Pánové, tohle je o ničem, točíte se pořád v kole a jeden extrém střídá druhý.
Ono to je totiž tak, že pokud chcete, aby všichni byli Mirkové Dušínové, pak samozřejmě musí platit vždy a pro všechny: pouze ten, kdo odlovil keš přesně tak, jak ji owner připravil (tj. u mysterek — sám si vyluštil, u multin, letterboxů a wherig — sám si to celé prošel od začátku do konce, v terénu — sám si vyzvedl ze skrýše) a zapsal se vlastnoručně do logbooku, si ji může zalogovat. Jakýkoliv jiný způsob odlovení musíte bez výjimek odmítnout jako minimálně nesportovní. Protože takhle je ten geocaching postavený. Musíte zavrhnout všechna společná luštění, BF nálezy a vůbec nálezy jiným způsobem, než owner požaduje, všechny odlovy typu „jednou vylezeš ty, podruhé vylezu já“ apod. Pokud do toho budete chtít vnést nějaké výjimky, tak už se tam promítne vaše preference, např. není pro mě problém vylézt na strom nebo skálu, tak na tom budu bazírovat, ale nebaví mě tolik luštit těžké mysterky, takže pomoc kamarádů v takovém případě budu považovat za akceptovatelnou. Když to budu mít naopak, budu to vidět i naopak, co se týká výjimek.
Je zřejmé, že tohle se v praxi nedá dodržet. Nedá se to ani ohlídat. A navíc je to úplná blbost. Ačkoliv při striktním výkladu pravidel by to tak být mělo. Jenže je to hra, respektive zábava. Tudíž se z toho extrémního dušínovského přístupu musí slevit. A toho využívají k argumentům ti, kteří tady tu hru prasí. Buď se snaží argumentovat tím, že nikde není napsáno, že k finálním souřadnicím nemůžeš přijít jinak, než jejich vyluštěním z listingu (a není to pravda — na můj dotaz mi z Groundspeaku jasně odpověděli, že sdílení souřadnic je proti pravidlům), nebo se snaží poukazovat na to, že ani ti, kdo je kritizují, nedodržují pravidla do extrému („a jaký je rozdíl mezi tím, když ty děláš tohle a když já prasím?“).
Řekl bych, že klíčovým slovem je míra. Není míněn žádný Mirek, ale míra toho, jak moc se ten dotyčný svým chováním odklání od ideálního extrému. Ta hranice, do které je to ještě všechno v rámci zábavy a hry v pořádku a od které to už je prasení. Tu hranici nelze exaktně definovat, ale to neznamená, že ji nelze vnímat. Jsem přesvědčen, že většina kačerů instinktivně cítí, co je ještě akceptovatelné a co ne. Proto geocachingová akce několika přátel, kdy si navzájem pomáhají a užívají si to, je něco jiného, než nálet „finálkářských kobylek“, které se přeženou krajinou se souřadnicemi získanými bůhvíjak a berou to kobercovým způsobem hlava nehlava. Není nutné hledat nějakou definici, proč to první je v pořádku a to druhé už nikoliv. Prostě to tak je, každý z nás to vnitřně neomylně cítí. A cítí to i finálkáři, proto se to snaží zamlžit, najít zástupné problémy, nějak se z toho vylhat. V poslední době máme v reálném životě možnost sledovat podobné vykrucovaní hned několika pánů na vysokých židlích. Slušným člověkem (a v našem případě kačerem) buď jseš, nebo nejseš. To se nedá nijak okecat, prostě tu auru slušnosti buď vyzařuješ, nebo ne.
Přestaňme se tedy snažit obhajovat, hledat nějakou definici té hranice (protože to nejde a vznikají pak nesmyslné výjimky), protože ty, kteří se za tou hranicí pohybují, lze celkem jednoduše a jasně identifikovat (byť iracionálně, ale přesto přesně). Je jasné, že zpoza té hranice budou čas od času znít pokusy o její narušení, to je normální. Není nutné být Mirkem Dušínem, stačí nebýt Andrejem Babišem.