Geocaching je hra plná dobrodružství, objevování a nečekaných příběhů. A i když se to nemusí zdát, kromě krabiček, šifer a souřadnic v ní existuje ještě jeden neviditelný hráč: pochybnosti. Ten nenápadný pocit, že ostatní mají všechno pod kontrolou, zatímco vy tak nějak improvizujete. Ano, impostor syndrom neboli syndrom podvodníka. A i když se o něm moc nemluví, v geocachingu se objevuje překvapivě často.
Možná znáte situace, kdy se ozve právě tehdy, když nechcete. Třeba po sérii DNF, při zakládání první keše, když vám reviewer vrátí listing, nebo když stojíte pod vysokým stromem, nahazujete lano na T5 a říkáte si, že všichni ostatní vypadají mnohem jistěji.
A pak vás napadne jedna zrádná myšlenka: Co když sem úplně nepatřím? Nebojte. Nejste v tom sami.
Syndrom podvodníka: když úspěchy bereme jako náhodu
Syndrom podvodníka je takový zvláštní psychologický trik, kdy má člověk pocit, že všechny jeho dovednosti a úspěchy jsou jen dobře načasovaná náhoda, i když by objektivně mohl přednášet o tom, jak je zvládl. Místo aby si připustil, že něco opravdu umí, přesvědčuje sám sebe, že to byla shoda okolností, příliš shovívavé okolí nebo štěstí začátečníka. Nejčastěji se objevuje u lidí, kteří na sebe kladou vysoké nároky a mají talent porovnávat se s těmi, kteří jsou o krok dál. Psychologové vysvětlují, že jde o zkreslené sebepojetí, které snadno vzniká tam, kde je vidět výkon, úspěch nebo zpětná vazba.
Jak impostor syndrom vypadá mezi geokačery
V geocachingu se syndrom podvodníka objevuje často ve chvílích, kdy máte pocit, že nejste dost zkušení, dost šikovní nebo dost „geocachingoví“. A je jedno, jestli máte za sebou deset nálezů nebo deset tisíc. Typické situace:
- Ostatní najdou keš během chvilky a vy pořád kroužíte kolem jednoho stromu.
- Reviewer napíše připomínku a vy máte pocit, že jste listing sepsali jako začátečníci.
- Chystáte event a přepadne vás strach, že vlastně nevíte, jak se to dělá a jestli vůbec někdo příjde.
- Zakládáte keš a hlavou vám běží otázka, jestli je to dost dobré místo.
- Na T5 eventu si připadáte jako jediní, kdo nemá doma vlastní výbavu z katalogu odborníků.
Přitom spousta zkušených geokačerů přiznává, že občas cítí totéž. Jen se o tom tolik nemluví.
Řešení: přijmout, nebo zpochybnit?
Ze zkušeností nejen hráčů geocachingu vyplývá, že existují dva způsoby, jak s impostor syndromem pracovat. A oba mají v této outdoorové hře své místo.
Přijmout pochybnosti jako součást hry (východní přístup)
Tento přístup říká: „Ano, mám pochybnosti. A ano, je to normální.“ Mnozí geokačeři popisují, že nejistota je pro ně známkou růstu. Učí se nové šifry, nové terény, nové typy keší. Pochybnosti nejsou slabost — jsou signál, že posouváte své hranice. A často jsou i užitečné. Třeba u T5 keší je trocha respektu spíš výhoda než problém.
Zpochybnit pocit a opřít se o fakta (západní přístup)
Tento přístup je praktičtější. Říká: „Nespoléhejte jen na pocit. Podívejte se na to, co jste už dokázali.“ Pomáhá například:
- uložit si hezké logy nebo poděkování,
- připomenout si vlastní úspěchy,
- uvědomit si, kolik jste se toho za dobu kešování naučili,
- nebo si říct, že reviewer není nepřítel, jen průvodce pravidly.
Pocit může klamat. Fakta ne.
Syndrom podvodníka v geocachingové praxi
- Mystery keše – Pocit: Nejsem dost chytrý. Realita: Každý se učil od začátku. A většina záhad je řešitelná, když se člověk naučí základy.
- T5 keše – Pocit: Tohle není pro mě. Realita: Strach má každý. I ti, kteří lezou často.
- Tradičky – Pocit: Jsem jediný, kdo to nevidí. Realita: Některé keše jsou prostě mistrovsky schované.
- Zakládání keší – Pocit: Moje keš nebude dost dobrá. Realita: Pro někoho bude nezapomenutelná.
- Eventy – Pocit: Co když nepřijde nikdo? Realita: Geokačeři přijdou skoro na vše, co má GC kód.
Jak překonat pochybnosti při geocachingu
Jedním z nejjednodušších způsobů, jak zkrotit syndrom podvodníka v geocachingu, je pojmenovat ho. Jakmile si v duchu řeknete „Aha, impostor“, ztratí část své moci a přestane tolik ovlivňovat vaše rozhodování. Hodně pomáhá i ukládání hezkých logů a zpráv – stačí pár milých vět od ostatních hráčů a hned je jasné, že vaše úsilí má skutečný dopad. Důležité je také přestat se porovnávat s ostatními, protože každý geokačer má úplně jiný styl hry, tempo i silné stránky. Když si o tom popovídáte s ostatními na eventech, rychle zjistíte, že nejistí jsou občas všichni, i ti velmi zkušení.
Proč se impostor syndrom v geocachingu objevuje tak často
Geocaching je plný statistik, suvenýrů, výzev a viditelných výsledků. A tam, kde je výkon vidět, vzniká i prostor pro porovnávání. Z psychologického hlediska je to přirozené. Člověk má pocit, že ostatní jsou dál, ale zapomíná na své vlastní úspěchy. Jenže geocaching je rozmanitý. A rozmanitost znamená, že každý hráč v něčem vyniká – a v něčem je začátečník. To je naprosto normální.
Proč se v geocachingu nemusíte cítit jako podvodníci
Impostor syndrom se může objevit v jakékoli komunitě. I v geocachingu. Ale jedno je jisté: Pokud hledáte keše, zakládáte je, luštíte, lezete, plánujete trasy, chodíte na eventy nebo se prostě jen těšíte na další výlet, do téhle komunity patříte. Geocaching totiž není o dokonalosti. Je o objevování. A kdo objevuje, není impostor. Je geokačer.
Co vám nejvíc pomohlo překonat pochybnosti při hledání keší? Napište to do komentářů na Facebooku a sdílejte fotku z terénu na Instagramu. Těšíme se na označení @cesky.geocaching nebo #geocachingCZ. Sdílení příběhů totiž často ukáže, že vůbec nejsme tak bezradní, jak si myslíme.
