Rozhovor s Bohemian Reviewerem

mikisi: Byl jsi ještě do nedávna služebně nejstarším českým reviewerem, asi o hodinu starším než DarkLord…

Bohemian Reviewer: … upřesním, asi tak o pět minut.

mikisi: Když se ohlédneš za touto kapitolou, jak to hodnotíš?

BR: Jako úspěšnou misi. Vstupoval jsem do toho s nějakým cílem, a to si myslím, že jsem splnil.

Jak Bohemian Reviewer začínal

mikisi: S čím jsi tedy do reviewerování vstupoval?

BR: Já jsem nastupoval s tím, že chci pomoct. Byl jsem vždycky takový samaritán – člověk, který rád pomáhá, i když se ho to přímo netýká. Do role reviewera jsem vstupoval s jasným cílem: pomoct, něco zlepšit, a když už ne zlepšit, tak alespoň udržet kvalitu. Pomáhal jsem lidem s listingy, hledal s nimi nápady a ukazoval cesty, jak se vyhnout kolizím. Když někdo tápal, snažil jsem se mu vnuknout myšlenku, jak to udělat jinak – a snad i lépe. Nedělal jsem to jako stroj, jako jsou někteří jedinci mezi reviewery, neříkam, že jen mezi českými, ale celosvětově. Když to bylo v rámci možnosti, vždy jsem se snažil pomoct.

Ideály, motivace a pohled na kvalitu keší

mikisi: Měl jsi nějaké ideály, když jsi jako Bohemian reviewer začínal? A přežily to, nebo jsi s časem reviewerování některé iluze ztratil?

BR: Ideály jsem samozřejmě měl… Nerozplynuly se, možná jsem je jen přehodnotil. Nastupoval jsem totiž do funkce reviewera v návaznosti na komunikaci s Poníkem, kterého jsem znal už delší dobu, a on mi o reviewerování hodně vyprávěl: jak je ta práce na hovno, jak je mravenčí, jak ho to už nebaví, jak je to nevděčný. A pak jednou přišel a zeptal se mě, jestli to nechci dělat. Já mu řekl, jestli se zbláznil: „Dva roky mi říkáš, jak ta práce je na houby – a teď mám do toho jít??“

Nakonec jsem souhlasil a vstoupil jsem právě s určitým povědomím, jak by to mělo vypadat. Je známo, že nejenom v jižních Čechách, ale všeobecně máme kešky kvalitnější oproti cizině – neříkám, že všechny, ale úroveň je někde kvalitativně nasazená. A já jsem hlavně chtěl pomoct, aby se tato úroveň udržela. Pomáhal jsem, jak to jen šlo, a chuť do toho mi vydržela až do posledních dní reviewerování.

Jak udržet laťku kvality

mikisi: Jak ses snažil tu laťku kvality udržet?

BR: Vždycky jsem se snažil ukázat lidem jiný, lepší pohled na keš. Často jsem autorům říkal, že jedna věta v listingu sice neporušuje pravidla, ale hráčům nic neřekne – jen si přijdou pro bod. Když listing pojmou s humorem nebo k němu přidají zajímavé informace o místě, má to hned jiný efekt. Nemusí to být jen historie – třeba kdy král přišel na svět nebo kdy stavitel otevřel kostel. Stačí i drobnost, legenda nebo krátký příběh spojený s daným místem. Jako že tam třeba chodila bílá paní nebo něco podobného.

Nebo poradit, aby tam vložili alespoň nějakou fotku, aby lidi věděli, kam vlastně půjdou. Nikdy jsem neměl rád listingy typu „tady je vyhlídka – lidi pos***e se“. Když lidem ukážeš vyhlídku, třeba i v noci, možná neuvidí nic, ale zažijí ji úplně jinak.

Cesta k reviewerskému důchodu

mikisi: Byla nějaká věc nebo situace, která by ti pomohla k rozhodnutí jít do reviewerského důchodu? Nebo tě jednoduše už reviewerováni nenaplňovalo?

BR: Do role reviewera jsem vstoupil v době, kdy jsem měl spoustu volného času. Navíc jsem pracoval u počítače, takže jsem mohl reviewerovat i během práce. Práce skončila, nastoupil jsem do nové, a ten čas už není. Ve své práci chci něco dokázat a nedá se něco dělat napůl, alespoň u mě určitě ne. Takže když jsem nastoupil do práce, kde už nemám tolik volného času a ani nemám čas při práci, abych to dělal, najednou jsem zjistil, že bych dělal reviewera právě jako stroj – published, archiv atd., a to jsem nechtěl. Vždycky jsem chtěl s lidmi mluvit napřímo – jenže při mém současném vytížení bych to nezvládl.

Poprvé mě napadlo skončit, když jsem nastoupil do nové práce, na začátku loňského roku. Ještě nějakou dobu jsem se to snažil udržet. Na jaře jsem uvažoval, že úplně skončím s reviewerováním i s geocachingem, ale pak jsem zažil takovou překvapivou událost. Kamarádi mi připravili o velikonocích oslavu mých prosincových narozenin, kde jsem se jim zavázal, že to ještě chvíli poklepu. Přes léto mi hodně často pomáhali kluci, co nově nastoupili, nebo Skupec či DarkLord. A poslední dobou už toho je tak moc, že nestíhám své koníčky, svůj soukromý život, sporty, natož tohle.

Čeští owneři a jejich tvrdohlavost

mikisi: Jací jsou dle tebe čeští owneři?

BR: Co se týče chyb, nemůžu posuzovat se zahraničím. Český národ je obecně toho názoru, že pokud někomu šáhnu na hračku, je to jeho hračka – a já mu na ní nemám co šahat. On sice nesplnil nějaká pravidla a může být tisíckrát pravda na mojí straně, ale on se bude bít do poslední kapky krve. Je to na jednu stranu pěkná vlastnost, že si stojí pevně za svým názorem, ale kolikrát je to těžký boj. Jsou tvrdohlaví a nechtějí věřit, že to jde i jinak. Právě to mé poslání pomáhat či vnuknout nápad kolikrát narazilo na to, že on si myslí, že ta jeho keška je geniální a všem vyrazí dech.

Teprve s prvními logy zjistí, že to tak není. Jsou prostě tvrdohlaví a nenechají si do toho mluvit. Sice jsem nesežral Šalamounovo h**no a nevím všechno a neumím vše nejlépe, ale nějaké zkušenosti už přece jenom mám a lidi by měli mít soudnost a měli by si nechat si poradit. Především ti méně znalí pravidel. Když někdo udělá základní chybu, třeba kolizi, měl by to prostě pochopit. Pak spolu můžeme hledat řešení. Jenže často slyším: ‚Ne, tady je řeka, tady se to nepočítá.‘ Pravidla mám přitom jasně na své straně – ale oni to stejně odmítají přijmout. Někteří čeští owneři jsou v pohodě a je s nimi parádní vyžití, zatímco s jinými je to opravdu těžký.

Konflikty a vyhrožování

mikisi: A vyhrožoval ti nějaký owner, když jste nemohli najít společnou cestu k publikaci? Třeba – „Já tě udám na Groundspek !“ nebo jinak.

BR: Jo byli takoví, samozřejmě. Obcházeli nás, když už úplně nevěděli kudy. Standardně jsem dotyčnému vysvětlil, v čem je problém, a nabídl alternativní řešení, ale vyslechl jsem si: „Já si myslím, že jsi zaujatý.“ Dobře, oslovil jsem ostatní reviewery, ať se taky vyjádří. Názor měli vesměs stejný. Někteří si možná myslí, že jsme se domluvili za zády ostatních, ale nemáme k tomu jediný důvod. Proč bychom šli proti lidem? My obecně tuto práci děláme pro ně. Šli bychom sami proti sobě, šlapat do zelí prostě jen kvůli tomu, že se mi to nelíbí, je přece blbost. Takže nakonec šli na Groundspeak. Obecně nejde o to obcházení mě konkrétně, ale o obcházení celého systému. To je taková alternativní cesta toho vyhrožování, a pokud bych měl říct, proč nedělat reviewera, tak právě pro to vyhrožování, protože to je i ve skutečnosti.

Tajná identita reviewera

mikisi: Proto jsi na začátku reviewerováni byl „tajný“?

BR: Ano, na začátku jako nováček mezi reviewery nejsem otrkaný, nejsem rozkoukaný a hlavně nevím, jak reagovat. Jakmile jsem prozradil, kdo jsem, jeden člověk hned pochopil, že stojím za nickem Chemic77 – tím, kdo mu kdysi neschválil keš zakopanou půl metru v zemi, i když to pravidla výslovně zakazují. Měl ji v nějaké zóně, kam se nesmělo a já mu šáhnul na hračku, tak se mi pomstil. Na mém letterboxu, který – můžu říct – se lidem hodně líbil, přišel a ukradl razítka, ukradl všechno, ukradl krabičku. Pak – jelikož to byla ptačí budka, velmi drze umístěná všem lidem na očích na nejrušnějším místě v Budějovicích – tak přišel a jednoduše ji kompletně rozdupal.

Vím, kdo to udělal, ale nemohu to dokázat. Právě kvůli těmhle pomstychtivým reakcím a vyhrožování často radím lidem, aby si dobře rozmysleli, jestli do role reviewera jít. Když jsem se pak šel na tu problematickou keš podívat, opravdu ležela půl metru pod zemí — naprosto proti pravidlům.

mikisi: Kdy a proč ses odtajnil?

BR: Jak jsem říkal – chtěl jsem mít na svou práci ze začátku klid, a když jsem usoudil, že jsem se otrkal a že jsem již pevný v kramflecích, tak jsem se odtajnil. Prostě jsem jen řekl, kdo jsem.

mikisi: A odhalil někdo tvou identitu ještě před tvým zveřejněním?

BR: Spekulací bylo hodně. O své identitě jsem řekl jen pár nejbližším lidem, se kterými jsem spolupracoval na našem regionálním serveru. Potřebovali vědět, proč najednou nemám tolik volného času. Ale našel se jeden, který díky mému vzkazu na profilu usoudil, že takovýto styl písma mu něco říká – a od toho už nebylo daleko, aby si vzpomněl, u koho takový rukopis viděl. Ale jinak se dá identita držet spolehlivě a dlouho.

Přiznat či nepřiznat, toť otázka

mikisi: Vrátím se k té tvrdohlavosti ownerů. Přiznají alespoň občas svou chybu, nebo někteří opravdu zacházejí do extrému jako ten, co se vybil na tvém letterboxu?

BR: Vesměs lidi ve finále svoji chybu uznají a nedojde k tomu. Ale občas se to stane. Normálně na férovku ti lidi třeba do mailu napíšou věci, co bych já nevypustil ani v hospodě po desátým pivu. Přitom si neuvědomují, že my fakt nemáme důvod někomu šlapat do zelí nebo na písečku na bábovičky.

mikisi: Lidi by si měli uvědomit, že když reviewer keš neschválí, přidělává tím práci hlavně sobě, protože se k ní bude muset znovu vrátit. A vzhledem k faktu, že to dělá zadarmo, nemá důvod, aby si práci přidělával. Ledaže by byl od narození byrokrat a měl z toho úchylné uspokojení.

BR: Když se ještě vrátím k důvodům, proč jsem skončil, tak ten nedostatek času byl hlavní, to je bez debat, ale jak jsem psal ve vláknu na gc.cz, když jsem svůj konec oznamoval, tak taky to, že se geocaching u nás mění. Ať chceme nebo nechceme, dělá to čím dál masovější skupina lidí. Když geocaching dělalo sto lidí, tak se ten jeden blbec ze sta dal vyselektovat, anebo se změnil, přizpůsobil se. Kdežto z nějakých osmdesáti tisíc lidí, kteří geocaching dle odhadu dnes v Česku dělají, je to stádo početnější.

mikisi: A shlukuje se.

BR: Přesně, a když se dneska podívám na CeZetko, tak už ani nemám chuť tam chodit.

Život po reviewerování

mikisi: Říka se, že s odchodem do reviewerského důchodu většinou reviewer končí celkově i s geocachingem. Jak to je u tebe?

BR: Geocaching už mě nebaví. Lovit teď nebudu. Na eventy si sem tam zajdu, ale chvíli si dám pauzu. Na druhou stranu se těším, až začnu zakládat keše. Baví mě vymýšlet různé ptákoviny a blbosti – kamarádi, co mě znají, vědí, že jsem v tomhle trochu „pitomec“. Tak na to se těším, ale na hledání vůbec ne. Vím, že třeba vedle mě bude ležet pixla – a stejně mě to nebude lákat.

Geocaching mě zbavil té chuti hledat, hrát si na to malé dítě, což je základem geocachingu. Ti, kdo chtějí něco hledat, jsou malé děti – a my si na ně hrajeme. Mě teď naplňuje dávat lidem důvod si na ty malé děti hrát. Během reviewerování jsem postupně opustil hledání keší a věnoval jsem se mu jenom během svých cest po Evropě, protože vím, že mě keš občas zavede na zajímavé a netradiční místo. Jednoduše – když budeš jíst chili con carne každý den, po měsíci už ho nebudeš chtít ani vidět.

Mikisi: Myslíš to vážně, že už nebudeš lovit?

BR: Mno až tak doslova asi ne, ale když se podíváš na mou statistiku odlovů před nástupem do funkce a během funkce, uvidíš, jak ta křivka upadala. Než jsem začal dělat reviewera, odlovil jsem v průměru jeden a půl až dvě keše denně. Když jsem ale revieweroval, spadl jsem pod půl keše denně – a to jsem v té době chodil hlavně na eventy. Přičemž jsem na mnoha eventech neodlovil ani jednu krabku. Takže nebudu lovit jako dřív, to určitě ne. Ale sem tam nějakou, především na doporučení odlovím.

Eventy a komunita

mikisi: Rád organizuješ eventy i se eventů účastníš. Dokonce ve tvých statistikách jsou eventy na druhém místě v typu nalezených keších, hned po tradičkách. Jsou eventy věc, která tě dá se říct na geocachingu ještě baví?

BR: Víš, já rád opakuji, že na geocachingu je nádherné to, že si na něm každý najde to své. A já jsem si našel eventy. Ty mě asi budou bavit vždycky, nebo mě zatím ještě baví. Tam se nějakým způsobem realizuju. Rád na ně jezdím, protože mě baví potkávat lidi, povídat si s nimi a vymýšlet blbosti. Na našem jihu je krásné to, že si můžu vymyslet sebevětší blbost – a oni ji s nadšením přijmou a pustí se do toho. A to nejen tady, ale klidně i po celé republice. Na druhou stranu to je to krásné u nás, že si chceme hrát, a myslím si, že to není úplně běžné v Evropě nebo ve světě.

Když jsme u nás dělali sjíždění Vltavy, byla tam návštěva z Groundspeaku (natočili video, které je k vidění na jejich oficiálních stránkách), a tehdy byli strašně u vytržení, jak my se tu bavíme, jaká to je sranda, že na akci není člověk, co by neměl úsměv na rtech. Říkali, že byli na několika eventech v Německu, Anglii – a něco takového nezažili. V Německu se třeba dělalo barbecue. Lidi se sešli na kopci, najedli se – a šli domů. U nás jsme dělali svatbu, pekli prase a oni byli u vytržení, jak se bavíme. Věřím, že čeští kačeři si chtějí hrát. A vidím to po celé republice. A to se mi líbí – eventy jsou prostě super.

Nezapomenutelné keše

Mikisi: Říkal jsi, že budeš lovit cache na doporučení. Doporučil sis někdy nějakou během své působnosti díky tomu, že jsi nakoukl pod pokličku příprav?

BR: Tak jistě se našla spousta cache, u kterých jsem si řekl, že bych si je rád odlovil. Nebo přímo konkrétní owner se mi zalíbil svými nápady. Ale k odlovu došlo jen sporadicky. Ale vybavuji si, že u jedné konkrétní jsem se tak nasmál při publikaci, že jsem si slíbil, že tam prostě musím zajet. Nemám to zrovna blízko, ale jednou jsem jako obchodní cestující jel okolo z nějakého toho eventu, a tak jsem si udělal lehkou odbočku. A stálo to za to. Tam jsem si tehdy řekl, že mě ta práce baví. Být prospěšný při tvorbě takovýchto skvostů, i když samozřejmě jen tím, že zmáčknu to imaginární tlačítko.

Mikisi: Můžeš říct, o jakou konkrétní cache jde?

BR: To není až tak tajné, ale nerad bych tím zapomněl na spousty jiných, o kterých jsem si říkal to samé, a buď na ně nedošlo, nebo si to prostě nepamatuju. Ale tato cache se jmenuje (či jmenovala) „Vychechtaná kráva“. To mě hodně pobavilo.

Úsměvné i odstrašující příhody

Mikisi: Pobavila tě tato práce někdy nějak nečekaně?

BR: Pobavení, úsměv či zděšení jsem zažíval často. Ale někdy to bylo opravdu dost odstrašující. Uvedu dva příklady. Prvním bylo, když jsem byl na jedné z mnoha dovolených v zahraničí, převzal můj kraj kolega a kamarád Geohorse. Poté jsme se nasmáli u jedné z cache i po dlouhé době na eventu. Do fronty přišla cache plná gramatických chyb. Nejsem laureát na Nobelovu cenu z češtiny, ale tohle bylo příliš. A tak mu kolega napsal, aby si to opravil. Odpověděl mu, že to udělal schválně – chystal totiž druhou keš na téma český jazyk, kde se mělo luštit opravou chyb z té první.

OK, říkali jsme si, to není nic nového. Proč ne. A tak mu kolega Geohorse odpověděl, ať mu tedy aspoň tu konverzaci posílá v normální řeči, že nemá kurz z dešifrování, a řešil s ním další problémy. Klučina, zjevně mladý, měl s tímto jazykem problém, neboť i nadále psal tak, jak (ne)uměl. Neříkám, každý jsme dobrý v něčem. Ale když mi něco nejde, nestydím se požádat o pomoc – třeba rodiče nebo kolegu. Tak by to podle mě mělo být. Jen pro detail. Tu cache jsme nikdy publikovali kvůli dalším problémům.

Bezpečnost především

A další… takový odstrašující příklad. Přišla mi žádost o publikaci cache věnující se železničnímu koridoru u nás v ČB s tím, že hint byl „pod kolejemi“. Tím místem jsem chodil velmi často se psem na procházky, takže jsem věděl, že o kousek dál je podchod pod tratí. Říkám si, že to blbě zaměřil, tak jsem v noci vytáhl paty z baráku a šel se podívat. Želbohu jsem zjistil, že cache není špatně zaměřená, ale že leží přímo pod kolejí výhybky, a to na nejrušnějším železničním koridoru v ČB. Tam mě málem šmejklo, když jsem si říkal, že bych na toto místo poslal ostatní kačery, aby zde hledali umělohmotné vajíčko z Kinder vejce.

Chtěl bych říct… Lidi, přemýšlejte!

Mysterky, únava a bilancování

Mikisi: Vím, že mysterky nelovíš, ale popravdě. Jak je reálné si dopomoci k souřadnicím?

BR: Víš, mysterky mě nikdy nějak moc nebavily. Ale rozlišuju mysterky a mysterky. Bohapusté luštění mě nikdy nenadchlo, ale svého času u nás v okolí Budějc vznikala spousta nádherných a propracovaných systémů, a ty jsem měl rád. Na ty jsem chodil, ale tam by mi nějaké souřadnice byly naprosto k ničemu. Přišel bych o tu pointu. A souřadnice k normálním mysterkám – opět – proč bych to dělal? Kazit si hru tím, že bych podváděl. Přijde mi úchylné na to vůbec myslet.

Mikisi: Dělal jsi činnost dva a půl roku, jestli se nepletu. Myslíš si, že to je limit?

BR: Upřímně. Abych to dělal tak, že mě to bude bavit, tak ano. Alespoň já to tak cítím. Nejde o to, jestli mám nebo nemám čas. Ale o to, kdy jsem unavený řešením stále stejných problémů.

Mikisi: Dala ti tato služba něco?

BR: Krom pár dárků od GroundSpeaku mi to dalo především pocit dobře odvedené práce, kdy jsem udělal i něco navíc nad rámec své služby. Kamarády, které mám, jsem snad nezískal díky své službě, ale díky GC obecně. Takže především ten pocit z odvedené práce.

Geocoiny z jihu Čech

mikisi: Odbočím od tématu. V minulém roce jste na jihu začali pouštět do světa moc pěkné geocoiny ve tvaru okresu, které lze skládat jako puzzle – skvělý nápad na takovou sérii. Budete dělat coiny i dalších okresů mimo jih? Poskládáme si jednou celou ČR?

BR: Myšlenka byla jednoduchá. Stejně jako Plzeňáci nebo Olomoučáci jsme si tehdy chtěli udělat vlastní minci – GeoJih. Jenže GeoJih nejsou jen Budějce, ale jsou to celé jižní Čechy. A otázka byla, co by na minci mělo být. Jižní Čechy jsou tak velká oblast, že jsme si říkali, co na minci dát, aby obsáhla vše. Uděláme minci, kde budou Budějovice, a v Jindřichově Hradci se naserou, že myslíme na sebe. Nebo obráceně – uděláme Jindřichův Hradec a nespokojení budou Budějovičáci. Byl to běh na dlouhou trať.

Cesta od nápadu k realizaci

mikisi: Kolik času uběhlo od první myšlenky k realizaci?

BR: Od doby, co jsme se poprvé sešli, do doby, kdy jsme první minci drželi v ruce, uběhly dva roky. Bylo by to dříve, kdybychom byli všichni z jednoho města. Domluvili bychom se na pivo a bylo by to podstatně dříve. Ale jeden byl z Vodňan, jiný z Třeboně, další od Prachatic atd., trvalo dlouho, než proběhla nějaká setkání. Pak přišel jeden nejmenovaný člověk (on by strašně zpychnul) s nápadem, že to uděláme jako okresy, jako mapu.

Všem se nám to strašně zalíbilo, a pak už byl jen krůček k realizaci. Pak už se řešily jen detaily, co dát na jednu stranu a co na druhou. Padaly spousty návrhů, ale nejlogičtější nám přišlo tam dát nějakou dominantu každého okresu, což je v drtivé většině okresní město a jeho historická dominanta. Na druhou stranu bylo krásný, jelikož jižní Čechy nemají tolik měst v každém okrese, si je tam vypsat. A tehdy jsme ani nemysleli na to, že by se dělaly i další okresy České republiky.

Budoucnost série

mikisi: A budou vyrobeny všechny okresy?

BR: To asi záleží na všech, to už není naše práce. My chceme udělat prioritně jižní Čechy, to je takový ten základ. Někteří už se nám ozvali, že by rádi pokračovali v sérii za svůj kraj, ale jestli bude celá republika, to nevím. Bylo by to hezké, ale sám jsem skeptický.

mikisi: Opravdu? Já věřím, že o takovou sérii je zájem a dříve či později se celá republika udělá. Je to dobrá myšlenka, která všeobecně stojí za podporu.

BR: Věřím, že se minimálně půlka republiky udělá. Máme určité kritéria, která chceme dodržet, aby to bylo jednotné a hezké, aby to bylo koncepční, ale přesto jsem skeptický. Mezi lidmi, kteří jsou u toho od začátku, jsme si kolikrát říkali: „Jo to půjde, to musí jít“, ale pak člověk jak se říká vystřízliví a říká si: „To je taková blbost, to nemůže klapnout“. Přijde mi úchylné, abych já jako rodilý Jihočech dělal minci pro Moravskoslezský kraj. Koncepčně si myslím, že by minci měli dělat lidi, kteří mají s daným krajem nějakou souvislost. Uvidím Ostravu, tak co bych tam dával – nějaké uhelné doly nebo Baník, ale to pak nebude zapadat do konceptu. Nevím. Moc tomu nevěřím, že se udělá celá republika.

mikisi: Na druhou stranu, když se to podaří, můžeme být mile překvapeni.

BR: No a možná právě o tom to je.