1
1 hlasy
Dva smajlíky z Grand Canyonu
Příspěvek od
kulhal
,
24 říjen 2013
·
2 041 Zobrazení
reportáž
Tento článek byl původně publikován na webu Geokladno.cz.
Rád si čtu o geozážitcích jiných, rád shromažďuji tipy na dobré keše a zajímavá místa – a děkuji všem, kdo najdou dostatek síly a odvahy se o své zážitky podělit. Asi není správné být jen pasívním čtenářem, a proto se odhodlávám podělit se o to, co uvízlo v paměti mé. Z té hromady krabiček si pamatuji skoro všechny, ale jen některé poskytly zážitek natolik vydatný, aby bylo o čem psát. Chvilku se prohrabávám smajlíky nalezených keší, a lovím první dva z místa až kýčovitě malebného, z Grand Canyonu v Arizoně, USA.
K národnímu parku Grand Canyon míříme během naší nedávné americké cesty. Jsme v půli července, v období nepříliš nakloněném obdivování pouštních atrakcí, školní prázdniny nám však možnosti na výběr nedávají. K okraji kaňonu se blížíme od jihovýchodu, slunce se pomalu chystá zalézt za hory a na silnici klikatící se kamenitou, vyprahlou krajinou jsme sami. Máme za sebou několikahodinovou jízdu indiánským teritoriem, a tudíž den bez nálezu. Před námi, v národním parku, nás čeká jen pár historických virtuálek a earthcache. Nějakých 10 km od parku se však na displeji Oregonu objeví zelená ikonka nedaleko od silnice (Kaibab Cache). Není co řešit, během chvíle stojí naše pojízdné monstrum na krajnici. Popadnu geokrabici, vyskakuji z auta a chystám se vyrazit do svahu – když tu se v protisměru na horizontu objeví policejní auto a tiše sjíždí k nám. Je vidět jak zpomaluje, hlavy obezřetných strážců zákona se otáčejí , míjí nás – a vtom se rozbliká maják na střeše, auto se otočí a zastavuje za námi. V podvečerním šeru na nás hazí modré a červené záblesky. S americkými policisty mám už své zkušenosti a proto v klidu čekám, až šerif a jeho pomocník dojdou ke mně. Nejsme desperáti a nemáme se čeho bát, přesto hvězdy na jejich košilích a kolty u pasu vzbuzují respekt. Krátce si nás prolustrují, ujistí se, že nepotřebujeme pomoc a s přáním hezkého večera nás opouštějí. Tak, teď už konečně můžeme za šipkou.
Večer postupuje a Katka, má drahá choť, má na seznamu plánovaných zážitků položku „vidět západ slunce nad Grand Canyonem“. Takovou věc není radno zmeškat. Keš naštěstí nacházíme rychle. Z jednoznačné hromádky kamenů pod borovicí vydoluji ammobox, vyměním cestovatele, orazítkuji logbook – a když se chystám plechovou krabici uložit zpátky do geohrobečku, strnu: Na dně skrýše spal chřestýš, a vcelku pochopitelně nebyl moc nadšen mou neurvalou krádeží střechy nad hlavou. Ne, nemám odvahu položit mu tu krabici zpátky na záda. On však nehodlá opustit svoje hnízdečko, a tak nakonec ustupuji já. Z druhé strany borovice vystavím z kamenů nový úkryt a s ulehčením se vracím do auta přičemž velmi pozorně našlapuji. Zbytek večera probíhá už dle plánu –první dech beroucí pohled do hlubin kaňonu, západ slunce šitý na míru romantickým duším, hledání kempu, hledání místa v kempu, hledání něčeho k jídlu a konečně spánek. Ráno totiž vstáváme brzy.
U Grand Canyonu se velká většina návštěvníků spokojí s objížděním vyhlídek a informačních center. Je to sice fajn, ale nějak nás to neuspokojuje. Rádi bychom sestoupili na dno kaňonu, tušíme však, že v červencovém vedru a bez rezervace ubytování dole na ranči to nebude tak úplně správný nápad. Ano, trénovaní jedinci zvládnou cestu nahoru a dolů za jediný den, takové ambice však nemáme. Katka proto vytipovala šestihodinovou tůru z jižního okraje kaňonu (cca 2000 m n.m.) na jednu z hor čnících dole – Horseshoe Mesa (cca 1200 m n.m.). Bude to nový zážitek – sestupovat na vrchol. Krátce po šesté hodině ráno jsme na výchozím místě, užíváme si chladivého vzduchu a nerušených výhledů. Pak už házíme na záda šplouchající batohy, všechny velbloudí hrby jsou plné vody a k tomu zásobní baterie PET lahví. Jsme připravení na všechno (chacha)… Jeden za druhým mizíme za okrajem a velmi strmým chodníkem klesáme do propasti. Garmin pověšený na batohu odpočítává vzdálenost k jediné keši široko daleko – k virtuálce Coconino Saddle.
Není mi sice úplně jasné, co mám hledat, ono se však uvidí. Cesta ubíhá dobře, za chvíli zahlédneme podkovu naší cílové stolové hory. Ne nadarmo se jmenuje tak, jak se jmenuje. Za chvíli tam budeme (chacha podruhé), ti Amíci to jako obvykle s popisem náročnosti túry přehánějí. Asi po hodině GPSka pípne, virtuálka je tady. Ale kde? A co to má být? Přístroj chvilku ukazuje 20 metrů doprava (mám se zavrtat do skály?), pak zase stejná vzdálenost doleva (že bych si pořídil křídla?). Chvilku šplhám ve strmé stěně nahoru a dolů zatímco výprava odpočívá, ale pak to balím. Hledat něco-nevím-co mě nebaví. Jdeme dál, vrchol je už jen kousek pod námi.
Po další hodině je vrchol pořád stejně blízko. Smích se nějak vytratil. Blíží se desátá hodina a slunce pomalu roztápí tu obrovskou pánev kolem nás. První velbloudí hrb je prázdný, Adam má jako vždy největší spotřebu. Přepíná na PET rezervu a jdeme dál. Anička začíná plést nohama, Katka toho má taky dost a proto si vybírají relativně stinné místo s výhledem – počkají na nás až se budeme vracet. My chlapi se přece nevzdáme, a noříme se hlouběji do mihotavého žáru.
Začínám být vedrem trochu zpitomělý – při přelézání jedné skalky jsem málem skočil na dalšího chřestýše. Naštěstí to byl nějaký flegmatik – sotva zvedl hlavu, na nějaké chřestění neměl ani pomyšlení. A pak sláva hurá, jsme na nejzazším výběžku Horseshoe Mesa. Pár fotek a velím k návratu.
Otáčíme se a byl by mě polil pot, kdyby jej ten žár během vteřiny nevysušil. Obrovská stěna kaňonu před námi – a hlavně nad námi. Slunce stoupá k poledni, a další camel bag je prázdný. Zažívám to, co člověk čítá v cestopisech: Napiju se, a fyzicky cítím, jak ten doušek vody okamžitě prochází všemi tělními stěnami na povrch a bleskově se mění na páru. Musíme z téhle grilovací pánve pryč. Na skalnaté vyhlídce přibíráme naše ženské a pomalu, pomalounku stoupáme nahoru. Už jen půl kilometru – kolmo nahoru. Neskutečné vedro, zdá se, že i kyslíku ve vzduchu nějak ubývá. Kolem jedenácté hodiny potkáváme prvního živáčka. Kde se vzala, tu se vzala, na kameni sedí hezká holka, Američanka. Vypadá v pohodě, asi si užívá toho velkolepého výhledu. Prohodíme pár slov a pak nás požádá, abychom jí – až vylezeme nahoru – objednali u rangera vrtulník. Cože? Ano, vrtulník. Už nemůže dál. Má málo vody. Chceme se s ni rozdělit o naši vodu, ale odmítá. Nabízíme jí společný, velmi pomalý výstup. Nechce. Prostě se rozhodla, že dál už nemůže. Ani nahoru ani dolů. No dobře. Zapíšu si její jméno, uložím souřadnice a stoupáme dál. Po hodině dopíjíme poslední PETku. Příšerné vedro. Sedíme s Aničkou ve stínu, tupě hledíme dolů a čekáme na ostatní. Vtom na mě Oregon pípne. Aha, mám tam pořád nastavenou tu virtuálku. Že by to bylo tady? Podívám se kolem sebe, pak na skálu, o kterou se opírám – a ano, to je určitě to, co jsem měl najít. Povinné foto, tenhle bodík si tedy zasloužím. Skupina je pohromadě, okraj kaňonu nadohled. Ještě slyšíme pod sebou vrtulník – přistává na úzké šíji poblíž místa, kde seděla naše slečna. Zdá se, že jsme nebyli první, u koho si ten vrtulník objednala. Tiše jí závidíme ten vyhlídkový let nad kaňonem. Nám bohužel nezbývá než jít. Ještě 200 metrů nahoru, potkáváme lidi, 100, 50 – a jsme na okraji. Nejtěžší túra mého života je za námi. Z autochladničky bereme kanystr se studenou vodou, a pijeme… Celý zbytek dne pijeme. Až večerní pivo tu hroznou žízeň konečně zdolá. Ještě se zastavujeme na nejbližší Ranger Station abychom se ujistili, že naši slečnu opravdu vyzvedli. Ano, mají ji na seznamu. Dneska vyzvedávali několik lidí. Je to prý běžné…
GeoGet
URWIGO
CWG
Moc hezký článek. Sám tam mám smajlíky tři. Jeden nahoře - http://coord.info/GCJ2RF a dva na dně - http://coord.info/GCGB0, fotka kousek vedle a http://coord.info/GC5F1 v oficiální návštěvní knize v boudě u cesty.
Byli jsme tam koncem srpna, vedro bylo pořád slušné, ale dalo se přežít. Vyrazili jsme v 6 hod. ráno, sestup po Kaibab Trail jsme zvládli za 4 hodiny a za dalších 6 hodin jsme se po Bright Angels Trail vydrápali zase nahoru. Je to skvělý zážitek, jen je nutné mít s sebou dost vody. Výhoda Bright Angels je v tom, že vede podél potoka, takže se tam dá ochladit a namočit čepici nebo triko.
Zajímavé bylo pozorovat hustotu lidí v závislosti na vzdálenosti od okraje. Ráno tam ještě nebyl skoro nikdo, to nepřekvapí. Dole jsme potkali pár lidí, do tam nocovali, jednoho blázna, co běhal kaňonem napříč a 4 mladé lidi z Mladé Boleslavi :-) Čím víc jsme se při návratu blížili ke kraji, tím víc lidí jsme potkávali.