Jak jsme modelovali stratovětry

Stratocaching mne doslova uhranul. Pustit balón do 30 km, kde už je Země jasně kulatá a nad horizontem temné modročerno. Vzít s sebou pořádný náklad kamer, baterií, vysílačů a nádavkem k tomu ještě i dvanáct obřích javorových semen. A tam jim dát volnost a do stratoprostoru je vypustit, aby si na vlastní rotující křidýlko okusila, jak se ve skorovzduchoprázdnu létá. Nažky pak létací GPSkou vybavit, aby nám pozemšťanům svůj přílet na Matičku Zem mobilem nahlásily. A co víc, celé to zdokumentovat a dokonce i přímým přenosem pozemským červíkům odvysílat. Prostě nádhera…
Týden před startem, navnaděni informacemi o přípravných pokusech a odhadech dráhy letu, začínáme osnovat vlastní geoseverskou strategii. Honza Maxičák rychle našel modelovací nástroj, který použili organizátoři pro své odhady. Taky mu neunikly informace z meteorologických sond, které se pravidelně zveřejňují na webu. Teploty, tlaky a rosné body nás moc nezajímaly, zato ale výškový profil směru a rychlosti větru vypadal pekelně zajímavě. Dokonce až tak, že jsem se pustil do modelu. Excel ani moc neprotestoval a za chvíli byla prvotina na světě. Žádná velká věda. Prostě hezky po minutě spočítat z dat sondy a zadaných parametrů vektor rychlosti a posunout létající objekt na své dráze. Pak přepočíst na souřadnice. Vlastně nejtěžším bodem bylo pochopit, že graf ze sondy neukazuje úhel kam vítr fouká, ale odkud fouká. Kdybych si u modelování zazpíval „severní vítr je krutý…“, mohlo pochopení přijít o dost rychleji. 🙂
Pak se do věci vložil Maxičák. Nejprve zcela nenápadně. Převedl model do PHP skriptu a ten vracel stejné číselné hodnoty, jaké vypadávaly z Excelu. Druhý den to ale přišlo. Po odpoledním kopání hlíny na zahradě a večerním uspáváním dítěte usednul v noci k počítači a stvořil vizualizaci na mapě, zcela identickou s Landing Predictorem. Včetně ikonek startu, prasknutí balónu a přistání, včetně „nájezdu“ mapy a zazoomování na výslednou trajektorii. Navíc vykouzlil strojový převod obrázku grafu na webu CHMI do hodnot. Normálně mi spadla brada… Ostatně posuďte sami. Zde je model A:

…a zde je pro srovnání model B:

Zbývalo pár dní do startu. Večery (a noci) věnovány testování výstupů z obou modelů a ladění parametrů. Shoda byla až překvapivě dobrá. Přitom Landing Predictor používá data z globálního modelu počasí a my ten zmíněný graf ze sondy. Komplikovala se ale větrná situace. Z pátku na sobotu se zcela otáčel směr větru v horních vrstvách atmosféry. Odhad dopadu se tak přesouval ze severu Čech směrem ku Praze a pak rychle Vávro na Plzeň. Zde je zobrazeno animovaně, jak model počítal dopad stratokešek z závislosti na času startu mezi 9:00 v pátek a 12:00 v sobotu:

Ještě jedna zajímavost. Jak jsme pořád odhadovali trajektorie a koukali na místa dopadu, napadlo mne jednou přepnout na fotomapu. Chtěl jsem zjistit, jaký je v kraji podíl zalesněných ploch a jak moc budeme potřebovat T5 výbavu. Zazoomuji, pak ještě víc a nestačím se divit. Přesně v místě předpokládaného dopadu je jasně vykreslena javorová nažka obřích rozměrů. A přesně k semínku jí vede naše dopadová trajektorie. Neuvěřitelné…

Je tu pátek. Dokončujeme přípravy. Balíme vše, co můžeme potřebovat. Počítače, lana, nastřelovadla. Přidáváme i nafukovací člun a pádla. Co kdyby… 🙂 V telefonu mám ještě jednu upomínku. Nejmenovaný sponzor vyhlásil soutěž o nejlepší odhad dopadu stratokešky s jejich logem. Byla by přece škoda nezúročit tu spoustu hodin strávené modelováním, ne…?!? Hlasování nechávám až na pátek. Čím čerstvější data, tím lépe. Večer kouknu na prognózu, kouknu do mapy a vybírám zajímavé místo poblíž zóny dopadu. Golfové hřiště. Představa rotující bílé nažky dopadají na green byla prostě neodolatelná. Otevírám webové stránky sponzora a chci hlasovat. Ale ouha! Hlasování je prý už ukončeno. Sakra! Mělo se hlasovat do 15.11. Asi ukončovali hlasování ručně a nedrželi večerní směnu. No nic…
Nastal den D. Vstáváme brzo. Na sobotu nekřesťansky brzo. Vrhám se k počítači aktualizovat model. Data ze sondy jsou k dispozici ve dvě ráno, další v 8:15. Měření sondy potvrzuje dramatický vývoj situace tam vysoko nahoře. Vítr se stočil přesně podle předpovědi globálního modelu počasí. Fouká skoro na západ a sakra ostře. V jedenácti kilometrech nad zemí přes 52 m/s, tedy 188 km/hod. Trajektorie si výborně odpovídají. Rozhodnuto, jedeme na Plzeň…

Parkujeme v lese pod Třemošnou a čekáme na odložený start. Mobily i počítače v akci. Taky se snažíme spořádat alespoň část z nůše proviantu, co vzala Yveta s sebou. Evidentně jí bylo jasné, že stratocaching je vysilující a časově neohraničený.
Je to tady! Konečně start. Snažíme se zjistit údaje o poloze a výšce Dropionu. Snaží se nás asi celkem hodně po celé republice a server buď nevrací nic, nebo jen mapu bez hodnot. Pak se objevují první data. Vše nedočkavě zapisujeme. Balón stoupá rychle. Dokonce zahlédneme na mobilu i kus videostreamu. Paráda… Kolem 12 km čekáme vypuštění javorových semínek. Jen není jasné, jak a jestli vůbec se to dozvíme. Pomocníci doma u počítače mají za úkol sledovat stream, zda neuvidí výsadek. Stále nic. Už jsme v patnácti kilometrech. Záznamy polohy zaplnily první papír. Letíme dál. Rychlost stoupání vychází přesně na 6 m/s.
Jsme trochu nervózní. Naše modelování předpokládalo vypuštění kolem 12 km. Z výšky nad 16 km nemáme ani data ze sondy. Navíc když nahoře fouká (a dneska teda fouká), může trajektorie skončit pěkně daleko. Máme tu 18 km výšky. Buď byly nažky už vypuštěny, nebo došlo k poruše vypouštěcího zařízení. Představuji si Dropion nacpaný výsadkáři k prasknutí, jak s nimi zas míří volným pádem k zemi.
Dvacet kilometrů. Informace z řídícího střediska naznačuje, že organizátoři asi vypustí paragány mnohem výš, než jsme čekali. „Šílenci…!“, procedím mezi zuby, „takhle skončíme v Německu“. Znovu modelujeme. Landing Predictor ukazuje, že tam někde nahoře model počasí předpovídá vítr opačným směrem. Trajektorie dělá krásnou mašličku tam, zpátky a po odpalu symetricky zpátky a tam. Otočením směru větru nad 20 km výšky se bod dopadu paradoxně vůbec nemění ani s přibývající výškou. Sledujeme mašličky na modelu a za chvíli i mašličky na reálné trajektorii Dropionu. Naprosto neuvěřitelná shoda! Jakoby se sonda na dálku řídila tím, co nám ukazuje model.
Třicet likometrů! Zase máme na chvíli stream a vidíme kymácení obrazu typické pro pád. A co javorem inspirovaná geosemínka…?!? Pokud zůstala v sondě, tak dopadnou dramaticky jinde. Dropion váží skoro 3 kg a i padákem padá jak kámen. Polystyrénový kámen. Pak získáváme informaci, že byly nažky vypušteny v pořádku ve 30 km a chvíli po nich odpojen i Dropion od balónu. Rychle modelujeme sestup v několika variantách rychlosti klesání. Tu totiž nikdo nezná, především ve vyšších vrstvách. Ani organizátoři. Dole při zemi je rychlost klesání při vrtulovitém pohybu změřena, ale co bude v řídké stratosféře se lze jen dohadovat. Projektované dopady se podle klesání pochopitelně významně liší. Aby ne, ze třiceti kilometrů… Nakonec sázíme na klesání asi 3 m/s s gradientem cca 0,5 m/s na km výšky. A hele – moje golfové hřiště…! 🙂
Jedeme vyčkávat dopad. Snad nějak dopadne. Nejistota je tu přece jen veliká. Vybírám proto křižovatku ve vesnici poblíž, odkud vedou cesty na všechny strany. Čekáme, kontrolujeme stránku trackeru a koukáme po obloze. Co kdyby letěly nad hlavou… Doba ubíhá zoufale pomalu. Stále žádné souřadnice dopadu. GPSky jsou připraveny na zadávání souřadnic waypointu v desetinném tvaru stupňů, na vytištěné mapě zakresleny sektory pro rychlou orientaci. Tak sakra, kde jsou…? Jen jedno je jisté. Pokud byly skutečně vypuštěny, nahoře nezůstanou. Nebo počkáme do zimy, spadnou…
První řádka trackeru se modrá. Stratokeš A je na zemi. Horečně zadáváme a skáčeme do aut. Osm kilometrů vzduchem. Přesně na místě, kudy jsme cestou na křižovatku všech cest přijeli. Sto metrů od místa dopadu dáváme slušně přednost dvěma autům. Tím se zařazujeme asi na osmé místo co do pořadí parkujících strojů. Starousedlíci nechápavě sledují, co se v jejich poklidné části obce děje. Na cestě nikam najednou kolona aut, ještě za jízdy z nich vyskakují nějací šílenci a běží přes mostek k hloučku jiných šílenců. Všichni si podávají jakousi bílou placku a neustále se s ní fotí a snaží se vykouzlit na šílených tvářích něco jako úsměv.
Zbývá jich devět. Jako malých černoušků. Už víme, že trackery v nažkách zamrzly a s největší pravděpodobností budeme pokračovat BF lovem. Stratokeš A upřesnila trajektorii asi 3-4 km od naší projektované. Body, kam se přiblížit s hledáním jsou jasné. Odjíždíme. Nacháváme křepčící šílence jejich rituálu a pospícháme za nejbližším průsečíkem trajektorie a cesty. Už z dálky jsou vidět auta a hlouček lidí na strništi pole. Stratokeš B! Pouhých 1600 m od Áčka. Posíláme pro jistotu i její kód do řídícího centra a jedeme na další průsečík. Tady už je konečně klid. Projíždíme cestu kousek pod malým vrškem s posedem. Koukám na něj a říkám: „Pěkný místo – tam zajdeme, z posedu bude dobrej rozhled do kraje“. Jedeme ale kousek dál, oči upřené na pole kolem. Strniště i brázdy. Najednou je nad námi vrtulník. Asi se pořadatelé či sponzoři důkladně vybavili na hledání. Pak vrtulník přistává na poli. Jdeme se podívat, jestli nesednul u nějaké stratokešky. Zblízka je neuvěřitelně miniaturní. Taková větší motorka s vrtulí nad hlavou. Z hovoru vyplývá, že nejde o pořadatele, ale hledače. Profesionální hledače stratosférických keší s náklady 4500,- za hodinu.
Vypadá to, že tady končíme. Nikde nic. Jsme ale zvyklí z drsného geoseveru hledat jehly v kupách sena a tak se domlouváme na dalším prostoru. Auta všude kolem přibývají geometrickou řadou. Vracíme se od vrtulníku a už asi počtvrté projíždíme kolem posedu. Najednou vidím dvě postavy, utíkající na vršek. To může znamenat jediné – je tam. Vyskakujeme a běžíme za nimi. Skutečně, stratokeš C! Hezky podle abecedy a s volnou bednou vítězů. Přesně na místě, kam jsme už dávno chtěli (a tedy už dávno dávno měli) zajít! A překvapivě je to zároveň stratokeš sponzora, kde jsem nestihnul tipovací soutěž. Na polích kolem jsme dokonce sbírali golfové míčky. Prostě spadla od mého místa odhadu, co bys golfovým míčkem dostřelil! 🙂
Pak už se toho moc nedělo. Hledali jsme po trajektorii, v lese i u kravínů (v tom čase se našla poslední stratokeš, ale byla daleko a nebyla podle abecedy), našli posledního letošního pravého hřiba a za noci zamířili domů. Moc spokojení! Byl to krásný nadoblačný projekt a naplnil nás velkou spokojeností. S modelováním zdánlivě skoro nemodelovatelného i akcí v terénu. Děkujeme pořadatelům za skvělou myšlenku i výbornou realizaci. A že trackery zamrzly? Cestou domů jsme se shodli, že to byla mnohem větší zábava. Kdyby byly nahlášeny všechny souřadnice, bylo by do 10 minut vyloveno a jeli jsme po obědě domů.