Znáte ten moment. Najdete keš, otevřete krabičku, zapíšete se do logbooku… a sotva ji zavřete, už vám v hlavě naskočí další bod na mapě. A další. A ještě jedna, která je „jen kousek odsud“. Geocaching má zvláštní vlastnost: málokdy vás nechá úplně v klidu. Vždycky je někde další keška, další výzva, další místo, které stojí za to navštívit.
A možná jste se někdy zamysleli nad tím, proč to tak je. Proč radost z nálezu často trvá jen pár vteřin a pak už přemýšlíte, kam půjdete dál. Odpověď je vlastně jednoduchá – a trochu nepříjemná. Nejde jen o hru. Geocaching totiž velmi dobře zapadá do toho, jak funguje lidský mozek. A váš mozek je v tomhle ohledu docela prohnaný.
Čekárna na další keš
Filozof Darius Foroux popsal jeden z typických mentálních vzorců moderního člověka. Nazval ho život „za chvíli“. Za chvíli bude víkend. Už už pojedete na dovolenou. Za chvíli najdete tu keš, na kterou se chystáte už dlouho.
Geokačeři tenhle pocit znají velmi dobře. Až budete mít 500 nálezů, dáte si pauzu. Nebo dokončíte tuhle sérii, ten výlet si opravdu užijete. Až najdete tu D5/T5, na kterou se připravujete měsíce… Jenže ta chvíle často nepřijde. Mezitím vyjde nová série, objeví se nový event nebo mysterka, která vám začne vrtat hlavou třeba i uprostřed noci. A najednou máte pocit, že čas běží nějak rychleji. Pondělí, mrknutí, pátek. Leden, mrknutí, říjen. A není to jen pocit. Věda skutečně ukazuje, že naše vnímání času funguje právě takhle.
Proč čas plyne rychleji, když nejste plně přítomní
Psycholog William Friedman z Oberlin College dlouhodobě zkoumal, jak lidé vnímají čas. Jeho výzkum ukazuje jednu důležitou věc: délku času si zpětně pamatujeme podle množství zážitků, které jsme skutečně prožili. Čím více nových a vědomě prožitých momentů zažijete, tím delší se vám dané období zpětně zdá. Naopak když jen přeskakujete od cíle k cíli, mozek si mnoho detailů vůbec neuloží. Týdny pak splývají.
Studie také ukazují, že lidé, kteří neustále myslí na budoucnost, často zpětně vnímají uplynulý čas jako překvapivě prázdný. A právě tady se to začíná týkat geocachingu. Pokud při hledání jedné keše přemýšlíte o dalších třech, mozek tu první skoro nezaregistruje. Stane se jen položkou v seznamu. Statistikou. Číslem. Ne skutečným zážitkem.
Dopamin: motor, který vás žene na další keš
Další důležitou roli hraje dopamin, chemická látka v mozku, která souvisí s motivací a očekáváním odměny. Neurovědec Kent Berridge z University of Michigan ukázal, že v mozku fungují dva odlišné systémy. Jeden vytváří touhu něco získat – nutí nás pokračovat a hledat. Druhý systém je zodpovědný za samotný pocit radosti z dosažení cíle.
A překvapivé je, že tyto dva systémy nejsou totéž. Mozek může velmi silně chtít něco získat, ale samotný moment získání nemusí přinést tak velké potěšení, jaké jsme čekali. Berridge to popsal ve studii publikované v odborném časopise Neuron v roce 2009 a výsledky byly jasné: wanting a liking jsou dvě různé věci.
Proto se někdy stane, že najdete keš, zapíšete se, máte radost… ale za chvíli už přemýšlíte o další. Ne proto, že byste byli nenasytní. Ale proto, že lidský mozek je přirozeně nastavený spíš na hledání než na samotné nalezení. Jste prostě savec.
Syndrom „ještě jedna keška“
Behaviorální psychologie – od B. F. Skinnera v padesátých letech až po moderní fMRI studie – popisuje jev zvaný proměnlivá odměna. Princip je jednoduchý a zákeřný zároveň: nevíte, kdy přijde odměna, a právě proto vás to nutí pokračovat. Stejný mechanismus využívají výherní automaty nebo sociální sítě.
Geocaching funguje přesně takhle. Někdy najdete keš během dvou minut. Jindy ji hledáte půl hodiny. Někdy objevíte geniální skrýš, jindy jen zmáčenou PETku v křoví. Právě tato nepředvídatelnost je pro mozek velmi silná motivace. Dopaminový systém reaguje na proměnlivé odměny mnohem intenzivněji než na odměny pravidelné. A tak vzniká dobře známá věta, kterou jste si nejspíš říkali víckrát než chcete přiznat: „Ještě jednu kešku.“
Geocaching v přírodě může být i lék na stres
Zajímavé je, že to samé, co z geocachingu dělá návykovou hru, z něj může udělat také velmi prospěšnou aktivitu. Výzkum Richardsona a kolegů z roku 2019, publikovaný v odborném časopise Environment and Behavior, ukazuje, že pobyt v přírodě kombinovaný s orientací v prostoru a řešením úkolů výrazně snižuje stres a zlepšuje soustředění. Už zhruba devadesát minut takové aktivity může snížit hladinu stresového hormonu kortizolu a zlepšit psychickou pohodu.
Má to ale jednu podmínku. Tyto pozitivní účinky se projeví pouze tehdy, když se opravdu soustředíte na prostředí kolem sebe. Pokud jdete do lesa jen „sbírat body“, mozek zůstává ve stejném režimu výkonu jako v práci. Ale když začnete vnímat místo, kde jste, geocaching v přírodě se může proměnit v úplně jiný zážitek.
Flow: stav, kdy se do hledání úplně ponoříte
Psycholog Mihaly Csíkszentmihályi popsal stav zvaný flow – plynutí. Je to moment, kdy jste zcela ponoření do činnosti, ztratíte pojem o čase a soustředíte se jen na to, co právě děláte. Geocaching má pro vznik tohoto stavu ideální podmínky: jasný cíl, okamžitou zpětnou vazbu a přiměřenou výzvu. Od D1/T1 po D5/T5 je kde vybírat.
Ale jeden prvek často chybí. Flow totiž vzniká tehdy, když přestanete sledovat sami sebe. Když přestanete počítat keše, porovnávat statistiky nebo řešit, kolik jich dnes ještě stihnete. Je to jednoduché: čím méně řešíte čísla, tím více si samotné hledání užijete. Čím víc se snažíte zážitek řídit, tím víc vám uniká
Jak si geocaching užít ještě víc
Existuje několik věcí, které vám pomůžou z geocachingu dostat víc než jen čísla ve statistikách. Žádná z nich nevyžaduje nové vybavení ani placené členství.
- Pravidlo jedné keše. Před hledáním si řekněte, že tato keš je hlavním cílem dne. Ne proto, že další nenajdete, ale proto, abyste se na tuhle opravdu soustředili. Mozek pracuje jinak, když ví, že tohle je ono – ne jen zastávka číslo sedm.
- Krátká pauza po nálezu. Po zalogování schovejte telefon a chvíli zůstaňte na místě. Rozhlédněte se. Výzkum Glory Mark z UC Irvine ukazuje, že mozek potřebuje průměrně 23 minut, aby se plně vrátil do soustředěného stavu po přerušení. Ani pět minut bez obrazovky není ztracený čas – je to nejlevnější upgrade zážitku, který existuje.
- Slow geocaching. Naplánujte trasu s několika kešemi, ale dejte si na ni dostatek času. Cílem není rychlost, ale samotná cesta. Překvapí vás, co všechno normálně přejdete, protože spěcháte k dalšímu bodu.
- Terénní zápisky místo statistik. Zapisujte si zážitky z výletů – ne jen počty nálezů, ale drobnosti, které vás během dne zaujaly. Psycholog James Pennebaker z University of Texas prokázal, že psaní o prožitcích zvyšuje jejich retrospektivní hodnotu a posiluje paměťové stopy. Zkrátka: zapíšete si to, pamatujete si to déle a víc si toho vážíte.
Keš, která je právě před vámi
Japonská filozofie wabi-sabi oslavuje nedokonalost a pomíjivost. Krása není v dokonalém výsledku, ale v samotném okamžiku. V geocachingu to může znamenat něco velmi prostého: les po dešti, malá krabička schovaná mezi kameny, tiché ráno někde na okraji cesty. Možná to nebude keš, která výrazně posune vaše statistiky. Ale může to být keš, na kterou budete vzpomínat nejdéle. Protože ta další není ta nejdůležitější. Důležitá je právě ta, kterou máte před sebou.
Přiznejte se… kolikrát jste si už řekli: „Ještě jednu kešku… a pak už fakt jedu domů.“ Podělte se v komentářích na Facebooku o svůj nejlegendárnější moment. A pokud k tomu máte fotku z terénu, označte nás na Instagramu @cesky.geocaching nebo přidejte #geocachingCZ.
Zdroje: Berridge & Robinson (2009), Neuron; Csíkszentmihályi, M. (1990), Flow: The Psychology of Optimal Experience; Friedman, W. J. (2005), Memory & Cognition; Mark, G. et al. (2008), CHI Conference; Pennebaker, J. W. (1997), Journal of Traumatic Stress; Richardson, M. et al. (2019), Environment and Behavior; Skinner, B. F. (1957), Schedules of Reinforcement.
