo v horách je bývalé hornické městečko Graskop, odkud je to sice do Krugeru dál, ale jako výchozí místo pro výlety do hor, kde je spousta kešek na těch nejzajímavějších místech, je to ideální místo.
Pokud někoho zas tak moc zvířata netáhnou, ale zajímá se spíše o krásy krajiny, tak i takových míst najde v Jihoafrické republice hodně. Dobrou orientací je i výskyt a koncentrace earthcachí. Pozoruhodným místem je například kráter Tswaing, ležící asi 40 km severozápadně od Pretorie, kolem kterého je abnormální koncentrace kešek.
A pokud by se našel někdo, kdo by chtěl do JAR pouze za keškami, tak jen v samotném Johannesburgu a jeho okolí včetně Pretorie je kolem 3000 kešek všech typů včetně silničních a pěších powertrailů či obrazců z mysterek.

Geocaching x safari ve Svazijsku
Ve Svazijsku je situace odlišná. I když na první pohled krajina nepůsobí zanedbale či chudě, tak hospodářství této země není tak vyvinuté, i když se zde podobně jako v sousední JAR věnují zemědělství a těžbě surovin. Tomu odpovídá i množství kešek. V celém Svazijsku jich je jen asi 60. Pro pozorování velkých zvířat je v podstatě vhodný jen královský národní park Hlane, kde je i pár kešek, a pak spíše na horskou turistiku zaměřené parky Malolotja a Mlilwane, kde je pár druhů kopytníků a menší šelmy, a taky nějaké kešky. I přes chudou nabídku stojí za to v této zemi aspoň jeden dva dny strávit.

... pokračování příště

A ještě nakonec pár zvířat z Krugerova národního parku v JAR

a z rezervace Malolotja ve Svazijsku

Paha Ahma' Blog - TENKRÁT V LOS SVINIBRODOS aneb Externí pendant k rubrice Nepoctivci v geocachingu

Thu, 20 Dec 2018 18:32:00 +0000

Slunce v nadhlavníku vypaluje všemu živému, co nemá na hlavě sombrero, do mozku cejch. Kdyby suchý vítr z pouště nevířil prach, kdyby v tom mrtvolném žáru na chviličku nezabzučela moucha, mohlo by se zdát, že se tu navždy zastavil čas. Paco a Loco[2] napůl sedí, napůl leží na nehoblovaných lavicích altánu. Jejich mezci opodál přežvykují pelyněk a ostřici. Zlaté časy, kdy coby nadšení cacheros slintali z každé nalezené krabičky, jsou zdá se v pánu. „Co budeme dneska dělat?“ otáže se po hodině strnulého ticha Paco Loca.

„Los kečos?“ navrhne po chvíli znuděně Loco. Paco si to rozmyslí a pak pokrčí rameny. „Já ti, Loco, ani nevim. Mně to už nějak… furt se někam hlotonit, navíc… V týhle branži už stejně nebudeme nikdy nejlepší“, posteskne si.

„Věčně druhý“, dodá zkroušeně Loco. Pacovi ještě více ztupí výraz v očích a pohnou se mu koutky kníru: „Tohle radši nevyslovuj. Moc se to nehodí.“ Aby jo. Kdysi oblíbený posměšek, kterým fandové jejich oblíbených fotbalových Desperados de La Letna častovali své rivaly z hlavního města, je nynčko, kdy letenští už druhou sezonu hrají střed tabulky, těžce demódé.

„Fútbol carambol“, uplivne si Loco. „Co ty kečos? Mrknul bych se na Los Finários. Třeba je něco přímo tady v altánku. Ať se nemusíme nikam crcat.“ „Pro mě za mě“, zabručí Paco. Chvíli žhaví mobil. „No tak jo. Bude el bodikéro. Přímo tady nad náma je la keča. La multína.“ „Hm, a píšou tam kde přesně? Mně se už fakt nechce…“

Rozjímání starých desperátů naruší přibližující se kroky. K altánu se blíží dva mladíci. Evidentně to jsou cacheros.
„Mám je vodprásknout?“ otáže se Loco a poklepe si na kapsu u chilli omáčkou umaštěných gatí. „Počkej ještě!“ zadrží jej Paco. „Sice věčně druhý, ale furt jsme přece braný za ty poctivý. To by nám mohlo zkazit karmu.“

„Buenos días compaňéros!“, zahlaholí jeden z mladíků. Paco si uplivne a zírá na udusanou zem altánu. „Jste taky na lovu? Ale neviděli jsme vás na los stejdžos…“, optá se opatrně druhý.
„Ne!“ zasyčí Loco a opět významně zabuší dlaní na kapsu. „Vy nejste cacheros?“, zvedne obočí mladý cacheboy. „My mysleli totiž, že jo…jste nám totiž nějak povědomí.“ Paco jen zabručí o tercii níž a vyplivne bago. „No tak to se pak omlouváme. Přijdem jindy.“ Mladíci se otočí a zmizí v agávovém hájku.

„To byla klika“, pronese pak Paco. „Tak kde je ta la keča? Aha, tady! Tak jo…Tahej razítko, los logos a radši rychle na mezky!“ Jak se tak sklánějí nad krabicí, nevšimnou si, že se mladíci vrátili. „Hele, přece jen la keča! Vždyť vy jste cacheros! My vás přece známe! Tak se zapíšeme společně!“

No a pak se začnou dít věci. „Ne!“ vyhrkne Paco, vyskočí, jako když do něj střelí, vytáhne Loca za flígr a oba začnou utíkat ke svým mezkům. O odpráskávání už nepadne ani slovo. Paco a Loco supí s la kečou v ruce, vyděšeně se ohlíží a občas zvolají: „My nejsme cacheros!“
„Ale jste!“ slyší zdálky zkoprnělé mladé cacheboye. „My vás přece známe! Vy jste Loco a Paco! A utíkáte s la kečou! Ta patří sem do úkrytu! To nesmíte!“
„Vy nám cucáci nebudete rozkazovat, co smíme a nesmíme!“ myslí si Paco, když dosedne na olysalý hřbet svého mezka. „Kámo dobrý?“ „Jo.“ „Tak vijé!“

Polední žár zastřou oblaka prachu, v dáli slábne dusot kopyt. Mladí cacheros koukají jak zjara. Kde je keš? Proč ji ti dva podivíni odnesli a div si u toho neuhnali infarkt? Oni sami si přece la multínu poctivě obešli a chtěli se jen zapsat! Pokud si ti starší pánové nepřáli u logování společnost, mohli to přece říct… Namísto toho tahle divná scéna a ke všemu úkryt pro keš zeje prázdnotou. Co chudák El Ouner?
Nakonec mladí jen zavrtí nevěřícně hlavami a odtáhnou polopouští ke svému ranči.

Večer pak sedí Paco a Loco v baru u hranic. Tequila dneska příliš nechutná a oni vědí proč. Pachuť drinku dodává odnesená la keča, která se válí na stole mezi nimi. „Co budeme dělat?“ praví po hodině mlčení Loco.
„Sedneme na mezka a pojedeme ji radši vrátit. Dyť jsme sice věčně druhý, ale furt jsme aspoň braný jako ty poctivý…“ „Jseš moudrej, Paco. Ale el bodéro zapisujem, ne?“
„To víš že jo. Však vono se na to brzo zapomene. Žijem přece v Mexiku…“

Opravdu? Nejsme spíše geocachingová velmoc, jejíž příslušníci se chovají tak, že mohou být ostatním příkladem?

Volně inspirováno událostí na multicache PAHA SOBE – Remanentní Reminiscence, https://coord.info/GC7FCGC , ze dne 15. prosince 2018.

časté křestní jméno pro Mexičany českého původu, vycházející ze slova „pako“, výrazu z obecné češtiny s významem „duševně nestabilní“

[2] „loco“ – duševně nestabilní (šp.)