Přejít na obsah






Fotka
- - - - -

Do Mexika za Mayi II.

Příspěvek od MikiHamza , 01 únor 2022 · 17 987 Zobrazení

reportáž
Do Mexika za Mayi II.

VAROVÁNÍ !!!
Následující text může obsahovat pravopisné chyby či jiné prohřešky proti pravidlům českého pravopisu, které by mohly citlivým jedincům při jejich nálezu způsobit psychickou, nedejbože i fyzickou újmu. Nedoporučuje se čtení jazykovým puristům. Zvažte tedy riziko a čtěte jen na vlastní nebezpečí, autor za následky neručí.

 

"Všichni jsou už v Mexiku, Buenos Diaz, já taky jdu ..." My jsme ale do Mexika doletěli z Evropy letadlem, na rozdíl od Michala Tučného, který ten song zpíval zřejmě z pozice Američana, jemuž stačí pěšky překonat hranici, pravděpodobně do Ciudad Juaréz z El Pasa, kde v kantýně pracovala jeho milá Feleena, která mu tam zpět domů i s jeho koněm prchla.
První tři dny jsme strávili cestou po jihovýchodním pobřeží poloostrova Yucatán ve státě Quintana Roo. Je to oblast zaměřená na turisty, tzv. Mayská riviéra, se spoustou resortů pro ně vyhrazených, kam se běžný Mexičan, pokud zde není zaměstnán, nedostane. Ale už cesta na jih z Tulumu do Chetumalu ukázala, jak to bude vypadat dál.
Z pohraničního města Chetumal jsme marném pokusu přejet do Belize jeli na západ po stále pěkné a rovné silnici, a po pár desítkách kilometrů překročili hranice státu Quintana Roo do státu Campeche. Mezi jednotlivými státy jsou sice celnice, ale kontrolují se pouze nákladní automobily, u osobních aut výjimečně policisté kontrolují osobní doklady. Podobné kontrolní body jsou na hlavních trasách i mimo hranice. Jediným znepříjemněním je výrazné snížení rychlosti, vynucené kromě značek i technickými prostředky, hlavně retardéry a zúžením vozovky. Ale jinak jsme pokračovali velice svižně, protože nás čekala druhá nejdelší denní etapa, přes 600 km dlouhá. Navíc až na jedinou výjimku nebyla při cestě široko daleko žádná keška.
Silnice z Chetumalu do Escárcegy

Po asi 170 km jízdy typu "pořád rovně, po 20 km bude mírná zatáčka vpravo" jsme narazili na malou odbočku s parkovištěm. Byla zde menší otevřená budova strážců, kde bylo možno koupit vstupenky pro vjezd do biosférické rezervace Calakmul, kde jsou i ruiny stejnojmenného mayského města, které bylo hlavním a jediným dnešním cílem.
Calakmul - vjezd

Po zakoupení vstupenek jsme mohli projet bránou a po dalších asi 10 km jízdy po uzoučké asfaltce tropickým lesem jsme dorazili k dalšímu kontrolnímu bodu se závorou. To už jsme se ocitli v biosférické rezervaci, která je vyhlášena památkou UNESCO, stejně jako i mayské město. Následovalo další 50 km úzké asfaltky pro jedno auto. Naštěstí jsme celou cestu nepotkali ani jedno protijedoucí auto. Při zpáteční cestě už pár osobáků ano, ale vždy se našlo nějaké místo na vyhnutí. Na parkovišti u vstupu do areálu mayského města nakonec přece jen několik aut stálo, ale ve srovnání s Tulumem zde bylo docela prázdno.
Calakmul byl na rozdíl od Tulumu velkým a významným městem. Leží zhruba v centru poloostrova Yucatán v nížinné oblasti Petén blízko hranic s Guatemalou. Ovládal velké území po 12 století a soupeřil s nedalekým Tikalem v Guatemale. Jméno Calakmul je moderní vymyšlený název. Mayští vládcové se sami nazývali "Božskými Pány Hada". Hadí hlava byla hlavním znakem města, takže se oblast nazývala "Královstvím Hada". Calakmul spolu s Tikalem byla velká města už v předklasické éře. Největšího rozvoje dosáhl mezi 5. a 8. stoletím, kdy kromě Tikalu bojoval i s dalším známým městem - Palenque. Počátkem 9. století se rozvoj města zastavil, zatímco jeho vazalská menší města v něm pokračovala. Poslední zmínky o městě jsou z přelomu 9. a 10. století. Potomci indiánů sice stále v oblasti žili i v době příchodu Španělů, ale město bylo opuštěné. Znovuobjevené bylo až roku 1931, výzkum ale probíhal jen pár let. Archeologové se sem vrátili až v roce 1982.
Toto místo se tak velice liší od všech dalších navštívených měst, která byla nalezena dříve, a kde jsou areály kolem staveb vyčištěné s úhlednými trávníky kolem, širokými cestami vroubenými stánky se suvenýry, a zákazy vstupu na renovované stavby. Tady zůstal les, ve kterém jsou některé ze staveb vysvobozeny z nánosů hlíny a porostu vegetace, jiné stále na odhalení čekají. Stavbám, které mají jen provizorní názvy "Estructura" doplněné římskou číslicí, vévodí několik pyramidovitých, které patří k vůbec nejvyšším mayským budovám. Nejmasivnější a nejvyšší je postupně nadstavovaná Estructura II. A co je na ní ještě atraktivní? Jako na většinu staveb v Calakmulu je možno na ni vylézt, čehož využívá virtuálka GC7BA1M The Great Pyramid of Calakmul. Úkolem je totiž vyšplhat po schodech nahoru a pořídit tam nějaké pěkné fotky. To je ale cílem každého návštěvníka, nejen keškařů. Jediným problémem může být poněkud vyšší terénní obtížnost, přece jen je stavba vysoká skoro 50 m. Navíc výška schodů je nepravidelná. Pro někoho, kdo trpí závratí, je to náročnější, ale mnoho turistů se nestydí lézt nahoru po čtyřech a dolů spouštět po zadku po jednom schodu. Za ten zážitek a výhled na vrcholku to stojí. Do výšky vrcholu pyramidy dosahují koruny některých okolních stromů, ve kterých se prohání skupinky vřešťanů, což dokresluje atmosféru divočiny. Z okolního lesa, který se táhne do dálky na všechny strany pak vykukují vrcholky sousedních pyramid. Nejbližší je skoro stejně vysoká Estructura I, která se zdá dokonce vyšší, protože stojí na menším kopečku.
Calakmul - vstup do archeologické zóny

Calakmul - Estructura II

Calakmul - pohled z Estructura II

Calakmul - pohled na Estructura I z Estructura II

Calakmul - Estructura IV

Po prohlídce Calakmulu jsme se vrátili na hlavní silnici a pokračovali přes jediné trošku větší město Escárcega stále na západ, a pak na jihozápad do Palenque. Tady jsem vyjeli ze státu Campeche a na pár kilometrů vstoupili do státu Tabasco, který svým tvarem připomíná osmičku. My jsme jej projeli v nejužším místě, abychom za chvilku vjeli do státu Chiapas.Ten tvoří jihovýchodní hranici Mexika, a na rozdíl od států na poloostrovu Yucatán je převážně hornatý. Na hranicích s Guatemalou se tyčí do výšky 4064 m bývalá sopka Tacaná, druhý nejvyšší vrchol střední Ameriky. Pro zájemce o vysokohorskou turistiku tam už skoro tři roky čeká na FTF na guatemalské straně tradička GC7J7G7 Tacaná – Second summit of Guatemala. Stát Chiapas je považován za nejchudší oblast Mexika, jehož obyvatelé jsou převážně indiánští potomci Mayů. Má trošku výjimečné postavení, protože původně patřil k tzv. Generálnímu kapitanátu Guatemala, a k Mexiku se připojil až roku 1824 po referendu, když zde dříve přitom byly snahy o samostatnost.
Ráno jsme co nejdříve chtěli být u pokladen před vjezdem do malého národního parku, ve kterém jsou i ruiny mayského města. Rozdíl mezi Palenque a Calakmulem byl propastný. Parkoviště u budovy s pokladnami bylo plné, u pokladen musely být fronty ještě před otevřením. Naštěstí prodej šel svižně, po zakoupení vstupenek jsme mohli vjet do areálu, a po pár stech metrech dojeli na parkoviště u vstupu do archeologické zóny. Kolem něj už nás první stánkaři, kteří sem dorazili a vybalovali své zboží, lákali ke koupi suvenýrů. Stejné to bylo v areálu mayského města. Široké upravené cesty byly vroubené prodejci všech možných suvenýrů. Okolí staveb, které byly povětšinou opraveny, bylo vyčištěno a všude byly perfektní trávníky, bohužel vše obehnané zábranami se zákazem vstupu. Celý areál přitom není nijak velký, a v podstatě je zde kromě ikonického pyramidového paláce jen jedna či dvě další větší stavby.
Palenque - vstup

Palenque - Chrám nápisů

Palenque bylo menším městem a jeho rozvoj trval od 3. st. př. n.l. do konce 8. st. n.l., kdy bylo opuštěno a zarostlo. Jeho existence je tedy omezena jen na klasické období. V té době soupeřilo s nedalekým městem Toniná i vzdálenějším Calakmulem, od kterého se mu dostalo několika porážek. Znovuobjeveno bylo už na konci 18. století, různí průzkumníci ho navštěvovali v celém 19. st. i na počátku 20. st. V letech 1949-52 zde probíhaly vykopávky, které pak pokračovaly v 70. letech 20.st., kdy zde bylo už zřízeno malé muzeum. Odhalování památek stále pokračuje, odhaduje se, že nyní je známo tak 5% z celého areálu.
Palenque - Palác

Palenque - Chrám tepaného kříže

Palenque - Chrám hraběte

I v areálu Palenque je keška, tentokrát na rozdíl od předešlých to je stará tradička GCJN8Z Mailers - Palenque. Ta zde přežívá díky péči kačerů, kteří vyměňují ztracenou nebo rozbitou schránku, nebo logbook. I my jsme se zapojili do údržby. Kešky je schovaná u zdi pozůstatku jedné menší stavby. Předešlí nálezci vložili novou schránku s logbookem, bohužel se ale dovnitř dostala voda a pěkný profesionální logbook byl totálně mokrý. Po vysušení jsme tedy ten starý vložili do plastového pytlíčku, a přidali v dalším plastovém pytlíčku nový logbook. Přece jen by bylo škoda takovou starou kešku na tak unikátním místě poslat do archivu, když je naprosto jasné, že už by tam s ohledem na současná pravidla nová nevznikla. Nizozemští owneři, pro které to byla jejich první založená keška, se tam na pravidelnou údržbu zřejmě moc často nedostanou.
Původně mělo být Palenque nejvzdálenějším místem naší cesty. Ale kvůli nemožnosti návštěvy Belize, a jak se ukázalo později i Guatemaly, jsme se rozhodli si cestu kousek prodloužit, nakonec to bylo o hodný kus. Opustili jsme nížinnou oblast a vyrazili na jih po klikaté silnici na město Ocosinga. Z kopců, které dosahují výšek kolem 1000 m tečou do nížin horskými údolími prudké řeky, které na mnoha místech tvoří vodopády.
Horská krajina v okolí Agua Azul

Nejznámnějšími a nejnavštěvovanějšími jsou Agua Azul u stejnojmenné vesnice na řece Rio Tulijá, asi hodinu jízdy autem z Palenque, i když vzdušná vzdálenost je asi jen 25 km. Místo je pro svoji blízkost k Palenque navštěvováno místními i zahraničními turisty. Což hlavně znamená, že i zde se vybírá vstupné a turisté jsou zdrojem výdělku, který je v současné době výrazně nižší. Kolem vodopádů je obrovské množství stánků se suvenýry a restaurací, mnohonásobně kapacitou převyšující současné množství turistů.
Vlastní vodopády jsou kaskádovité, s množstvím jednotlivých stupňů, přičemž nejvyšší mají do 6 m. Zajímavostí, která jim dala jméno, je průzračně čistá voda s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého, což způsobuje jeho usazování na kamenech, přes které voda protéká. Tomuto jevu je věnována earhcache GC6RBJQ Agua Azul - Erosion vs. Deposition. Kromě procházky kolem vodopádů je možnost se v nich vykoupat. Akorát nás překvapilo, že pod vodopády, ani v tůňkách při cestě to možné nebylo, všude byly zákazové tabule a pásky zamezující přístup k vodě. Nebylo ale divu, proud vody byl všude velice silný. Nakonec jsme místo určené pro koupání našli. Bylo úplně nahoře v tůňce u nejhornějšího přepadu vodopádu. Co se zdálo jako vtip, protože to připomínalo populární "nekonečné bazény", bylo velice příjemným koupáním. Přestože voda teče z hor, je velice teplá. Nad přepadem vodopádu byl jen minimální proud, takže nehrozilo nebezpečí, že by plavec byl stržen vodopádem a umlátil se na kamenech pod ním. Pro jistotu bylo před hranou vodopádu nataženo lano s bójkami a pod stromem u břehu seděl mladý plavčík se záchranným kruhem.
Agua Azul - nejnižší část

Agua Azul - spodní kaskáda

Agua Azul - střední kaskáda

Agua Azul - horní kaskáda

Agua Azul - pohled shora

Po procházce kolem vodopádů, zjištění odpovědí pro earthcache, koupání, focení, obědu a nákupu suvenýrů, čímž jsme splnili vše, co se od turistů očekává, jsme pokračovali dál na Ocosingo. Kousek od něj se nachází další, již zmíněné mayské město Toniná. Sem už mnoho turistů nezamíří, což se nám stalo také osudným. Po poměrně náročné cestě přes hory jsme přijeli k zavřenému areálu, kde nikdo nebyl. Aspoň se nám to zdálo, protože parkoviště bylo zapáskované a nikde nebylo ani živáčka. Přitom mělo být ještě otevřeno. Jedním z důvodů, proč jsem na toto odlehlé místo vyrazili, byla i tradiční keška GC7ZH1G Zona Arqueologica de Tonina. Možná nás mohlo varovat, že poslední nález je z ledna 2020. I když toto místo není nijak velké, hlavním objektem je jedna z vůbec nejvyšších pyramid v Mexiku s výškou 74 m. Keška měla být na přístupové cestě, podle tvrzení ownera mimo areál, což se ukázalo matoucí. Už už jsme se chystali vystoupit z auta a vyrazit pěšky na kešku, která byla jen pár set metrů za závorou, když zčistajasna, kde se vzala, tu se vzala, objevila se mladá strážkyně, aby nám slušně ale nekompromisně sdělila, že je zavřeno a máme rychle odtud vypadnout. Nepomohly prosby, že po takové dlouhé cestě si chceme jen rychle udělat pár fotek, a že by nám stačilo pár minut. Byla neoblomná, a i když tu jinak nikdo nebyl, tak nás dovnitř nepustila. Museli jsme tedy odjet, ale nevzdali jsme to. Zkusili jsme se k místu uložení kešky dostat po polních cestách z druhé strany, ale nakonec jsme bohužel skončili na soukromém pozemku u plotu z ostnatého drátu pouhých asi 120 m od kešky. Ale i tady se vynořil z nedalekého domu domorodec, aby nám vysvětlil, že jsme na soukromém pozemku. Naštěstí Mexiko nejsou USA, kde se v podobných případech střílí bez varování, takže po prohození pár přátelských slov jsme v poklidu odjeli a pořídili aspoň z dálky pár fotek. Holt každý den není posvícení.
Toniná

Toniná

Když jsme plánovali cestu, měli jsme i pár bláznivých nápadů, u kterých jsme nevěřili v jejich uskutečnění. Jeden z nich byl spojen, chtěl jsem napsat s nejmenovanou challenge, kterou by ale stejně každý asi poznal, a to GC7AK6Y Mountains of states - challenge. V ní je úkolem odlovit aspoň v osmi státech kešky s nadmořskou výškou vyšší než 2000 m. Vysokohorská turistika je sice pěkná, ale časově a fyzicky náročná. Zvláště pro staršího keškaře, který si rád usnadní, co jde. Takže v hledáčku jsou kešky, ke kterým se dá vyjet autem či lanovkou. Dívali jsme se tedy, jestli by se v Mexiku nenašel podobný případ. Na to, abychom věnovali celodenní či vícedenní tůru nějaké vysokohorské kešce, jsme neměli čas. Po prozkoumání mapy jsme zjistili, že třetí největší město státu Chiapas - San Cristóbal de las Casas - leží v nadmořské výšce kolem 2000 m n.m., a že zde jsou dvě kešky.
Po zklamání v Toniná jsme se vrátili do Ocosinga a pokračovali dál do hor směrem na jihozápad. Necelých 100 km jsme podle navigace měli urazit za hodinku a půl. Jenže už po cestě do Ocosinga jsme vytušili, že to taková legrace nebude. Protože je velký rozdíl mezi zeleně na mapě namalovanou dálnicí, která sice někdy jako naše evropské dalnice nevypadá, a oranžově namalovanou silnicí 1. třídy. Zatímco dálnice vede většinou mimo obce, silnice 1. třídy ne. Plynulá cesta je tak narušována častým omezováním rychlosti, kromě značek i příčnými prahy v množství větším než malém, a to i mimo obce, hlavně kvůli omezení rychlosti nákladních aut. Ve finále to způsobuje, že oproti údajům z navigace trvá cesta skoro 2x déle. Tak jsme opět tedy dorazili do San Cristóbalu až k večeru. Než jsme se ubytovali, byla skoro tma. Obě kešky byly naštěstí nedaleko, na zalesněném kopci u centra města. První na řadu přišla jednoduchá googlicí mysterka GC346MZ Bennies Bartolomé Box, kterou jsme si vyluštili už "pro strýčka Příhodu" doma. Byla na dobře přístupném místě u chodníku u paty kopce. Souřadnice sice ukazovaly kousek vedle, ale hint byl jasný, dokonce v galerii byl strom, kde keška měla být, vyfocen. Bohužel ani po důkladném prozkoumání mnohostromu od kořenů po korunu jsme kešku nenašli. Mysterky jsou ale v Mexiku vzácné, takže jsme provedli obnovu, protože ownerem této kešky je s podivem opět Nizozemec, který má sice v listingu uvedeno, že na údržbu někoho místního má, ale na to jsme nechtěli spoléhat. Druhá keška pak byla tradička GC89QRW Mirador Sur, která byla až skoro na vrcholu kopce s vysílačem. Už byla tma, když jsme s čelovkami vyrazili po pěšince lesíkem nahoru. Místo jsme nakonec našli, stejně tak i kešku ve skalce kousek od cesty. Při logování jsme ale byli překvapeni dvěma policisty. Všimli jsme si ve tmě nějakého auta, ale že je to policejní, jsme nepoznali. Policisté se samozřejmě logicky zajímali, co tam v noci pohledáváme. Problém byl v tom, že oni mluvili jen španělsky, my anglicky. Navíc o geocachingu neměli ani páru, když jsme jim kešku ukazovali a snažili se vysvětlit, že je to jen neškodná hra. O tom, že je americká, jsme se raději nezmiňovali. Nakonec nás nechali po zalogování, které jsme jim předvedli, vrátit kešku na místo. Podle logu našeho následovníka je snad poznat, že keška tam zůstala.
Když se nám takto podařilo odlovit během půlhodiny dvě kešky s nadmořskou výškou větší než 2000 m nás napadla ještě bláznivější myšlenka. Ta poslední keška byla vzdálená 9921 km od domova. Byla to pro mne a další dva kolegy dosud nejvzdálenější keška. Kdo má rád statistiky a plnění různých odznaků, tak ví, že za nález dál než 10000 km od domova je diamantový odznak Long-Distance Cacher. No a nám chybělo ani ne 80 km. Nenašla by se nějaká keška v takové vzdálenosti, která by nebyla odtud daleko? Našla, a dokonce dvě, a to směrem k pobřeží Tichého oceánu v blízkosti hranic s Guatemalou. Navigace sice říkala, že je to jen něco přes 300 km, a že bychom to mohli zvládnout za necelých 5 hodin, ale nám bylo jasné, že to možná zabere celý den. A zabralo. Cesta přes hory opět po silnici 1. třídy byly náročná, takže do druhého největšího města státu Chiapas - Tapachuly - jsme dorazili opět za tmy.
Na kraji města měla být keška GC59XQ9 TAPACHULA od místního ownera, který byl aktivní v letech 2011 až 2016, kdy našel 9 kešek a založil jich 31. Z nich je jen pár kousků dosud nearchivovaných. Podle logů nebylo jasné, jestli tam keška je nebo ne, protože poslední nález byl z února 2020, to měla keška celých 14 nálezů za 6 let. Na místě podle hintu bylo uložení zřejmé, odpovídalo mu z železných profilů sestavené krátké zábradlí, na kterém jsme ale kešku nenalezli. Stejně jak to udělalli už někteří kolegové dříve, tak jsme tam uložili novou schránku s logbookem.
Druhý den jsme pak pokračovali v cestě k Tichému oceánu do přístavního města Puerto Chiapas. Tady měla být naše nejvzdálenější keška. Tradička GC5TZW5 Puerto Chiapas: By Land or By Sea v podobě magnetické nanovky byla umístěna na značce u zdi ohraničující areál jednoho z přístavních doků. Zaparkovali jsme raději za rohem, abychom nebudili pozornost, ostatně ta značka znamená "zákaz stání", ale naštěstí v okolí nikdo nebyl. Když nepočítáme kameru na sloupu na zdi.
Značka "Zákaz parkování"

Po rychlém úspěchu jsme pokračovali ještě kousíček dál do Playa Linda. Po průchodu mezi domy se zahradami jsme se dostali na širokou písečnou, po ránu už značně rozpálenou pláž omývanou vodami oceánu. Ten byl překvapivě teplý. Velké vlny lákaly k surfování, ale zatím zde nikdo široko daleko nebyl.
Pláž u Tichého oceánu

Tichý oceán

Po smočení jsme vyrazili na nejdelší denní etapu do města Villahermosa, hlavního města státu Tabasco. Navigace nás chtěla vést stejnou cestou, jako jsme sem přijeli, ale to už jsme věděli, že silnice 1. třídy přes hory by nebyla ta nejrychlejší cesta. Zvolili jsme raději delší trasu po dálnici směrem na hlavní město státu Chiapas Tuxla Gutiérrez, a pak dál opět po dálnici na sever. Dálnice, která až k městu Arriaga tvoří část Panamerické dálnice, vedla nížinou podél hor na severozápad.
Dálnice z Tapachula na Arriaga

My jsme pak od ní odpoutali a zatočili na sever přes hory na město Ocozocoautla v místech, kde už kopce nedosahovaly takových výšek. Cesta byla tedy poměrně rovná, jen místy byla v nejvyšších polohách nad 700 m n.m. mlha. Zajímavostí dálnice bylo, že části pro jednotlivé směry byly místy oddělené a vzdálené od sebe. Tuto situaci, která vznikla tak, že k stávající silnici se vedle přistavěla další, která někde musela vést jinudy, jsme pak zažili na více místech.
Silnice z Arriaga do Ocozocoautla

Z Villahermosy jsme následující den pokračovali do města Campeche ve stejnojmenném státě. Zvolili jsme opět cestu po placené dálnici, která vedla podél pobřeží Mexického zálivu. U města Ciudad del Carmen pak dálnice překonává moře mezi jednotlivými ostrůvky po mostech evokujících silnici mezi ostrovy "Keys" na jihu Floridy.
Silnice u Ciudad del Carmen

Před příjezdem do Campeche jsme se dostali po delší době do míst, kde konečně byly i nějaké kešky, i když velice sporadicky. Z přímé cesty na Campeche jsme před městem Villa Madero odbočili z dálnice na východ, abychom navštívili další mayské archeologické naleziště. Město Edzná bylo obýváno poměrně dlouho, ale v počátečním období od 7. st. př.n.l. do 2. st.n.l. mělo jen malý význam. Rozvoj nastal až kolem roku 200 n.l., kdy spadalo pod Calakmul. Jeho konec a opuštění nastalo kolem roku 1500 n.l., fungovalo tedy ještě dlouho po zániku panského sídla. Znovuobjeveno bylo v roce 1907, první vykopávky začaly až v roce 1958, systematičtější výzkum a obnova po roce 1986. Dnes je místo přístupné pro veřejnost. Největší stavbou je pyramidový chrám, stojící na jedné straně rozlehlého náměstí, kde je i hřiště pro tradiční míčovou hru tlachtli.
Edzná - palác

Edzná - palác

Edzná - náměstí

V něm je možno odlovit mysterku GC42E5X The little miracle of Edzna, která se ale bohužel postupem času přeměnila na tradičku. Místo, kde se zjišťovaly informace, se s postupem archeologických prací změnilo. I původně atraktivní schránka z kokosového ořechu vzala za své. Dnes je keška umístěna na stromě u stavby Templo de los Mascarones. Když jsme přišli na místo dle souřadnic i popisu, včetně hintu, našli jsme jedinou odpovídající skrýš prázdnou. Navíc poslední hodnověrný log o skutečném nálezu kešky byl skoro 2 roky starý. Umístili jsme tedy opět novou krabičku.
Edzná - Chrám masek

Edzná - Crám masek

Při cestě do města Edzná jsme spěchali, abychom se sem dostali ještě před zavřením areálu. Stihli jsme to na poslední chvíli, na vlastní prohlídku jsme měli necelou hodinku a půl před zavíračkou. Cestou jsme minuli jednu tradiční kešku, na kterou jsme se cestou do Campeche ještě zastavili, i když to byla o kousek delší cesta, než kdybychom jeli z Edzná do Campeche přímo. Tato keška opět patřila k sporným. Založena byla v únoru 2019 mladíkem, který nemá žádný nález, a navíc už je víc jak rok neaktivní. Keška GC837Z9 s příznačným názvem El primero aqui!, jejíž listing obsahuje jen jedinou nicneříkající větu, zatím neměla ani jeden nález. Jediný pokus kanadské kačerky krátce po publikaci skončil nezdarem, protože zjistila, že souřadnice ukazují na soukromý pozemek, kam se sice po dohodě s majitelem dostala, ale žádnou kešku tam nenašla, a ani majitel o ní nic nevěděl. Takže jsme byli zvědaví, jaká bude situace na místě, když už jsme jeli kolem. Zaparkovali jsme ve vesnici Sihochac asi 100 m od místa, a po cestě se dostali na soukromé pozemky, kde nás místní nechali za šipkou projít. Asi 10 m od cíle jsme narazili na pěšinku, kolem které vedl plot. Za ním na pozemku kolem domu, kde se i tentokrát pohybovali majitelé, ale nebylo vidět žádné vhodné místo, kde by mohla keška být umístěna, takže jsme se ani nesnažili se tam dostat. Evidentně byla keška špatně zaměřena. Když jsme se ale rozhlédli, tak jak bylo uvedeno v hintu, tak nalevo od pěšinky na přístupném místě bylo několik pěkných stromů. Po jejich prozkoumání jsme ale ani zde kešku nenašli. Chvilku jsme váhali, jak se zachovat. DNF log doplněný NM nebo NA logem by asi byl v našich podmínkách logický, a keška by po nějakém čase skončila bez nálezu po zásahu reviewera v archívu. Šance, že by zde byla založena nějaké jiná keška jako náhrada, by ale zřejmě nebyla. Asi 15 m od cestičky, a ani ne 25 m od původních souřadnic jsme přitom našli pěkný velký strom s dutinou. Umístili jsme tam schránku s logbookem, a v logu uvedli jak nové souřadnice, tak i waypoint pro přístupovou cestičku. Přitom ani u nás není vzácné, když se začínající zakladatelé v souřadnicích "seknou" i o více metrů. Takže uvidíme, jestli někdo další kešku najde. V těchto pro turisty odlehlých oblastech je ale návštěvnost mizivá, za několik let mívají kešky jen pár nálezů.
Příjezdem do Campeche skončila druhá, na kešky slabší část cesty. Před námi byly poslední tři dny, během kterých jsme měli opět navštívit zajímavé mayské památky, cenoty i odlovit pár kešek.

 

A na závěr dva ptáčci
Krocan paví (Meleagris ocellata)

Kondor havranovitý (Coragyps atratus)

Pokračování příště (možná)



  • 0



Říjen 2022

P Ú S Č P S N
      1 2
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Poslední komentáře

Poslední příspěvky

Reklama