Přejít na obsah






Fotka
* * * * - 4 hlasy

Je to jen power trail

Příspěvek od koyamas family , 28 listopad 2013 · 1 719 Zobrazení

reportáž statistika
Na geocachingu se mi líbí, jak rozmanité možnosti skýtá. Máte možnost obdivovat krásy přírody, um lidských rukou, šátrat za okapy, strávit hodiny u počítače, zdolávat matematické olympiády v terénu, chodit, běhat, skákat, jezdit na kole, na běžkách, autem, věšet se na laně, plavat, prolézat smrduté stoky, prostě, co je komu libo. My brali geocaching původně jen jako takový interaktivní bedekr a využívali ho při cestách na závody k určení kam a proč se podívat. Časem se to ale zvrhlo. Tedy já jsem se zvrhnul.

Nejprve jsem byl čímsi puzen, aby se na mě z mapy v nejbližším okolí usmívaly žluté ksichtíky. Když už se (hlavně finančně) nedal rozšiřovat okruh záplavy asijských obličejů v mapě. Začal jsem vážně uvažovat o tom, že už je na čase zkusit nějaké to FTF. „Jedno bude stačit a pak budu mít klid,“ říkal jsem si. Jak fatálně jsem se mýlil, jsem nepoznal po tom prvním, ani po druhém, ale když se nám napotřetí podařilo ukořistit FTF ve Francii, začala mě ta prázdná neposkvrněná stránka logbooku vábit víc a víc. Následovaly tedy další a další. Občas bylo nutné k nové krabičce popoběhnout. To mi jako trénovanému, byť pozvolna tloustnoucímu hobby běžci prozatím nečinilo problémy. Nicméně jak přibývalo v kraji kačerů, přibývalo i krabiček, které nebyly tak úplně obyčejné. Najednou bylo potřeba k nim například plavat. Zdálo by se, že když mám za sebou pár triatlonů s nevalnými výsledky, nebude ani plavání problémem. Jenže snadné to, pro někoho, kdo se jakžtakž udržet nad vodou naučil ze zdravotní nouze samoučně někdy kolem třicátého roku věku, rozhodně není. A tak postupně přibývaly do domácnosti kačerské propriety. Jako první právě nafukovací člun s nosností celých osmdesát kilo, který už dnes leží splasklý a zapomenutý na dně skříně, protože se s mou momentální hmotností rozhodl vypořádávat vždy tak, jak se Titanik vypořádal s ledovou krou. Pak přišli na řadu svítilny – stále lepší a výkonnější. Nesmím zapomenout ani na holiny. Tedy nejprve holiny, potom broďáky a nakonec prsáky. A netrvalo to ani moc dlouho a už jsem stál v prodejně Hudy a vybíral sedák, karabiny, slaňovací prostředky či něco na stoupání po laně. V zájmu zachování sluníčkové záplavy v mapě jsem přijal výzvu a jal se věšet na lano pod dohledem zkušenějších oběšenců. A provádím to jednou za čas pořád. A to i přesto, že vysoko ve větvích stále mývám tendenci chromnout obavami, na čele mi často vstává studený pot a ze záplavy adrenalinu mi nahoře vibrují svaly všech oudů.

A pak se do stavu kačerského nechalo naverbovat pár šachistů, atomových fyziků, členů Menzy a jiných mozku lačných zvířat, aby tu pro nás připravili další povyražení v podobě vypečených mysterek. Ano, i tuhle výzvu jsem přijal a stále občas přijímám, přestože mnohdy mě to myšlení bolí víc než šplhání do větvoví stromů. Co by ale jeden neudělal pro ty žluťoučké dukáty v mapě geocaching.com.

Ovšem geocaching skýtá i další zábavu. Co takhle sledovat, jak se jeden posunuje pořadím vzhůru? Jak přeskakuje kamarády a jak zase oni přeskakují jeho, když zahálí. A tak přišly na řadu série a power traily. Když jsem jel na svůj první, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. A přiznávám, na každý další, už se musím psychicky připravit. Ale když do toho jdu dobře naladěn a s dobrou partou, je i taková cesta po power trailu plná zážitků.

Proto jsem nezaváhal, dvě hoďky si schrupnul a (i když teprve deset dnů po lumbagu, tak strašném, že se mi o něm skoro ani nechce psát) s několika výpravami osvědčenou partou otto.cz, klonx a Torr111 jsem zamířil do prostoru mezi Jičín a Nymburk.

Díky umístění jednotlivých PETek sběr rychle ubíhal a už někde okolo padesáté kešky začal Torr, který s námi prozatím absolvoval hlavně výpravy cyklistické, vykřikovat: „Ty woe, to je uchylárna, to snad ani není možný!“ reagujíc tím na v tu dobu neuvěřitelnou průměrnou délku odlovu jedné keše minutu dvacet.

Ale všechno jednou končí a tak i naše rychlost počala někde za stou keší série uvadat. Klouby se při téhle aktivitě začaly rychle ozývat. A to nejen ty od dveří auta, ale i ty lidské. Alespoň mně se vždycky ozvou kolena, o zádech po tom ústřelu nemluvě. Ale jedeme dál, záda cítím dost, nohy vůbec – leda bych se zul. Před námi se objevuje „kolona“ dvou aut. Přemluvíme se ke sprintu a za chvíli připojujeme náš automobil jako další očko řetězu. Pak teprve nastává ta pravá „uchylárna“. Aniž bychom spolu trénovali, secvičili jsme se brzy tak, že jsme se na několika keších dostali i pod jednu minutu. První auto najít, rozšroubovat a zalogovat, druhé zalogovat, třetí zalogovat, zašroubovat a uklidit. Navíc jsme se královsky bavili. Alespoň já tedy určitě.

Divadlo, jehož jevištěm byl automobil Geowesťáckých druhů před námi a přilehlé okolí, bylo výtečné. Zprava vyskakoval Erdogan. Byl rychlý, ale zřejmě pro velitele posádky nedostatečně. Usuzuji na to, alespoň podle těch jisker, které mu odletovaly od podpatků, když se automobil rozjel s jeho nohama evidentně nedostatečně zasunutýma dovnitř. Zleva vyskakoval jakýsi otužilec, který si s každým dalším výskokem stále více odepínal nohavice kalhot. Až později jsme se dověděli, že jde o Deana a na kalhotách mu jen utíkalo oko. Jako třetí se venku objevoval herrflick, na kterém, a to nebudu zastírat, už bylo trochu vidět, že zařídil na žateckých chmelnicích oslavu probíhající kvůli zvýšenému odbytu. Vidět to na něm bylo minimálně tím, že na každých deset krabiček si musel vždy jedenkrát odskočit na jistou nejmenovanou část Prahy.

Tancovat tenhle kvapík jsme vydrželi více než hodinu. Pak se články řetězu postupně rozpojili (Možná, že dobře. Jinak bychom třeba museli řešit i nějakou tu záhať.) a zbytek ke 273 jsme si „dojeli za své.“ Pak už se stačilo jen proklouzat k poslední krabičce série a tu nejdůležitější část dnešního úkolu jsme měli za sebou. Zbývalo už jen dotáhnout třístovku a „nadělit si“ tak denní rekord. Ale večerní procházka Poděbrady a noční túra po Ovocné stezce to už jsou zase jiné příběhy.

A co jsem tím vším chtěl vlastně říct? Vlastně opravdu toliko to, že je to jen power trail a na něm sice najdete většinou krabičky o ničem, ale neznamená to, že jsou to nutně bezzážitkové krabičky. Prostě, když se sejde dobrá parta, je jedno, kde jste. Ve městě, v kanálu, na stromě, v bahně, v prachu, ve vodě…na power trailu. Snad jen na dlouhé multiny krásnou přírodou chodím raději sám.

  • 8



Červenec 2019

P Ú S Č P S N
1234567
891011121314
15161718192021
22 232425262728
293031    

Poslední příspěvky

Poslední komentáře

Reklama